Ivan Balabanov se narodil v Bulharsku v roce 1962. Je ženatý a od roku 1991 žije v Americe. V roce 1989 založil chovatelskou stanici malinoisů „Ot Vitosha“ a se psy ze svého chovu dosáhl skvělých úspěchů na poli sportovní kynologie. Stal se Mistrem světa FCI IPO a Mistrem světa FMBB (obě vítězství v roce 2007, s Qenny Ot Vitosha), vyhrál více než 12 mistrovství Ameriky (AWDF Championship). Není pouze úspěšným závodníkem, je i profesionálním trenérem psů a instruktorem. Ivan vytvořil svůj vlastní výcvikový systém a je autorem knihy „Advanced Schutzhund“ a DVD sérií „Obedience Without Conflict“.

Ivane, ve světě sportovní kynologie je Vaše jméno pojem – nicméně pojďme Vás představit postupně i těm, kteří Vás tolik neznají. Jak jste se dostal k pejskařině?

Bylo to v 80. letech v Bulharsku. První pes, se kterým jsem vlastně závodil, byla fenka kolie. Účastnil jsem se policejních soutěží, taková stará východoevropská škola.

 

Kdy jste začal s kynologií? Byla to od začátku sportovní kynologie?

Když jsem se odstěhoval do Belgie, věnoval jsem se krátkou dobu ringo výcviku, který byl považován za sport malinoisů. Poměrně rychle jsem ale začal s IPO.

 

A kdy to už byla taková sportovní kynologie a takový výcvik, který měl svá pravidla a Vy jste jej vedl podle jistých zásad a s určitými cíli? K tomu se člověk musí postupem času a zkušenostmi dopracovat…

Zajímavá otázka. Jeden trenér, a není příliš známý, mi dal tuto radu: „Je jedno, kdo tě něco učí nebo ti něco ukazuje. Neber to jen proto, že všichni říkají, že se to musí dělat takhle! Neboj se klást otázky a porozumět. Někdy to, co vidíš trenéra dělat, nedává smysl. Když to nedává smysl tobě, nebude to dávat smysl ani psovi. Měj otevřenou mysl a neboj se zkoušet.“

Vždy jsem se spíše zajímal o přímý komunikační přístup než o budování svalové paměti či tvarování chování. V roce 2000 jsem natočil čtyři DVD o svém systému výcviku „Training without Conflict – Clear Communication“ (Trénink bez konfliktu – jasná komunikace). Od té doby jsem vytvořil několik online videí pro www.TrainPerView.com. 

Jaké tedy byly Vaše požadavky a očekávání a jaké cíle?

Když jsem žil v Bulharsku, vždycky jsem porovnával své schopnosti s jinými trenéry. Byl jsem si na 100 % jistý, že výcvik mohu dělat lépe než kdokoliv, koho jsem viděl. Nemyslím si, že by to byla ambice, jen jsem asi měl pevnou důvěru ve své schopnosti. Samozřejmě, že kynologie v tu dobu v Bulharsku prakticky téměř neexistovala, ale když jsem se do něčeho pustil, vítězil jsem.

Nebylo kam se posunout, tím chci říci, že jsem si připadal, jak kdybych se zasekl v nějaké školce na výcvik psů. Neměli jsme žádné národní přebory, nic. Já jsem chtěl psy cvičit a závodit. Věděl jsem, že v západní Evropě se toho děje mnohem více, co se výcviku psů týká. Proto jsem neviděl jinou cestu než opustit Bulharsko, jen ryze z důvodu výcviku psů. Chtěl jsem zjistit, jak dobrý mohu v trénování psů být. Byla to pro mě velmi zajímavá doba. Jen sny a rizika, ale nic mě nezastavilo… Mezi západní a východní Evropou byla zeď. Já jsem uprchl a šlo o obrovské riziko, které jsem podnikl kvůli výcviku psů.

 

Všechny metodické a výcvikové aspekty se u Vás, Ivane, samozřejmě musely vyvíjet – zajímá mne, jaký byl ten vývoj?

Nikdy jsem nebyl pouze IPO trenér. Můj zájem o psy byl vždy komplexní, zajímal jsem se o cokoliv, co se týkalo výcviku. Uvědomil jsem si, že se nezajímám o jeden konkrétní psí sport, ale o naučení sama sebe, jak psa něco naučit. To mě vedlo k přečtení mnoha knih o chování a psychologii zvířat, nevynechal jsem žádný časopis, ve kterém byl článek o zvířatech. To vše mi pomohlo najít svůj vlastní způsob práce se psy. Co se týká kynologie, neměl jsem „učitele“.

Ale měl jste od začátku práce se psy ambice účastnit se vrcholných závodů?

Ano, už před tím, než jsem vůbec viděl první závod, jsem měl svůj cíl – stát se Mistrem světa. Byly to jen sny, ale já jsem jim věřil na 100 %. Když na tu dobu vzpomínám, říkám si teď: „Co kdybych nebyl dost dobrý? Jak bych se cítil, když bych si uvědomil, že nemohu dosáhnout svých cílů?“ V současnosti mám pořád stejnou sebedůvěru, jakou jsem měl v tu dobu. Nyní si ale vážím titulu Mistr světa a jeho významu na zcela jiné úrovni! Tolik faktorů sehrálo svou roli a nezapomínejme, že musela zafungovat i správná konstelace hvězd a štěstí… Je to šílené!

 

Jste soutěživý? Ambiciózní? Cílevědomý? Máte rád adrenalin? 🙂

Miluji závodění, je to pro mě jednoznačně droga. Netrénuji tolik, jak si možná lidé myslí. Jsem pořád něčím zaneprázdněný, a pravdou také nejspíš je, že nemám disciplínu. Strašně rád ale soutěžím a porovnávám sebe a své psy s ostatními.

Měl jste vždy jen belgické ovčáky malinois? Kolik jste vycvičil vlastních psů – a všechny z nich na stupeň IPO3?

Moji rodiče nebyli pejskaři, takže jsem spoustu času trávil hrami se psy bez domova v Sofii. Prvním psem, kterého jsem si pořídil, byla fenka kolie Chara. Po ní jsem si uvědomil, že potřebuji zcela odlišný typ psa.

Nakita Des Deux Pottois byla moje první maliňačka. K ní se vrátím více, až budu mluvit o své chovatelské stanici „Ot Vitosha“. Byla mým prvním psem, se kterým jsem dosáhl IPO3. Měl jsem to štěstí se s ní účastnit mistrovství a stát se součástí historie – myslím, že to bylo první FMBB v Belgii v roce 1994. Vznášel jsem se v oblacích, jak jsem byl nadšený. Neznal jsem nikoho ze závodníků, ale věděl jsem, že všichni byli skvělými trenéry z Německa, Belgie atd.

Posléze jsem začal pracovat coby instruktor pro vodicí psy, a neměl jsem proto několik let dostatek času na trénink a závodění. I přesto jsem se věnoval mondioringu, a byl jsem trenérem prvního psovoda a psa z USA, kteří se zúčastnili Mistrovství světa v mondioringu v roce 1999.

Mým druhým psem byl Django Ot Vitosha. Původně jsem ho prodal, ale majitelé se rozhodli, že na psa nemají čas, a vrátili mi ho. Já jsem si ho nechal. Po Nakitě jsem už věděl, že mám na to se stát Mistrem světa. Proto jsem měl s Djangem až extrémní motivaci, trénovali jsme velmi pečlivě. Stal se vítězem klubu německých ovčáků USA, šampiónem všeplemenného mistrovství AWDF (Americká asociace pracovních psů) a šampiónem AWMA (Americká asociace pracovních malinoisů). Závodili jsme na FMBB v roce 2000, kde jsme získali druhé místo. Všeho jsme dosáhli, než Djangovi byly tři roky. Byl jsem tenkrát „nikdo“ a německý tým měl výhodu domácího prostředí, ale i přes to vše jsem měl pocit velkého úspěchu. Na dalším závodu se Django zranil. Šlo o hrůzostrašný střet na protiútoku, kdy došlo ke zranění jeho krku, a už nikdy to nebyl pes jako předtím, což byla obrovská škoda, protože jsme mohli vyčuchat několik dalších 100 bodů na světových soutěžích. Myslím, že třikrát se nám zadařily i vysoké body v poslušnosti na MS. Byl to velmi chytrý pes, který mi ukázal, jak moc mohou být psi inteligentní, pokud je člověk nechá projevit se.

V době, kdy jsem ještě závodil s Djangem, se mi jeden můj kamarád ozval, že pes, kterého jsem mu prodal, je pro něj na výcvik příliš náročný. Nabídl mi, abych si ho převzal. Šlo o Qenny Ot Vitosha a bylo mu deset měsíců. Řekl jsem kamarádovi, že ano, psa si převezmu, ale musí to myslet opravdu vážně, aby třeba po roce nezměnil své rozhodnutí. Dohodli jsme se, že budu mít Qenny nějaký čas na výcvik a závody, pak půjde zpět ke své rodině a poté zase ke mně. Vzhledem k této domluvě jsem musel zefektivnit trénink. Kombinace psa, který u mne bude jen na přechodnou dobu, a mého nedostatku disciplíny v tréninku, nebyla dobrá. Ale pak jsme v roce 2007 vyhráli každý závod, kterého jsme se zúčastnili. Stal se šampionem mistrovství všech plemen USA a vítězem mistrovství USA malinoisů, získal titul Mistr světa FCI a FMBB. Dosáhl jsem svého celoživotního cíle a rozhodl jsem se s Qennym dále nezávodit. Vrátil se ke své rodině, se kterou jsme si připadali jak rozvedení rodiče se střídavou péčí. Mohl možná ještě další dva roky závodit, ale já jsem už neměl co více dokazovat.

Můj další pes byl německý ovčák z výstavní linie, do kterého jsem se zamiloval na jednom svém semináři v Brazílii. Jmenoval se Apache do Amper. Když jsem ho potkal, bylo mu kolem 10 měsíců. Po návratu do Ameriky jsem poslal mail majiteli a nabídl jsem, že psa koupím. Nebyl na prodej, ale nakonec mi ho majitel (zároveň i chovatel) prodal, protože věděl, že ho vycvičím a předvedu. Apache byl úžasný pes. Skvěle socializovaný, ale zároveň jsem věděl, že dům ochrání na 100 %, když by někdy musel. Na závodech bohužel rozhodčí nikdy neodhalili jeho kvality. Dle mého se asi nemohli přenést přes fakt, že byl z výstavní linie. Měl samozřejmě běžné problémy se zády, takže skokové cviky byly boj, ale zúčastnil jsem se s ním WUSV v roce 2008.

Rock Ot Vitosha byl odlišného typu. Měl hodně dobré vlastnosti, ale potřeboval dozrát, dorůst. Začal jsem s ním závodit příliš brzy. Vyhráli jsme americké mistrovství maliňáků v roce 2009, ale nebyl na to připravený. Na FMBB v roce 2010 jsme byli diskvalifikovaní na stopě a někdo mi za něj nabídl opravdu hodně peněz. Rozhodl jsem se ho prodat… V tu dobu jsem procházel obtížnými životními změnami.

Dalším psem je Ebor Ot Vitosha. Naštěstí vstoupil do mého života ve správnou dobu a pomohl mi se postavit na nohy. Proto je pro mě velmi speciálním psem. Člověk, kterému jsem ho coby štěně prodal, mi ho poslal na výcvik, když mu bylo deset měsíců. Trénovali ho na osobní ochranu zde v Americe pod PSA (Protection Sports Association). Ebor ke mně přišel s velmi zvláštním chováním, které jsem měl napravit. Například když slyšel povel „K noze“, ihned se začal dívat na svou levou přední packu. Zůstal u mě měsíc a vrátil se k majiteli. Nemohl jsem ale na něj přestat myslet. Během výcviku mi došlo, že ho musím mít rád coby psa, ne kvůli závodům, ale jen coby parťáka, se kterým chci být. Navrhl jsem majiteli, že ho odkoupím a nabídl jsem jiné štěně. Podařilo se mi tak majitele přesvědčit. Měl jsem s Eborem opravdu pozdnější start, byly mu asi tři roky, když splnil IPO3. Ale stále si myslím, že jsem mu zkrátka dlužil tu možnost, aby dostal příležitost. Je to skvělý pes a moc pro mě znamená. Co se týká závodů, tak čtyřikrát vyhrál mistrovství všech plemen USA a mistrovství klubu malinois. Umístil se na 4. místě na FMBB a na 6. místě na MS FCI IPO.

Nyní se ke mně vrátil osmiměsíční pes, protože honil auta a nikdo ho nedokázal zastavit. Jde o syna Ebora a jmenuje se Ice. Budeme spolu závodit.

Mezitím jsem vycvičil dva psy na úroveň 1 a 2 ve francouzském ringu, ale nemohu najít dost času na to, abych se stal tím nejlepším ve dvou odvětvích kynologie.

Cvičíte také psy pro cizí lidi?

Ne, pro cizí lidi jsem vycvičil jen pár psů. Jedním z nich byl rottweiler, který vyhrál Mistrovství Ameriky.

 

Je pro Vás kynologie už i Vaše profese, nebo stále jen zábava, nebo obojí?

Práce se psy je pro mě obojím. Je to mé povolání a je to můj koníček. V Bulharsku a Belgii jsem byl elektrikář, ale po přestěhování do USA jsem se stal trenérem vodicích psů. Pak jsem čtyři roky pracoval jako behaviorista zvířat v SPCA (Society for the Prevention of Cruelty to Animals) v San Francisku. Mezitím stále více a více lidí po mně chtělo lekce a pracovat se mnou se svými psy. Kolem roku 1999 jsem se se osamostatnil.

 

Jaký z Vašich psů Vás nejvíce naučil a čeho jste s ním dosáhl?

Víte, tohle je pro mě nezodpověditelná otázka. Miluji a vážím si každého ze svých psů stejným dílem, včetně svého malinkatého jorkšíra. Ale kdybychom mluvili o životní lekci, tak to byl Django. Ukázal mi, že psi jsou chytří a chtějí pracovat správně, chtějí být týmovými hráči a nedělají chyby, aby nás naštvali.

 

Jak vzpomínáte na své dva tituly Mistra světa – FMBB a IPO FCI? Jak byste porovnal své pocity z těchto závodů a jak těžké dosáhnout těchto úspěchů?

Stát se Mistrem světa, ne jednou, ale dvakrát, tím jsem dosáhl svého největšího cíle v životě. WOW!!! 🙂 Vyhrát bylo obtížné a nikdy jsem to nepovažoval za samozřejmost. Jsem ohromen, že jsem dokázal vyhrát obě mistrovství. Při obou vítězstvích jsem byl stejně nadšený, vděčný, a dokonce překvapený, že se mi to podařilo. Jsem jedním z několika málo lidí, kteří tento pocit mohli zažít. Opravdu nemám slov. Ale ač je to divné, má první IPO1 zkouška je pro mě stále stejně významná.

 

Co pro Vás tato vítězství a úspěch všeobecně znamenají?

Pocit dosažení cíle.

Existují samozřejmě stále nové výzvy a nové cíle. Každopádně mé úspěchy a vítězství ve všech možných národních mistrovstvích a dvou rozdílných mistrovstvích světa, kterých jsem dosáhl se psy z vlastního chovu a za použití pouze svých vlastních metod a bez cizí pomoci, jsou důkazem, že sny se mohou stát skutečností. Další věcí, kterou si většina lidí neuvědomuje, je fakt, že jsem Bulhar, který závodí za USA. To znamená, že jsem nikdy neměl příležitost zažít, co obnáší výhoda domácího placu. Nikdy jsem nezažil ten přepych, aby mě na závodě hodnotil rozhodčí z mé země nebo že by mi šlapač či figurant udělal „laskavost“. Své úspěchy vidím tak trochu jako vítězství proti všem očekáváním a jsem velmi hrdý na to, co jsem se svými psy dokázal.

 

Když byste měl své psy srovnat, jaká vlastnost kterého z nich vystihuje? Musel jste u každého měnit zásadně způsob výcviku?

Miluji své psy proto, jací jsou. Nepohlížím na ně z hlediska, který z nich má lepší povahu pro závody. Na svém způsobu výcviku nemám co měnit, můj přístup není vůbec komplikovaný.

Povězte prosím něco více o chovatelské stanici „Ot Vitosha“.

Mám dvě posedlosti – výcvik a chov zvířat. Kromě německého ovčáka Apache byli všichni psi, se kterými jsem závodil, maliňáci z chovatelské stanice „Ot Vitosha“. Proto je to, co dělám, ještě více vzrušující. Mám to štěstí, že se osobně znám s Lucem Vanstebrugge, majitelem chovatelské stanice “Des Deux Pottois”. Když se dívám do průkazů původu, nacházím tam psy, kteří jsou považováni za legendy v chovu malinois, jako například G’Bibber, G’Vitou, Elgos, Nelton… Těmto psům jsem figuroval. Ve svém chovu chci mít přátelské psy, kteří umí být parťákem pro běžný život. V „Ot Vitosha“ jsem odchoval 8 generací a znát historii svých psů je docela super. Tak jako jsem jednoduše věděl, že s jedním ze svých psů vyhraji, tak také vím, že odchovávám psy, se kterými toho mohu znovu dosáhnout. A to mě velmi těší.

Chov mě hodně naučil a stále se učím, fascinuje mě, jak genetika funguje. Geny jsou hlavním kódem pro výcvik. Kdysi jsem věřil, že vliv prostředí je silnější než genetická predispozice. Teď už se ale domnívám, že poměr, jakým genetika určuje povahu, je 75 % – 35 %. Samozřejmě, pokud není psovi umožněno se rozvíjet, žádná genetika to nenahradí, ale neznamená to, že v psovi nebyl potenciál. V chovu psů jsem schopen určitým způsobem „přepsat“ nebo posílit „vlohu“, kterou už pes má…

Feny jsou, abych tak řekl, trochu v pozadí, co se týká chovatelského programu. Já si jich ale cením a jsem při volbě fen do chovu velmi vybíravý. Jsou pro mě stejně významné jako psi, se kterými závodím.

 

Je nějaký člověk, který Vás na Vaší cestě kynologií zásadně ovlivnil?

Ne, není. Někteří lidé si myslí, že to byl Andre Vandergeten z Belgie. Nicméně každý, kdo nás zná, vám může říct, že nesdílíme stejné názory. Andre mi pomohl, když mě pozval do Belgie a já jsem mohl zorganizovat svůj útěk z komunismu. Ale tím to tak končí.

Začal jsem trénovat sportovní kynologii. Vždy jsem bral jako výzvu, zda mohu mít lepší výsledky než „ostatní“, ale ne díky stejným metodám. Jde o druh výzvy, kterou hraji sám se sebou. Existuje spousta vědecké literatury, jako například „Adaptive Behaviour and Learning“ a mnoho odborných studií. Odtud pochází má vášeň pro výcvik psů.

 

Co je pro Vás ve výcviku a vztahu ke psovi to nejdůležitější?

Etické zacházení a respekt. Každý ve sportovní kynologii říká, že miluje psy. Pro mě ale existuje určitá hranice, kterou nepřekročím, abych se pokusil získat lepší umístění v závodu. Přál bych si, aby se trenéři soustředili na různé způsoby výcviku. Psi jsou inteligentní a není důvodu jim provádět šílené věci jen kvůli vyšším bodům. Když to tak říkám, zároveň mi přijde nešťastné, že je výcvik psů v Evropě silně ovlivňován extremisty pro práva zvířat a některé pomůcky pro trénink psů byly zakázány. Ale to je jiné téma.

Máte, jak jste zmínil, své specifické tréninkové metody – prozradíte více aspoň jednu? 🙂

Pro mě existují dvě metody, jak cvičit psa. Nejrychlejší metodou, která nejméně závisí na individuálních schopnostech a je v jasné souvislosti s metodami Skinnera, je klikr trénink. Pokaždé, když se ozve zvuk klikru, pes dostane malý „pamlsek“. Tím dojde k propojení mezi zvukem klikru a odměnou a velmi brzy začne zvuk klikru sám o sobě fungovat coby odměna – ale pouze pokud je příležitostně spojení mezi klik-odměna utvrzováno. Když nelze psa odměnit, psovod klikne kdykoliv, když zvíře udělá cvik, který se od něj očekává – sedni za pochodu, popros nebo cokoli jiného. Pokud, a bývá to běžné, pes sám nepředvede správné chování v plné míře, lze ho odměňovat za částečné krůčky ve cviku, dokud se neobjeví požadované chování a pes dostane odměnu. Tato výcviková metoda se nazývá „tvarování (shaping) postupnou aproximací“. Jde o metodu, která je používána v mořském světě, u cirkusových trenérů a mnoha trenérů psů. Je to metoda účinná a spolehlivá, zejména pokud je cvik, který chcete naučit, přesně definován a očekávatelný. Jde o metodu výcviku pozitivních trenérů. Zdůrazňuje pozitivní posilování a možnost volby.

Ale existuje druhá metoda, jak psa vycvičit. Závisí více na instinktech psa a jeho vztahu s majitelem. Trenéři psů často říkají, že psi chtějí potěšit svého majitele, a je na tom něco pravdy. Navíc je pes sociální tvor. Pokud se majitel chová správně, stane se „alfou“. V této metodě je zahrnuto i pozitivní posilování, ale jde prvotně o posilování přes sociální interakci. Navíc, když pes začne vnímat svého majitele nejen coby zdroj pamlsků, ale coby parťáka, začne se chovat jinak a zajímavěji. Nejde o důraz na pozitivní posilování, i když to je samozřejmě součástí, ale je to o variacích a vytvoření prostředí, kde pes ukáže, „na co má“.

Ano, z práce se psy se toho člověk hodně naučí o procesu učení. To je ale jen jedna část příběhu. Od padesátých let minulého století se přístup změnil z jedné těžko definovatelné metody na možnost výběru – odměna, výrazné pozitivní posilování a „shaping“. Tento způsob učení byl nejvíce prosazován spolu s nejelegantnějšími metodami B. F. Skinnera. Tam je původ „pauzy“ coby trestu, programových instrukcí a pozitivního posilování, které jsou hlavním hnacím motorem pro změnu chování zvířete. Je to také základ pro to, aby byl proces učení při tréninku vnímán jako „dovednost“, jako trik, který máte psa naučit. Psi jsou odměňováni za to, že postrádají inteligenci k učení se jiným způsobem.

Můj přístup k tréninku je o dost alternativnější. Vytvářím prostředí, ve kterém se mohou přirozené dispozice psa (u inteligentního psa silně přesahují reflexní odezvu) rozvinout v plném rozsahu. Není to moc snadné. Nejde o něco, co by šlo zjednodušit na druh algoritmu, jako tomu je u Skinnerova vzorce učení.

Můžeme se zaměřit na tvarování nebo posilování chování pro přinesení míčku, nebo si jednoduše hrát se psem s míčkem… Doufám, že mé vysvětlení nebylo příliš zmatené nebo obsáhlé :-).

 

Pořádáte semináře?

Ano, pořádám. Shodou náhod, když odpovídám na Vaše otázky, zrovna sedím v letadle na cestě do Kalifornie. Pořádám tam třídenní seminář, na kterém budu vyučovat vlastně to, co jsem se teď pokusil popsat v předchozí otázce. Byl jsem dvakrát v České republice, často jezdím do Německa a celkově hodně po celém světě.

Chtěl bych několik následujících měsíců strávit doma a dokončit knihu o tom, jak se psi učí, a také několik videí, včetně velmi zajímavých videí o chůzi u nohy. Pokud by měl kdokoliv zájem, může se podívat na mé video lekce na webu: www.TrainPerView.com.

Florida mívá velmi horká léta, ale během zimních měsíců u sebe nabízím semináře a kurzy. Jsou docela populární, baví mě je pořádat a účastní se jich lidé z celého světa. 

Jste trenér, závodník a chovatel – jsou ještě nějaké jiné „funkce“ a práce v oblasti kynologie?

Byl jsem zakladatelem a po mnoho let i prezidentem Klubu pracovních malinoisů v Americe (AWMA). Jsem FCI rozhodčím pro výkon, ale stále je pro mě zajímavější spíš trénovat a závodit než posuzovat. Určitě pro mě čas coby pro rozhodčího nastane, ale prozatím ne.

 

Jaká je úroveň sportovní kynologie v USA?

USA je příliš rozlehlá země a v některých oblastech je velmi složité najít dobré trenéry. Lidé často řídí šest hodin, aby si zatrénovali se psem. Ale i tak máme několik Mistrů světa. Já jsem vyhrál FCI a FMBB šampionáty a v současné době máme dalšího FCI a WUSV šampióna. Myslím si, že se u nás najdou místa, kde se dobře trénuje.

 

Jak složité je například nominovat se na mistrovství světa?

Je to stejné jako jinde ve světě. Záleží na roce, někdy jsou lepší týmy a jindy se chce nominovat jen 3–5 špičkových závodníků.

 

Je v USA dostatek cvičišť, terénů na stopy a dobrých figurantů?

USA je velkou zemí, ale není tomu tak s kynologií. Ale v posledních letech vznikají nové kluby a máme více akcí. Bohužel je nás stále málo a jsme dost rozčlenění. Například máme dva kluby pro německé ovčáky a tak podobně.

 

Pokud jde o život se psem v USA, jaký je?

Amerika je velmi přátelská ke psům a k výcviku. Už na začátku devadesátých let minulého století byl trenér psů považován za legitimní povolání. Stejně jako jinde ve světě jsou místa, kde jsou psi vítáni, a místa, kam nesmí. 

Jsou u vás nějaká omezení?

V Americe probíhají spory podobné těm, jaké jste měli v posledních 15 letech v Evropě. Existují extremisté, kteří vždy budou chtít zakázat určitá plemena. Pitbulové jsou úžasní psi. Země je rozdělená v názoru na toto plemeno, ale celkově jsou Američani na své plemeno po právu pyšní. Tito psi nejsou stroje na zabíjení… Mají v sobě ten potenciál, ale většina z nich si žije báječně na farmách nebo ve městech.

Pomůcky k výcviku, to je vždy žhavé téma. Naštěstí nejsme ochotni nechat si od vlády diktovat, co je správné a co ne. Existuje zde mnoho organizací a zastánců ryze pozitivních a nenásilných metod. Co miluji na amerických trenérech, je, že se nenecháme ošálit slogany typu „věda říká…“ Věda netvrdí nic a všechny studie, které byly na téma výcvikových pomůcek vytvořeny v Evropě, byly provedeny nedokonale, nikdy nebyly recenzovány a byly na sto procent zaujaté. Stále mě šokuje, jak snadno se evropští trenéři psů podřídí extremistickým organizacím.

Podle mě to byla dobrá lekce pro nás v USA a nemáme rozhodně v úmyslu se vzdát svých práv. Vlastně jsem včera byl na schůzi okresu, kde se podobné organizace snažily zavést stejná omezení. Bylo skvělé vidět více než 100 místních trenérů psů, kteří přišli a postavili se těmto návrhům.

Týrání psů je v USA velmi vážně trestáno a jsem rád, že tomu tak je. Jen si musíme dát pozor na extremisty jako PETA (organizace bojující za práva zvířat) nebo TV hvězdy jako Victoria Stillwell atd., aby nezneužili široké veřejnosti. Právo vlastnit zbraň dává v jistých ohledech vše v USA do jiné perspektivy. Po každém incidentu následuje snaha zakázat zbraně. To se nestane, ne v Americe. A doufám, že stejné to bude s výcvikovými pomůckami pro psy.

 

Lze si pořídit jakékoli plemeno? Jaké jsou požadavky na psy – co třeba povahové testy pro určitá plemena?

Ano, můžete si koupit jakékoli plemeno. Jsou jistá místa, kam s určitými plemeny nesmíte, nebo máte zvýšenou pojistku, ale prozatím se na venkově nesetkáte s žádnými podobnými problémy.

 

Jak Vy osobně trénujete např. poslušnost?

Miluji krátké otázky, na které lze odpovídat hodiny :-).

V tom, co chci, jsem velmi přímý a jasný. Nikdy nepoužívám triky a různé vychytávky, abych dosáhl napodobeniny chování.

Chůze u nohy je typickým příkladem. Pes má jít ve správné poloze, netlačit se do psovoda a udržovat skutečný oční kontakt s psovodem. Netrénuji chůzi měsíce, kdy bych psovi dával pamlsky, aby během chůze u nohy držel hlavu vzhůru. Nikdy nedržím hračku na strategickém místě. Není absolutně potřeba použít bič. Nenávidím absurdní situaci tak typickou pro současnou IPO chůzi, kdy je pes v jakési „bublině“ mezi levou rukou a nohou psovoda.

Psi jsou mnohem chytřejší a inteligentnější, než si někteří trenéři myslí! Přijde mi poněkud smutné, že se výcvikáři zacyklí v opakování něčeho, co někdo úspěšný dělá, aniž by se o to samé pokusili lépe a jiným způsobem. Naučit psa chůzi u nohy (setrvat v pozici a nabízet oční kontakt) je jednoduchý cvik. Na jeho provedení stačí dva až tři týdny, pokud je pes starší než šest měsíců.

Mnoho trenérů si myslí, že nápovědy a vychytávky urychlí učení psa. Může to být občas pravda, ale speciálně IPO se v poslední době stalo psím sportem, který je plný „předstírání“. Co tím chci říci, je, že skoro každé chování psa je „falešné“. Psi nepracují z pravého důvodu.

Během chůze jsou psi omezováni psovodem, který je navádí na určité místo, o kterém si mají myslet, že obsahuje odměnu. Nebo provádí nosní kontakt na neviditelný target… To je to, co myslím „předstíráním“. Psi vypadají, že jsou soustředění, ale není tomu tak. Jen mají hlavu nahoru, aniž by chápali proč. Jak jsem už řekl, udělat se psem chůzi u nohy trvá asi dva týdny. Nikdy je nenutím držet hlavu nahoru a cupitat jako ptáčata, která čekají, až jim matka hodí jídlo do zobáčků. Psi mají přirozený zájem o spolupráci a oční kontakt, pokud je jim to umožněno. Trenéři ale místo toho při počátcích učení směřují pozornost psa na jídlo či hračku. Proto je hned od začátku cíl cviku vlastně zničen.

To samé se týká tlapek a příliš vysoké chůze psa. Ano, samozřejmě, že když má pes hlavu překlopenou nahoru, jeho končetiny se také dostanou během pohybu vysoko. Ale není pro to žádný důvod a vlastně mi to připadá pitomé! Co vidím, je pes, který se snaží zvládat chůzi v tempu, které nedává smysl. Pokud pes chápe správnou pozici u nohy a oční kontakt během pohybu, je schopen a může vyjádřit pocity a emoce. To je styl výcviku, který mě zajímá. Umožnit každému vnímat jednotlivé kvality a emoce psa, namísto vytváření identických robotů.

To máte jako s jógou – dva lidé mohou být ve stejné jógové pozici. Zatímco jeden člověk ji používá pro meditaci a dosažení požadovaného stavu mysli a těla, druhý člověk s tou samou pozicí bojuje s vypětím sil a nemá nejmenší tušení, proč to vlastně dělá. Ale nicméně to pro nezasvěceného člověka vypadá, jak když si oba dva užívají stejný zážitek.

Psi „prověřují“ makety ne kvůli figurantovi, ale kvůli míčku či pamlsku. Psi obíhají makety těsně ne proto, že by měl psovod správnou kontrolu nad psem, ale kvůli obíhacím tyčkám. Psi označují figuranta štěkáním a nenapadají rukáv kvůli něčemu, co se hází bokem z makety… To je typ výcviku, o který se nikdy nebudu zajímat. Jsem zvědav, zda jsem to jen já, kdo to vnímá tímto způsobem.

Nesmíme se ke psům chovat jako k hloupým a primitivním tvorům. Přál bych si, aby se trenéři zaměřili ne na to, jak „podvést“ systém, ale aby sebe sami vyzvali k nalezení způsobu, jak komunikovat se psy na vyšší úrovni. Jde to, a je to mnohem víc odměňující a zábavné, když to zažijete.

To jsou strašně zajímavé věci, co říkáte, hodně k zamyšlení… 🙂 Už jednou zazněl klikr – pojďme si o něm povídat více, jak je v Americe oblíbený?

Ano, klikr koneckonců pochází z USA coby pomůcka pro zachycení operantního chování. Klikr se stal velmi populárním mezi výcvikáři, ale až ikonickou pomůckou u těch, kdo cvičí ryze pozitivně. Jde vlastně téměř o vyjádření toho, že když někdo používá klikr, považuje se za laskavého trenéra psů. Není pochyb o tom, že pokud je klikr používán správně, pomáhá a funguje při výcviku psů.

Má ale klikr nějakou kouzelnou moc, že se trenér cílevědomě vyhýbá lidským emocím, které lze vyjádřit během interakce se psem jen tónem hlasu, intonací? Učí se pes rychleji?

Někteří zastánci klikru a trenéři v jedné osobě tvrdí, že vlastní zvuk klikru usnadňuje učení psa. Pro taková tvrzení nejsou žádné důkazy ani logika. Mechanický zvuk nemá nějaké speciální vlastnosti, které by ovlivnily výcvik. Patřím mezi trenéry, kteří vnímají použití mechanického zvuku klikru za zbytečný.

Je sdílení emocí důležité? Změna hlasu je skvělou možností, jak projevit emoce. Existují úžasné podobnosti ve způsobu, jak psí a lidský mozek zpracovává emocionálně zabarvené zvuky. Výsledky magnetické rezonance dokazují, že veselé, šťastné zvuky jsou vnímány sluchovou kůrou jak u lidí, tak u psů. Díky intonaci je možné u obou druhů měřit různé úrovně potěšení, cokoliv od radosti po nadšení. Psi jsou nejen schopni se napojit na naše drobné emocionální změny – oni jsou vlastně s námi skutečně fyzicky propojeni, aby je vnímali. Pod vztahem psa ke člověku se jednoznačně skrývá unikátní a silný komunikační systém.

Všichni jsme byli svědky úžasných výkonů psů, kteří jsou trénováni pomocí klikru. Jejich úspěchy ale nejsou dosaženy díky tajemnému zvuku klikru, ale díky vynikajícímu použití „markeru“ (načasování) během výcviku. Trenéři, kteří používají klikr, tvrdí, že využití slovního povelu je nevýhodné, protože klíčové slovo lze zaslechnout v běžné konverzaci a může to být pro psa zavádějící. S tím nesouhlasím. U psů v jedné klikr skupině nedojde při lekci ke zmatení klikáním jiného psovoda. Stejně tak psi, kteří jsou naváděni hlasovými povely, jsou zcela schopni rozlišovat, kdy se psovod věnuje psovi a kdy se baví s jiným člověkem. Není ani potřeba používat vymyšlená slova. Je to jen otázka rychlé generalizace a rozlišení.

Mohu poukázat na jednu výhodu použití klikru. Týká se situace, kdy se začínající psovodi učí správnému načasování a pochopení konceptu označení žádoucího chování.

Rád bych nakonec zmínil border kolii Chaser. Nejenom, že se naučila více než tisíc slov, ale také se naučila, že předměty mají svá jména, naučila se chápat abstraktní věty. Spojte to vše s tím, že psi umí skvěle číst naše emoce či intonaci, v čem by to mělo být špatné? A myslím, že jsem zase napsal poněkud delší odpověď :-).

 

Vaše delší odpovědi jsou vítány! 🙂 Jaké tedy Vy, Ivane, používáte pro své psy motivace?

Moc děkuji, že jste se na toto zeptala! Hry, miluji hrát si se svými psy. Je to nejprvnější a nejdůležitější věc, kterou se mí psi učí. Nejsem příznivcem motivace přes žrádlo. Také ale jen psovi nedám míček a netleskám mu. Trenéři psů mají tendenci používat hračky jen ve velmi výjimečných případech. Když bych měl dát příklad, je to jako hrát basketbal bez koše nebo fotbal bez branek. Driblování nebo kopání do míče coby činnost bez účelu zabodování a výhry, o tom přece ty hry nejsou. Nejsem si jistý, ale třeba výcvikáři ve Vaší zemi nevědí o videu, které jsem vloni natočil. Jmenuje se „Possession Games“. Stalo se mým doposud nejprodávanějším videem. Nesnáším dělat reklamu svým produktům, ale kdyby se chtěl kdokoli dostat do mého světa výcviku psů, toto je video, které stojí za zhlédnutí.

Určitě se podíváme :-). Jakou disciplínu máte nejraději?

Nikdy jsem tuto otázku neměl rád, možná proto, že se mi na ni těžko hledá odpověď. Výcvik psů je o komunikaci, o tom, co přesně chcete coby trenér. V jednotlivých disciplínách probíhá jiná komunikace a zdůrazňují se různé věci. Mám je rád všechny.

Stopování… Miluji stopování. Naneštěstí žiji na Floridě, a toto je jeden ze států, kde stopování není legrace. Teploty jsou zde vždy vysoké a je dost vlhko. Navíc máme hrozné problémy s malými mravenci, kterým se říká „fire ants“ (ohniví mravenci). Jsou dost agresivní, útočí a pokryjí cokoliv, co se položí na zem. Často zkoušíme dát pamlsky na stopu předem do mrazáku, abychom měli navíc pár minut, než se na to mravenci vrhnou. Ale jak říkám, není to příjemný zážitek. Navíc naše půda pod trávou připomíná písečnou pláž. V jiných částech země jsou nekonečná pole a terény na stopování, ale pro většinu z nás je přístup k dobrým terénům považován za štěstí.

 

Jak často trénujete?

Netrénuji často. Když se zeptáte mých přátel, řeknou, že nejspíš netrénuji vůbec, což samozřejmě není pravda.

Když učím psa něco nového, snažím se to trénovat co nejčastěji, aby dosažení cíle netrvalo týdny. Naučil jsem se být velmi efektivní. Vnímám to tak, že něco vysvětlím, pak to několikrát zopakuji, abych si potvrdil, co se pes naučil. Nejsem příznivcem nekonečného opakování nebo vytváření „svalové paměti“.

Také trénuji velmi nepravidelně, někdy jde o celý týden bez tréninku. Mí psi se ale necítí zanedbaní či osamocení. I když netrénuji často, trávím s nimi čas každý den. Zhruba tři týdny před závodem začínám trénovat častěji, každý den.

 

Uměl byste si představit život bez sportovní kynologie?

Ha, ha! 😀

Pokud to není tajné, jaké jsou Vaše aktuální kynologické cíle a sny?

Samozřejmě, nemám žádná tajemství, jsem dost otevřený. Často řeknu něco opravdu bláznivého a pak musím dokázat, že to mohu uskutečnit. 🙂

Mým cílem je dokončit svou knihu, která – doufám – přinese velmi odlišné pohledy, nápady a chápání. Půjde o knihu, která bude převratnější, než byla svého času kniha „Don’t Shoot the Dog“ (Svého psa nestřílejte). Mým obvyklým problémem je najít dostatek času a disciplíny, ale tvrdě na tom pracuji.

 

Jsou to zároveň i Vaše soukromé cíle a sny? Tj. je pro Vás kynologie neoddělitelnou součástí Vašeho života?

Pro mě je kynologie mou laboratoří, mým hřištěm, kde si testuji své nápady. Skinner používal takzvaný „Skinner box“, ale v současnosti je jasné, že jeho zjištění nelze vždy použít v reálném světě.

 

Máte nějaké životní heslo nebo motto?

„Mít dostatek znalostí, aby si člověk myslel, že něco dělá správně, ale ne tolik, abych věděl, že to dělá špatně.“ Neil DeGrasse Tyson

 

A vzkaz našim čtenářům, prosím?

Výcvik psů může být vzrušující. Nezůstávejte u napodobování jiných, sami se hecněte a zvyšte svou schopnost komunikovat se svým psem (psy) – a dostanete se na takovou úroveň, o které se vám nesnilo. Buďte odlišní a lepší! 🙂

 

Děkuji Vám za velmi obohacující rozhovor,

Draha Mašková

 

Překlad: Eva Fiedlerová
Foto: archiv autora
www.Malinois.com, www.TrainPerView.com