Martin Plecháček se narodil 21. 12. 1968 v Pardubicích, má středoškolské vzdělání a v současnosti pracuje jako trenér. Je rozvedený, z manželství má dva syny; jeho partnerkou je Michaela Kollárová ze Slovenska.

S Antraxem Ostraryka (* 26. 6. 2010) Martin vybojoval nespočet vítězství, opakovaně se stali mistry republiky; Martinovi byl udělen titul Mistr sportu ČKS, Antrax je nositelem titulů Český šampion práce a Šampion práce CMC.

Z 1. míst zmiňme CACIT Dobříš 2013, Mistrovství ČR CMC 2013, Mistrovství ČR IPO 2014 a 2015. Z 2. míst, která však některá 1. místa svou prestiží překonávají, musíme uvést Mistrovství světa FCI ve švédském Malmö v roce 2014, Mistrovství ČR CMC v témže roce a o rok později na FMBB v Písku; z 3. míst zmiňme Mistrovství světa FCI IPO 2015 ve švýcarském Delémontu nebo v roce 2016 na Mistrovství České republiky IPO.

Pro závodní kariéru Martin připravuje syna Antraxe, psa Iraan spod Štrbského štítu (* 19. 1. 2017).

Martine, jsi jednou z nejvýraznějších a nejuznávanějších osobností nejen české kynologie, ale také té světové. Uvědomuješ si to vůbec? 🙂

Děkuji za kompliment, já to takto nevnímám. Prostě jednou vstoupíte do řeky, strhne vás proud soutěží a nezbývá vám nic jiného než plavat, nebo vylézt ven. Já se neumím vzdávat a měl jsem to štěstí potkat dva výjimečné psy, to mě posunulo do současné situace. Nikdo nemá nic zadarmo, za vším bývá hodně práce, někdy je třeba něco obětovat, v mém případě to byl můj osobní život. Někdo zvládá více aktivit, já však umím dělat věci jen na sto procent, nebo vůbec. Změnu pozoruji v tom, že přibývá přátel, hlavně ze zahraničí. Některých zase ubývá, to ale k tomu asi patří (říká se to… Hahaha). Stále více si uvědomuji, jaké je to velké štěstí a neskutečný sen, který se mi plní, a já jsem za něj nesmírně vděčný.

 

Když bys měl popsat, co v Tvém případě bylo třeba k tomu, aby ses dostal na pomyslný kynologický Olymp, jaké Tvé vlastnosti Ti na této cestě pomohly?

Hodnotit sebe mi nepřísluší. Abych se však nevyhýbal otázce. Myslím, že jsem soutěživý typ. Nedokážu se smířit s faktem, že by něco nešlo. Pokud se pro něco nadchnu, věnuji tomu sto procent své energie. Již od dětství mám vztah ke zvířatům. Doma jsme vždy měli německé ovčáky, se kterými jsem jako dítě vyrůstal. Práce se psy mě fascinovala a vždy jsem jim toužil porozumět.

Dalo by se v Tvém životě rozdělit období, které předcházelo tomu aktuálnímu, kterým je světové uznání a známost Tvého jména? Změnil se Tvůj život nějak od doby, kdy ses stal například poprvé mistrem republiky a stanul na bedně vítězů na mistrovství světa? Jak vnímáš tento vývoj ve svém životě?

Celý můj život je spojen se psy. Velké zkušenosti mi přinesly dva roky základní vojenské služby na veterinární základně, vojenské posádce Grabštejn. Mimo jiné jsem zde plnil roli výkupního figuranta psů pro armádu od civilistů. V dobách tehdejšího Československa jsme působili od Aše až po Košice. Během mé vojenské služby mi prošlo rukama více než 1000 psů různých povah a služebních plemen. Tehdy zde ještě nebyli rozšířeni BOM, převažovali němečtí ovčáci, výjimkou nebyli dobrmani, rottweileři, velcí knírači, briardi či erdelteriéři. V té době se s těmito zástupci plemen celkem běžně cvičilo a jedinci prokazovali značné povahové vlastnosti v kombinaci s upotřebitelným zdravím. Dalo mi to strašně moc do současné práce se psy, hlavně znalosti vyšší nervové činnosti v praxi. Byla to pro mě vysoká škola „psí psychologie“. Současně jsem cvičil své přidělené psy, se kterými jsem se zúčastňoval civilních soutěží, především dle ZVV2. Převážnou část svého života jsem pracoval jako obchodní zástupce, později to byla manažerská práce v soukromé firmě. Ve spolupráci s našimi obchodními partnery nadnárodních společností jsem absolvoval mnoho seminářů a cvičení o verbální a neverbální komunikaci. Některé byly jen cvičení pro obchodníky, ale ty top mi daly cenné informace. Pozdější jednání s majiteli velkých společností mi dalo hodně zpětné vazby pro porozumění chování lidí a jejich charakteru. Dodnes mi nabyté vědomosti pomáhají v mé současné práci trenéra. Dlouhé roky jsem pomáhal připravovat psy svých kamarádů, členů naší ZKO Sezemice. Jednalo se o přípravu na bonitace, zkoušky, soutěže, světové nevyjímaje. Naplňovalo mě to, měl jsem radost z jejich úspěchů stejně jako jejich majitelé. Na světových soutěžích jsem se pohyboval již dlouhá léta před tím, než jsem na nich sám startoval, někdy jako doprovod, divák, figurant, v posledních letech také vedoucí reprezentace CMC. Vždy jsem si s myšlenkou startu se svým psem pohrával a říkal si, jak by bylo hezké jednou stanout na jedné soutěži s těmi nejlepšími na světě. Snažil jsem se sbírat informace, zkušenosti, ale většinu své práce jsem v kynologii věnoval figurování a nácviku obran. Málokdo z mladších dnes už ví, že jsem býval svazový figurant a pracoval na soutěžích. Pamatuji počátky IPO u nás. Práci figuranta jsem se učil sám podle dostupných videí, kterých bylo pomálu. Jednalo se o nový styl práce figuranta. Do té doby jsem měl rukáv na pravé ruce, jako tehdy většina „praváků“ Nový styl vyžadoval více obratnosti v práci s obuškem (v té době lískový prut, později bambus), nově tedy držení rukávu v levé ruce a pravou rukou ovládat prut. Dnes to může vyvolávat úsměvy na tvářích, ale já jsem byl zapálen pro tuto činnost a obětoval jsem tomu hodiny a hodiny cvičení bez psa. V té době neexistovali žádní trenéři nebo semináře. Pravda, bylo vše trochu levnější, ale co bych dal tehdy za pomoc od profesionálů, jakých je dnes nespočet. Mluvím o tom všem proto, že to úzce souvisí se současností. Toto vše mě posunulo dál, a vedlo hlavně ke sbírání informací, zkušeností a zdokonalování metodiky nácviku všech třech disciplín. Takto se vyvíjel systém, který jsme v Sezemicích využívali v přípravě psů. Vždy jsem měl nějakého psa, dobrmany, německé ovčáky, a pak už jen malinoise. Práce figuranta a příprava psů v obranách pro mě však byla prvořadá a nedával jsem svým psům tolik, co by bylo třeba. Chyběly také informace a psi byli vhodní spíše do služební kynologie. Dnes už s odstupem času přiznávám, že s některými by se optimálním přístupem dalo pracovat lépe. Informace však nebyly přístupné jako dnes, a když jsem poprvé v ZKO vyjádřil svůj názor, že nechci se svým psem cvičit v řadě, protože jsem už měl malou představu o projevu svého psa na poslušnosti, neshledal se můj postoj s porozuměním, byl jsem vykázán bokem a nazván „ipákem“ – což mi i celkem lichotilo. Kdo mě opravdu zná, tak jistě potvrdí, že moje povaha mi činí značné potíže řídit se příkazy, a když je na mě vyvíjen tlak, má to povětšinou opačný efekt. Takto mě vlastně nevědomky motivovali už svazarmovští výcvikáři. Toto mám společné s mým současným psem, který je v tomto moje kopie. Pokud však někdo z mých blízkých potřeboval pomoci, nikdy jsem neváhal. Svůj první start na VS jsem vnímal jako možnost se pochlubit svým psem a předvést výsledek naší práce. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že budeme na stupních vítězů v ČR. O světě jsem ani nepřemýšlel, byl to jen sen a mé tajné přání. Náš první start s Antraxem na CACITu Dobříš byl vlastně shodou náhod. Přihlásil jsem se až po rozhovoru s Jardou Kratochvílem, který mi pomohl srovnat priority a zachránil mi jednu celou sezónu. Sem jsme přijeli s cílem složit zkoušku IPO3. Naše vítězství byl nádherný bonus, který jako by odstartoval tu nádhernou šňůru snových výsledků. Rozhodně nás vítězství na CACITU ani na MR nijak nezměnilo, byla to jen sladká odměna a každý závod nás posouval, a zároveň zavazoval, k další ještě zodpovědnější přípravě. První titul vicemistr světa všech plemen, získaný ve Švédsku, byl však zcela odlišný šálek kávy. Byl to nečekaný úspěch nejen můj, ale i celé české kynologie. Nově obrovská podpora příznivců z domova. Skvělá parta, krásné prostředí. Dvojnásobný sen se splnil prvním společným závodem s mou Míšou, která zde startovala s Taxim za slovenskou reprezentaci. Byli jsme druzí o jeden bod, a to měl Antrax jednu pouštěčku na druhý povel. Tyto skutečnosti ve mně vyvolaly nepopsatelné emoce a nezapomenutelný zážitek. Prostě bylo to poprvé na bedně na MS. Od té doby už cítím více zodpovědnost vůči české kynologii, lidem, co nám fandí, z Česka i zahraničí. Všichni již očekávají náš boj o příčky nejvyšší, ale pravdou je, že udržet vrcholovou výkonnost ve světové kynologii je stále těžší.

Byly tyto obrovské úspěchy Tvým cílem a přáním? Resp. kdy se jím staly? Kdy v Tvém životě, v jakém okamžiku, nastal zlom (možná to nebyl zlom, ale postupný vývoj), kdy už jsi prostě byl součástí profesionální sportovní kynologie?

Můj názor je, že každý by měl mít ty nejvyšší cíle. Jaký je nakonec výsledek, záleží na mnoha aspektech, ale nikdy by neměl člověk nastupovat na soutěž s přehnaným sebevědomím. Cíle ano, tajná přání také, ale s pokorou a stát oběma nohama na zemi. Svět nás asi začal vnímat právě na MS FCI ve Švédsku.

 

Ráda bych se samozřejmě dozvěděla něco o Tvých úplných začátcích – jak ses dostal ke psům, jaký byl Tvůj první pes, jak vzpomínáš na své první kontakty se sportovní kynologií a výcvikem?

První kontakty s německými ovčáky doma v útlém dětství. Na cvičák v Sezemicích jsem se poprvé dostal někdy kolem svých 13 let. Záhy jsem se zakoukal do dobrmanů, oslovili mě svým temperamentem a chutí pracovat. Nějakou krátkou dobu jsem i figuroval bonitace dobrmanů. Po dobu vojenské služby to byli celkem tři dobrmani a jednoho jsem si přivezl i domů, byl to výborný pes, který mě mnoho naučil.

Měl jsi vždy okolo sebe lidi, se kterými jsi trénoval? Jsi spíš individualista, nebo týmový hráč? Jsi povahou spíš introvert, nebo jsi ve společnosti jako ryba ve vodě? 🙂

Myslím si osobně, že jsem především týmový hráč. Kdykoli dříve, až doposud, pomáhám v podstatě svým konkurentům. Již jsem slyšel o posměchu, že si dělám konkurenci, na druhou stranu zase o mém údajném úmyslu pomáhat jen do úrovně, aby mě nemohli ohrozit. Kdo mě ale opravdu zná, nikdy by si toto nemohl myslet. Celý život pomáhám lidem kolem sebe. Trénink se mnou je na sto procent, včetně informací a mých zkušeností. Buď někomu věřím a pomáhám, nebo nevěřím a nepomáhám vůbec. Vím, že mi to přináší i negativní pohled, jinak to ale neumím. Vždy mě to táhlo mezi lidi. Byl jsem také velmi důvěřivý a několik lidí mě trochu probralo z mého naivního pohledu na život. Stále ale musím něčemu a někomu věřit, jinak se mi ztrácí smysl. Míša o mě říká, že jsem exhibicionista, ale pravda je, že s věkem a zkušenostmi jsem trochu uzavřenější než v minulosti.

 

Svých největších úspěchů jsi dosáhl se svým belgickým ovčákem malinois Antrax Ostraryka. Na jaký váš společný závod nikdy nezapomeneš a proč?

Každý náš závod byl něčím nezapomenutelný a výjimečný. Kdybych měl však vybrat, určitě již zmiňované MS FCI ve Švédsku, protože to bylo poprvé. Stejně tak MS FMBB v Písku. Zde jsme stáli na stupních vítězů společně s mým kamarádem Petrem Foltynem, který závodí s bratrem Antraxe, Auzzym. Toto asi odstartovalo příběh dvou bratrů, což asi nemá ve světě obdoby. Jiří Tichý se svou firmou Gappay trochu nadčasově zainvestoval a zrealizoval natočení příběhu ve filmové verzi. Moc si toho vážím a pevně doufám, že hodnota tohoto projektu bude ještě doceněna později. Největší moje zážitky z Písku spočívaly hlavně v domácím prostředí. Obrovskou podporu při nastupování na plac, hlavně ve finále. Ta radost společně s lidmi, kteří nás za výkon odměnili bouřlivými ovacemi, to se nedá popsat, to se musí zažít. Tu husí kůži při nastupování na finálovou obranu mám trochu i teď, když si na to vzpomenu. V tu chvíli prostě není jiná možnost než podat výkon, vše ostatní berete jako zklamání.

Který ze závodů byl pro Tebe nejtěžší? Dalo by se spočítat, kolik jsi za svůj život například složil zkoušek a kolik jsi absolvoval závodů?

Zkoušky pro mě jsou a vždy byly pouze nutným stupněm při postupu dále. Skládání zkoušek mě nikdy nenaplňovalo. Nechci zlehčovat práci lidí, co mají nespočet zkoušek z výkonu, za vším je práce. Podle mě je ale velký rozdíl cvičit psa pro složení zkoušek, a příprava na soutěže. Při zkouškách je posouzení citlivější a ne tolik přísné. Většinou je vše v domácím prostředí. Na světových soutěžích rozhodují maličkosti, které není třeba při zkoušce ani řešit. Pokud však má výkonnost vydržet déle než jednu sezónu, je třeba se zabývat již od samého začátku hlavně detaily. To je důvod, proč jsme skládali naši první IPO3 s Antraxem na CACITu. V současné době máme s Antraxem absolvovaných 15 mistrovských závodů. Z toho 4 MS FMBB, včetně velkého finále TOP 20. Kdo nezažil, nedokáže si představit, jak těžký a náročný závod to je, pes v krátké době absolvuje 2–3 závody v jednom MS. Vše začíná tréninkem před zahájením v místě konání. Dále oficiální trénink, absolvování třech disciplín, trénink celého placu v přípravě pro finále, který bývá často v ten týž den po absolvování své disciplíny, například obrany v 28 °C. Druhý den ráno opět poslušnost a obrana v jedné skupině. Je to dokonalá selekce kvality psů a systému nácviku pro stabilní výkon. Nevím, zda o tom všichni takto někdy smýšleli. Já sám ještě stále nechápu naši snovou jízdu, beru to jako odměnu za více než 35 let své práce se psy.

Antrax je pes, který stojí za představení – jaký je? Jak se měnil jako štěně, mladý pes a pak po letech coby ostřílený závodník?

Již jsem něco málo o Antraxovi prozradil. Nechci, aby to vyznělo jinak, než myslím, ale on je můj vysněný pes povahou i exteriérem. Někomu možná vadí jeho dominantně nesený ocas někdy více, než se některým lidem líbí. Já jsem si ho ale právě pro tento jev vybral. Již v minulosti jsem obdivoval jeho dědu Klemma vom Roten Falken, který nosil ohon při poslušnosti také vysoko, a v tehdejší době to bývalo spíše raritou. Našlo by se více jmen, ale stačí Klemm, jehož je Antrax nositelem genetických informací. Jinak se mi líbí v typu a exteriéru, pro mě ideál. Ani velký, ani malý, váhově pro sport ideální. Pro mě však hlavní a důležitější věc je zdraví, které, zdá se, předává svým potomkům. A úplně nejvíce mi sedí jeho osobnost, povahové vlastnosti, je to exhibicionista, velmi dominantní samec s čistou hlavou. Nikdy by neublížil štěněti nebo feně. Co on si nechá líbit od mladého Iraana… Hlavně máme spolu vztah, jsme na sobě závislí, oba nesnášíme tlak, přitom má neutuchající chuť pracovat. Pravda, někdy je toho temperamentu až příliš. Vypadá to, že takto i zestárne. Je velmi chytrý, a proto není lehké ho udržet v konkurenční kondici. Jak on si někdy užívá závod, to vidím hlavně já v jeho očích na place. Kromě vlastností spojených s dospíváním je od malého štěněte až doposud stejný, jen je teď hůře „cvičitelný“.

 

Představovala pro Tebe jeho povaha nějakou výzvu nebo úskalí? Jak sis s nimi poradil? A jakým povahovým rysem Ti Antrax naopak sedí a co máš na něm rád?

Velké úskalí byl jeho obrovský temperament, což mělo za následek i problémy s nácvikem některých cviků. Do té doby jsem se s něčím takovým nesetkal a musel jsem najít společnou cestu. Přivádělo mě například k zoufalství, když cvik mnou praktikovaný na všechny psy kolem mě perfektně fungoval. Antrax mi ale dal najevo prostě NE, tudy cesta nevede. Systém musí být praktikován tak, aby on to chtěl dělat, při řešení nejasných mantinelů umí být velmi přesvědčivý a neústupný – jak já mu rozumím :-D. Určitě to není pes pro každého, jsem neskutečně rád, že jsme se potkali. Antrax pro mě byl a stále je vysokou školou kynologickou.

Jaká je jeho oblíbená disciplína a jaká Tvoje?

Nabízí se označit jednoznačně obranu pro oba. Antrax je při jejím průběhu občas na jiné planetě. V tréninku musím já hlídat jeho fyzický stav, který se v průběhu kousání na první pohled neliší od normálu. Pokud bych ale včas nepřerušil zátěž pro případnou regeneraci, klidně by šel za své možnosti, to je u některých malin velmi nebezpečné. Oddíl C je moje srdcovka celý život, ale paradoxně právě v této disciplíně se nejdéle trápíme z důvodu nedostatku „ respektu“ vůči figurantovi při upevňování nekousacích cviků. Vyvolává rád kontaktem konflikt za jakoukoli cenu. Není to jednoduchý pes pro práci figuranta. Hodně věcí jsem musel řešit v průběhu obran, což se odrazilo v jeho soustředění. Jsem moc rád za Martina Chalupného, se kterým se nám podařilo obrany dotáhnout do současné solidní podoby. Někdy Antrax prostě nejdřív jedná a potom přemýšlí, pro něj je práce na obraně více osobní konflikt s figurantem než technika. Od začátku jsme měli největší problémy s oddílem A. To nás však přimělo k intenzivní práci a v současné době nastupuji na stopu s největší důvěrou v jeho srdce nikdy nic nevzdat, o čemž mě již nejednou přesvědčil.

Udržet psa více sezon na té nejvyšší úrovni, je podle mne to největší umění. Neříkám, že i jeden povedený životní závod nestojí za to, většina psovodů se ani toho často nedočká, ale Ty jsi opakovaně dokázal, že patříte ke špičce – jaké je to know how? 🙂

Jak jsem již zmínil, je to směs mnoha aspektů. Důležitý je systém nácviku od samého začátku. Někdy dvě stejně vypadající věci nejsou ani trochu stejné. Především já cvičím tak, aby co nejrychleji pes pracoval více kvůli mně, pracoval pro mě. Jednotlivé cviky musí chtít dělat, stejně jako si se mnou hrát. V podstatě například v poslušnosti je ideální, když má pes práci jako odměnu a bez jakékoli motivace se na ni těší. V konečné fázi by se samotná příprava na soutěže neměla lišit od závodu, včetně oblečeného startovacího čísla, výměna stadionů, nástupu ve dvojici, kontroly obojku, čipu a bez motivačních prostředků. Další významný prvek je pravděpodobně i psovod, který dokáže při samotné soutěži přemýšlet a improvizovat. Obrovsky důležitý článek je samozřejmě náš parťák, který musí unést psychickou a fyzickou zátěž s nemizející chutí pracovat za každých podmínek (teplo, zima, déšť, vítr, únava, nervozita psovoda, nečekané události, jako například posun nástupu na disciplínu, kontakt s cizím neovladatelným psem, až po prvky, které nejsou jen zcela věcí náhody…).

To „know how“ jsem zmínila záměrně – slyšel jsi slovo „plecháčkovina“? 🙂 Tj. jako něco převzatého od Tebe, nějaká Tvá specifická metoda. Uvědomuješ si, že máš takovéto své metody, a jak to, že se o ně dokonce i podělíš? Ne každý vrcholový závodník je ochotný dát něco ze své kuchyně ochutnat dalším lidem…

Každý někdy slyší na toho či onoho nějaké zaručeně spolehlivé informace. Snažím se nestarat se o druhé a jejich problémy. Nikdy nesoudím nikoho jen proto, že jsem se dozvěděl to či ono. Vždy si udělám obrázek sám na základě svých konkrétních zkušeností. Soudit někoho je strašně jednoduché, povrchní dojmy nebývají zcela vypovídající o realitě. V podstatě se psy to bývá obdobné. Nebudu říkat o psovi, kterého neznám osobně, že je takový nebo makový. Pokud jde o mě, doopravdy mě zná jen velmi málo lidí, nikdy jsem nikomu nic nevymlouval, každý si musí udělat představu sám. Mezi mé základní vlastnosti patří upřímnost a ta se promítá i do mých tréninků. Pravdou je, že ne každý snese přímočaré jednání přímo od srdce, což někdy doprovází zvýšený hlas, pokud se chyby opakují po vysvětlení stále dokola. Se mnou může trénovat jen člověk, který sám sobě přizná, jakého má psa, abychom se vyhnuli případným nedorozuměním. Nemám vůbec problém pomáhat lidem s různými plemeny a odlišnými cíli, samozřejmě za předpokladu, že tomu dají těch sto procent. Cvičení jen tak „to mi stačí“, mě nebaví, budu raději věnovat svůj čas někomu, kdo o to stojí a chce. Dále mi musí stoprocentně důvěřovat, to ale neznamená, že nejsem přístupný diskuzi. Pokud má někdo z mých svěřenců nápad, připomínku, dotaz, rád proberu. Pokud nesouhlasí s mým systémem v nějaké konkrétní věci, obhájí si své řešení, nemám problém. Nikdy nikdo neví vše, učíme se celý život. Základem mého cvičení je nejprve daný systém pochopit, logicky si ho zdůvodnit a analyzovat směr, kterým nás povede. Pokud je to možná cesta, která vede k požadovanému cíli, vždy o tom přemýšlím, a případně praktikuji i u jiných. Mnozí mají mylnou představu, že si vybírám jen super psy, není tomu tak. Mám rád opravdové typy, se kterými je někdy velmi těžké uhájit mantinely, mezi nimiž se má pohybovat. Jen pro představu pomáhám připravovat převážně maliňáky, německé ovčáky, tervuereny, dobrmana, rottweilera, boxery, beaucerona, a dokonce australského honáckého psa. Zastávám však názor, který se zakládá na pozitivním vysvětlení cviku tak, aby tomu pes porozuměl a dobře ho chápal. Navíc pracuji s emocemi a každý cvik při vysvětlování spojuji s pozitivními emocemi. Jde mi o to, jak si pes jednotlivé cviky zařadí. Pokud je bude mít spojené s příjemnými emocemi, bude je mít rád a nastává zde prostor na zrychlení a zpřesnění. Zde se nebojím použít ani korekce, ale vždy musí převládat pozitivní emoce – radost psa z práce. Celý můj výcvik s mými psy, taktéž se psy mých svěřenců, je založen na znalosti chování daného psa, odhadnutí jeho momentálního emočního rozpoložení. Velkou výhodu v tréninku se mnou spatřuji především v tom, že za psovody v počátcích často analyzuji já a pomáhám v danou chvíli aplikovat okamžité řešení. Já své svěřence učím a vysvětluji jim vše tak, aby sami pochopili, proč kdy a jak. Takže ano, radím a pomáhám lidem, kteří můžou být jednou lepší než já. Dobrý příklad byl například Vláďa Glogar, který nás loni všechny převálcoval, když získal titul Mistr republiky IPO ČKS. Možná mi to nebudete věřit, mě to u takových lidí, kteří zůstanou nohama na zemi, opravdu těší a naplňuje mě to. Zdravá konkurence je dobrá, vytváří motivaci pro ostatní a zvedá úroveň v zemi. Já jsem především týmový hráč.

Rukama Ti prošlo mnoho psovodů, kterým jsi pomáhal v začátcích i při kariéře, mnoho z nich pak na základě Tvé školy založili vlastní výcvik a jsou úspěšnými závodníky. Nevadí Ti někdy, že lidé od Tebe načerpají zkušenosti, a pak jich využívají při vedení dalších?

Nevím, jestli je vhodné tady rozebírat tyto smutné chvíle v mém životě. Ale bohužel je toto také nevyhnutelnou součástí mé práce s lidmi, odpovím tedy i na nepříjemnou otázku. Nevadí mi tolik informace vložené do lidí, kterým to pomohlo a posunulo je to dál. Nikdy se nedá předem odhadnout, kdo jak bude úspěšný, kam ho případný úspěch či neúspěch vynese. Pro mě to jsou uzavřené kauzy, nejsou to příjemné zkušenosti. S některými, kteří měli dostatek slušnosti a sebekritiky, jsem dodnes v přátelském vztahu. Někteří bohužel skončili k mé hluboké lítosti, pro mě z nepochopitelných či neznámých důvodů. Nerozešli jsme se po vzájemné férové komunikaci. Nejvíce smutku mi přineslo očerňování mé osoby či naší ZKO, přestože se díky nám tito lidé posunuli někam, o čem se jim před spoluprací ani nesnilo a dodnes těží z mé práce a výhod spojené s týmem, který je vynesl do světa vědomostí. Vždy se jednalo o ty, kterým jsem obětoval nejvíce. Na všem je ale třeba hledat to dobré. Poučil jsem se a myslím, že mě to posílilo.

Martine, zcela jistě napadne naše čtenáře otázka, jestli je možné k Tobě přijet například na trénink? Máš okolo sebe partu svých lidí, přijímáte v ZKO Sezemice i nové členy?

V ZKO máme již nějaký čas stop stav. Koncentrovalo se k nám v poslední době několik cílevědomých výcvikářů a lidí, kteří hodně obětují pro tento sport. Případné výjimky řešíme individuálně, kromě zájmu pro práci s námi je jedno ze zásadních kritérií týmový přístup. Z mých slov zde již napsaných vyplývá i styl mé spolupráce v komerčním tréninku. Mám svůj styl například při nácviku obran, který vyžaduje specifický přístup figuranta, ale i psovoda. Neříkám, že je nejlepší nebo že jen takto se dá vycvičit pes, to tak není. Je to ale můj zažitý a vyzkoušený způsob nácviku, kdy psy nedráždím, nepomáhám jim, jsem jim soupeřem a vyžaduji od nich aktivní přístup po celou obranu. Zásadou je však, že pes přijde na obranu jako král a také z ní tak odejde. Miluji psy s opravdovým srdcem a vrozenou dominancí, kteří se v tomto systému najdou jako ryba ve vodě. Funguje však i na převážnou většinu psů. Takže jeden, nebo dva odlišné tréninky myslím nepřinesou psovi nic, spíše naopak. Raději věnuji svůj čas někomu, kdo mi věří, a dlouhodobě budujeme něco, co má později smysl. Vždy se mi líbila obrana, kde bylo něco navíc než jen kousání, ovladatelnost a rychlost. Je to především bojovnost, aktivita psa po celou dobu obrany a opravdový přístup psa, na rozdíl od rozvinutého kořistnického pudu a naučené třeba i technicky dokonalé obrany. Bohužel zjišťuji, že je jen velmi málo lidí i rozhodčích, kteří toto dovedou rozpoznat. Nechci, aby zde vyzněla má slova jako propagace něčeho mého, jen se snažím dostatečně srozumitelně odpovědět na záludné otázky ze soudku o mě známých i někdy nepochopených metodách.

 

Jsi tedy ve výcviku přísný trenér? 🙂 Poznáš například hned, zda pes má na vrcholovou kariéru, nebo ne, a myslíš, že opravdu dobrý psovod by dokázal i z nepříliš dobrého psa udělat skvělého závodníka?

Snažím se být trpělivý a vše vysvětlovat každému tak, aby to pro něj bylo srozumitelné. Když však odhalím lenost, pohodlnost nebo neupřímnost, jsem pak dost přímý, neústupný a upřímný. Určitě jsem přísný, každého beru jako nového mistra světa. Snažím se ale rozlišit svůj přístup podle úrovně a schopností každého psovoda v různých stupních informovanosti. Určité předpoklady pro závodní kariéru poznat jdou, u různých jedinců se vyvíjejí odlišně. Proto jsem opatrný na předčasné závěry. Rozdělil bych psy spíše na upotřebitelné pro sportovní kynologii a ty ostatní. Rozhodně dobrý výcvikář kvalitním tréninkem a optimální volbou přístupu při tréninku dokáže značně ovlivnit konečný výsledek. Bohužel ale oběma směry.

Pokud poznáš, že pes není vhodný na vrcholové závodění, a psovod má tyto ambice, povíš mu, co si o psovi myslíš?

Mě baví práce trenéra, když se svěřenci někam posunují a panuje radost z každé maličkosti, která se zadaří. Když to nebaví psa, psovod je smutný, nemám z toho žádné potěšení ani já. Ztrácí se mi zde pak smysl, proč tento sport se psy děláme a týráme se všichni. Vlastnost, kterou smrtelně nenávidím, je pokrytectví. Myslím, že dokážu být trpělivý a podpořím lidi, když něco nejde dle představ. Pokud ale poznám, že ten člověk chce slyšet můj názor a pes je nevhodný, řeknu mu to přesně tak, jak to cítím, s podáním vysvětlivek pro porozumění. Pokud není jiná cesta, netlačím na výměnu psa, toto si musí rozhodnout každý sám.

 

Změnily Tvé úspěchy a životní zkušenosti nějak Tvůj přístup k tréninku, a především k lidem?

Myslím, že v zásadě ne, jen mám méně času, jezdím předávat informace hlavně do světa. Možná je třeba říct, že nácvik se s přibývajícími zkušenostmi neustále vyvíjí. Vůči novým lidem jsem možná jen trochu opatrnější a obezřetnější. Není mi to ale moc vlastní, já vždy šel do všeho po hlavě.

Co máš rád na svých psech a co všeobecně na kynologii?

Všeobecně mám rád psy se vztahem vůči majiteli, stačí i vybudovaný, s jiskrou v oku, plné energie, s chutí pracovat. Miluju sebevědomé osobnosti s přirozenou opravdovostí podpořenou dobrým sociálem a čistou hlavou. Samozřejmě kořistník s chutí k jídlu a životu. Toto vše v jednom se jmenuje „Malinois“ Hahaha… 🙂 Kynologie je krásná hlavně v té komunikaci se psem, souhra, porozumění a ta rozmanitost. Navíc je to taková velká rodina žijící po celém světě. Mně osobně kynologie nabídla mnoho nových přátel z celého světa.

Bylo by možné srovnat Antraxe a Tvého nového psího parťáka, Iraana? Vyměnil bys ještě někdy maliňáka za jiné plemeno?

Především se snažím nesrovnávat, to je cesta do slepé uličky. Každý má svá pozitiva i negativa. Každý pes se chová a reaguje jinak. Je na každém najít společný jazyk. Antrax byl pro mě životní odměnou, je na světě pouze a jen jeden. Iraan je jeho syn, je velmi neúnavný, silný kořistník a má mě a Antraxe rád. Antrax na oplátku přijal do naší smečky Iraana, více nepotřebuji. Na soudy je příliš brzy, ale již dnes vím, že oba když se rozhodnou pro něco, tak prostě buldozer a jdou si za tím. No a co se týká plemen. Malina je mi prostě velmi blízká v práci s nimi, především však díky povahovým vlastnostem a opravdovým poutem na svého majitele. Maliňák vás má opravdu rád jako přítele, a proto má někdy i problém se změnou majitele. Život mě však naučil jednu věc: „NIKDY neříkej nikdy!!!“

Jsi také výcvikářem Czech Malinois Clubu – jak zvládáš ještě tuto funkci? Jsi profesionální psovod, figurant a trenér, jaké to je být ještě vedle toho všeho představitelem klubu?

Samozřejmě je to časová zátěž. Na druhé straně velký závazek a odpovědnost. Já osobně jsem nikdy po funkcích neprahnul a úspěšně se jim vyhýbal. Skutečnosti mě však dotlačily, začalo to výcvikářem, později předsedou v klubu Sezemice. Později funkce výcvikáře v našem Pardubickém kraji a dále i v CMC. Do této funkce jsem vstoupil hlavně kvůli tomuto krásnému plemeni, abych přiložil ruku k dílu a neměl jen připomínky a ruce dozadu. Není to vděčná činnost, někteří lidé si dokonce myslí, že z toho něco mám. Ujišťuji vás, že mám – jen méně času, neustálé řešení, telefony, maily, organizování například mistrovství republiky CMC, naší reprezentace a všeho s tím spojeného, schůze, bonitace, kterou navíc posuzuji. Hodnocení mě ale baví, neboť právě zde můžu uplatnit své znalosti a zkušenosti nejvíce. Já bych opravdu chtěl zachovat toto plemeno zdravé, pracovité, s vizáží belgického ovčáka. Samozřejmé je i toto pořadí důležitosti: zdraví, povaha, exteriér. Stejně tak to zařídila příroda a selektuje vše živé úplně stejným klíčem. Přežijí jen fyzicky zdatní a zdraví jedinci s dobrými povahovými vlastnostmi, aby se prosadili v boji, lovu a v neposlední řadě si vydobyli právo reprodukce a mohli předat své genetické informace. Exteriér by mu neulovil jídlo, určitě nepřemohl své silné rivaly a právo se pářit už vůbec ne. Někteří majitelé BO si standard vykládají po svém, schovávají se za centimetr navíc či silnější čelist, která by mu v přírodě právě pomohla přežít. Standard nejen, že popisuje původního představitele plemene, ale můj názor je, že poskytuje vodítko, čemu se mají současní jedinci podobat. Vývoj se nedá zastavit, už jen jak se vyvíjí lidská postava oproti našemu „standardu“. Kdybychom začali selektovat lidi stejně jako psy, myslím, že by nastala obrovská čistka :-D, hlavně po absolvovaných zdravotních vyšetřeních. Povahy a exteriér snad ani nebudu komentovat. Hahaha… Chtěl jsem odlehčit váhu svých slov. Chtěl bych zde zmínit část znění standardu belgického ovčáka, který platí pro všechny variety. „BO je pes odvážný, ostražitý, pracovitý, s vrozenou vlastností hlídat stáda, navíc sebevědomý, připraven kdykoli chránit svého pána.“ Takže exteriér současně s povahovými vlastnostmi. V CMC se snažíme držet těchto pravidel a podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí směřovat chov a výcvik našich jedinců tím správným směrem. Z tohoto důvodu se upravila i naše bonitace, která není zase tak těžká, ale přece jen trochu prověří některé vrozené vlastnosti psa a odhalí jeho nedostatky. Kód získaný na bonitaci v CMC popisuje alespoň částečně charakter a chování daného jedince. Myslím si, že celkem slušně vypovídá o daném psovi a jeho povaze. Ne všechny prověrky při bonitaci ovlivňují zařazení do chovu, ale co je důležité – každého jedince vykreslují a popisují jeho chování. Naštěstí se většina našich členů shodne na jedné důležité věci, všichni chceme zdravé a silné jedince s kvalitními vrozenými povahovými vlastnostmi, s exteriérem přibližujícím se pokud možno co nejvíce standardu belgického ovčáka. Rozhodně ale nechceme jedince s reakcí na střelbu, což většinou vypovídá o slabé povaze. Na tomto by chov být založen rozhodně neměl, neboť toto se geneticky předává. Při posuzování povah není vypovídající prvotní reakce psa na cokoliv, s čím se zde setká, někdy i po prvé v životě. Zajímá mě hlavně, jak se s danou situací vypořádá, a jeho další chování. To, jak se pes vyrovná se změnou prostředí a různými aspekty, jejichž cílem je psa překvapit. Jeho reakce a následné chování ovlivňuje zadaný popisný kód. Není to lehká práce, strávíme s posuzováním zpravidla celý den, ale smysl toho mě naplňuje, a navíc mě velmi těší pozitivní reakce od zúčastněných abonentů, stále více však od diváků, kterých přibývá.

Jak dlouho už v této funkci jsi a co například považuješ za úspěch své práce? Jak se podle Tebe chov maliňáků a jejich sportovní povaha v České republice vyvíjí? Předpokládám, že srovnání se světem díky mnoha úspěchům českých kynologů unesete na výbornou :-).

Již to nějaký rok bude, nemám přesnou představu. Povedlo se nám společně s výborem stabilizovat klub, finančně i legislativně. Zvedla se výrazně úroveň naší reprezentace, která je velmi solidně zabezpečena kompletním vybavením a z velké části i finančně. Naše reprezentace má teď světové parametry. Pro účast v reprezentaci jsou myslím i optimálně nastavené podmínky. Mistrovství republiky CMC se vyznačuje vysokou úrovní a neustále rostoucí účastí. Na tom posledním to bylo důstojné číslo 50 přihlášených. O bonitaci jsem již mluvil. Belgičáci u nás jsou myslím na výborné úrovni. O český chov je zájem i ve světě. Výkonnostně patříme v současnosti ke světové špičce a naši psovodi obstojí ve srovnání ve světě s těmi nejlepšími.

 

Zmínila jsem, že jsi figurant – byl jsi nejdřív psovod, a až pak figurant? Jak ses k této činnosti dostal a kdo Tě naučil pracovat se psy? Jsi pak o to přísnější (neboť tuto práci do detailu znáš) při výběru figurantů pro vlastní psy?

Mírně předcházela činnost psovoda, tedy pokud se to dá prací psovoda nazvat. Figurantem se v tehdejší době stal každý, kdo se nebál a byl po ruce. V mých začátcích si nejvíce vážím informací a zkušeností od pana Mirka Černého, se kterým jsem absolvoval po dobu mé základní vojenské služby většinu výkupů psů. Tento neobyčejný člověk je velký profesionál v kynologii, s citem pro psy. Navíc je to výborný člověk. Informace a zkušenosti jsem čerpal od mnohých, ale neměl jsem nikoho, kdo by mě nějak vedl, v té době se musel prosadit každý sám. Pro nácvik obran mých psů je nejlepší náš klubový figurant, neboť pracuje ve stejném stylu a metodikách nácviku, což je pro nácvik optimální. Nejdůležitější pro mě je vzájemná důvěra, bez které já neumím spolupracovat. Nezbytná vlastnost mého figuranta je především psychická odolnost, neboť já jsem detailista a mám rád trénink pevně pod kontrolou, nerad nechávám prostor pro zbytečné chyby. Navíc je nutná otevřenost, schopnost se v průběhu nácviků přizpůsobovat požadavkům psa nebo mým reakcím. Toto vše dobře splňuje Martin Chalupný, který je společně se mnou figurant v našem klubu Sezemice a podílí se na nácviku obran většiny psů našich členů. Spolupracuji také s mým kamarádem Zbyškem Goreckym, rozumíme si v pohledu na přípravu psů i mimo ni.

Co podle Tebe dělá dobrého figuranta?

Jde o to, pro jakou činnost. Pro práci na soutěžích stačí mít určité vlohy, jako je fyzická kondice, pohybový talent, vhodná koordinace pohybu atd. K tomu mít někoho, kdo vám pomůže radou či dohledem, psy na praktický trénink, a hodně se dá naučit. Pro mě osobně je ideální figurant ten, který má navíc přirozený dominantní výraz i chování, které dokáže korektně zakomponovat do technicky čisté práce. Výsledkem je pak práce bezpečná pro psy, korektní, bez pomáhání psům, s prvky psychického tlaku pro prověření, co je naučené a co má pes opravdu v sobě. Přitom umožní při zákrocích psovi technicky požadovaný zákus. Také mám rád figuranty, kteří dávají dobrým psům možnost se předvést a nepředvádí spíše sebe. Při velmi vysoké rychlosti některých současných psů by se měl figurant při kontrolním výkonu více soustředit na technické odchycení psa raději ve statické pozici, pro psychický tlak na prověření pevnosti nervové soustavy je místo před střetem, v bojích a při přepadech. Nelíbí se mi moc představa, že pes se prověřuje vběhnutím do střetu, což má za následek právě u těch rychlých psů méně času na zákus, obrovský risk s jeho zdravím a poškození těch dobrých psů. Naopak tento přístup spíše pomáhá těm slabším, kteří mají přibrzděním více času na zákus, pohyb figuranta je motivuje, pro diváky a rozhodčího smaže rozdíly, rozhodčímu navíc znemožní korektní posouzení. Pro mě znehodnotí kvalitu a smysl soutěže. Navíc je to sport, většina z nás má své psy ráda a zbytečný hazard figuranta se zdravím psa v podobě utržených zubů, poranění obratlů až po zlomeniny – to do sportu nepatří. Kvalitní figurant musí mít za sebou hodně praxe s různými typy psů, dobrý odhad, pevné nervy a zažitý styl ideálního včasného umožnění zákusu, který aktuálně přizpůsobí každému jedinci podle dané situace. Je to velmi těžká práce, která vyžaduje hodně odchytaných psů různých rychlostí, technik a povah. Práce ideálního figuranta umožní kvalitním jedincům jejich předvedení a odhalí nedostatky u těch slabších. Dobrý figurant pro nácvik obran by měl mít navíc něco od boha, co nejde naučit, dalo by se to nazvat citem, který mu pomůže odhadnout povahu psa, jeho momentální emoční rozpoložení, a optimálně přizpůsobit svou práci psovi v daném okamžiku. Pro tuto schopnost je třeba znalost povah, vyšší nervové činnosti, porozumět chování psů dle různých charakterů. Měl by umět správně reagovat v dané situaci, ve spojení se znalostmi metodiky nácviku přizpůsobit práci dle momentálního rozpoložení a potřeb psa. Po nabytí praktických zkušeností, nejlépe i z druhé strany. Dokonalost vzniká skloubením figuranta, psovoda, výcvikáře a nejlépe i závodníka v jedné osobě.

Jaký je podle Tebe dobrý pes?

Každý má jiné představy a požadavky, podle toho je různý pohled na typy psů, a tím i odlišná preference. Pokud bych měl popsat mou představu dobrého psa, podle čeho já hodnotím a následně i vybírám. Ideál je, když má od každého trochu. Měl by být osobnost, mít zdravé sebevědomí podpořené dostatečnou mírou dominance, být sociální se zdravou mírou naturální ostražitosti, pracovitý, neúnavný, mít dostatečný kontakt vůči psovodovi s chutí spolupráce, dobrý kořistnický pud, schopnost se koncentrovat, být odolný vůči tlaku a změnám, s jiskrou v oku, měl by být tvrdý a nekompromisní v přístupu vůči cizím v kritických situacích, opravdovost by měl ukazovat také u obran v přístupu k figurantovi. Mám rád také typy, které nechtějí za žádných okolností nic vzdát a neradi prohrávají. Já osobně preferuji psa, který je schopen si se mnou vytvořit vztah, jako je mezi opravdovými kamarády (mezi chlapy).

 

Je pro Tebe i Tvůj pes zároveň i Tvůj nejlepší kamarád?

Přesně tak – dal bych za něj život, někdy bych ho zabil, nesnáším ho, a zároveň miluju. Psi jsou můj život.

Proč ses ještě nestal rozhodčím, Martine? Ne že bych si myslela, že bys měl na to čas, ale zkušenosti bys na to měl samozřejmě dávno. Nebavilo by Tě být rozhodčí?

Moje časová vytíženost v kombinaci s nastavením podmínek a celkové činnosti rozhodčího u nás mě odrazuje od tohoto rozhodnutí. Mám problém najít volný termín na seminář pro případné zájemce, o běžném soukromém životě nemluvě. Přemýšlím o tom stále víc, práce spravedlivých rozhodčích si nesmírně vážím a neustále roste můj respekt k této nelehké činnosti. Jinak si myslím, že by mě to bavilo, jen si nejsem zcela jist, zda by sdíleli mé nadšení všichni mnou posuzovaní…

 

Jak se vlastně cítíš na závodech? Užíváš si je? Jsou pro Tebe mistrovství vyvrcholením sportovní sezony roku?

Přesně tak, závod je pro mě cílová meta, kvůli které obětuji velký kus svého života. Na závodě mám možnost srovnání kvality své práce, předvést svého kamaráda a porovnat svou úroveň s těmi nejlepšími. Proto je také můj přístup k přípravě jen stoprocentní. Nestartoval bych se psem, když bych z jeho výkonu neměl sám dobrý pocit. Každé slušné umístění je příjemný bonus a prémie za tu dřinu.

Trénuješ každý den? Jak se mění příprava psa před závodem a máte nějaké své rituály například před přípravou na plac?

Intenzitu tréninku přizpůsobuji psovi a dané situaci. Se štěnětem vícekrát denně, někdy je zase pauza. V současnosti má Antrax celkem slušnou dovolenou a jen ho zabavuji, pracuji na kondici a dávám mu možnost pro odpuštění energie zábavou a hrou. Před závodem je to o ideálním načasování a koncentraci. Takže intenzita je individuální dle situace. Jediný rituál je vyvenčení těsně před startem každé disciplíny. Míša mi tedy ještě vyčítá, že ona má nervy, když startuji, já se jdu prý jen se psem projít po hřišti a jediné, co mě trápí, je výběr oblečení. Hahaha… 🙂

 

Je tedy pro Tebe důležité i právě to, jaké máš na sobě reprezentační oblečení? Oblékáš se rád dobře? 🙂

Vzhledem k tomu, že pro mě je reprezentace velký závazek a odpovědnost, jsem hrdý na svou státní a klubovou příslušnost a nesmírně si vážím podpory sponzorů, bez kterých by to prostě takto nešlo. Máme pro mistrovství krásné oblečení, ve kterém reprezentujeme nejen sebe, ale i všechno zmíněné. Ano, velmi dbám na volbu a styl oblečení. Když se v tom dobře cítím, vypadáme i lépe jako dvojice a nebudu se bát za deset let podívat na fotku z vyhlášení, jak tam mám obráceně tričko s reklamou na prezervativy. Cítím to také jako poděkování sponzorům a přinejmenším úctu k těmto jejich nemalým činům.

Je ještě něco, co Tě v kynologii i po těch letech, které se jí věnuješ a která jsi jí věnoval, překvapí?

Nikdy mě nepřestane udivovat nekorektnost a někdy i úmysl při posuzování na některých soutěžích. Vím, co je dřiny a potu za přípravou na soutěže. Tam je jeden rozhodčí, který netuší, co znamená spravedlivé posouzení všech, co se na start probojovali. Měla by panovat vzájemná úcta a respekt. Když však konečný verdikt po vašem výkonu je o dvě známky jinde, s cílem poškodit, je to neúcta, která na soutěže v žádném sportu nepatří.

 

Co by Ti do budoucna udělalo radost?

Přál bych si, aby vydrželo zdraví mých psů. Zmizela by ze světa závist a neupřímnost. Hlavně kdyby tady mohl být Antrax se mnou nekonečně dlouho, nesnesu jen pomyšlení, že by to bylo jinak.

Jak rád odpočíváš a z čeho máš dobrou náladu?

Nejlepší odpočinek je bez lidí, psů a s Míšou sami doma. Když není nic v plánu, ani stopa. Uklidňuje mě vědomí, že nemám žádné resty a nic, co musím. Prostě pohodaaaa… Někdy zase třeba se psy k vodě, žádné cvičení, jen prostě spolu.

 

Co Tě naposledy hodně rozesmálo? 🙂

Můj mladý Iraan, někdy je s ním opravdu zábava. On je prostě přesně ten typ věčně veselého psa, co miluje svět. Například přijdeme domů, vběhne do obýváku, dlouhým skokem na pohovku uloví polštář. Když ho přepere, zkouší se s ním chvíli pářit. Při té zábavě se dostane na kraj a bouchne sebou o zem, rozhlédne se, koho by za to ztrestal, a něco zase uloví. Někdo mě vidět, jak se směju nahlas v jednu ráno, tak na mě zavolá Chocholouška.

Máš nějaké životní krédo nebo motto?

Mám rád věci na rovinu, upřímnost, i když v danou chvíli bolí. Vím pak, na čem jsem, a může mi to jen pomoct. To platí v životě, ve výcviku dvojnásob. Stejně tak se snažím chovat k lidem i já sám. Skutečnost je taková, že to není pro každého, a mně se díky přirozené selekci mých blízkých lépe dýchá.

 

A prosím obligátní vzkaz čtenářům na závěr? 🙂

Chtěl bych všem lidem, kteří by chtěli se svým psem dokázat něco, na co si nevěří a přijde jim to nedosažitelné, vzkázat, aby se nikdy nevzdávali. Stačí jen analyzovat vše, co vás brzdí, a zvolit optimálnější cestu. Z mé zkušenosti může úplně každý dosáhnout čehokoli, pokud tomu věnuje dostatek energie a času. Já takto řeším celý svůj výcvik. Nejdříve analýza, zvolit řešení, které dává smysl, a teprve pak praxe. Poslední rada je, nevyhýbejte se problémům, vyvolávejte je a řešte je. Na závěr bych zde chtěl poděkovat těm, bez kterých by to nešlo a kteří mě podporují v mém snažení. Je dobré mít někoho po boku, sdílet s ním radost i neúspěch. Tuto roli v mém případě dokonale plní moje přítelkyně Míša Kollárová. Jsem jí vděčný za upřímnou pomoc a oporu. Děkuji firmě Platinum Natural Česká republika za plnou podporu svými produkty. Jiřímu Tichému a jeho firmě Gappay za spolupráci a podporu. Veterinární klinice HK-Vet manželů Finsterlových z Hradce Králové za péči o mé psy a podporou některými produkty, jako jsou například výrobky firmy Aptus. Všem členům našeho klubu Sezemice za pomoc a podporu. V neposlední řadě všem, co nám fandí a podporují nás. Věřte, že to pro mě moc znamená.

 

Martine, ať se Ti vše daří podle Tvých snů a představ, děkuji za rozhovor,
Draha Mašková

 

Foto: David Neff, Michaela Kollárová, Karolína Kristová, Michaela Rubášová, Hana Toušková, Jesús Guevara, Anna Bolkunova