Co si představíme pod „opěrným aparátem“? Převážně jde o kosti, ale také o vazy a šlachy, které těsně spolupracují s kostmi. Kostra psa tvoří pasivní část jednoho velkého celku, a to pohybového aparátu. Souvislost tohoto komplexního celku jsem se snažila v minulých dílech zdůrazňovat. Připomenu tedy, že ideální pohled na tělo psa v souvislosti s nějakým (nejen) sportovním výkonem je právě v komplexnosti. V tom, že existuje kostra, která udává tvar a velikost těla a chrání důležité orgány v těle a na kterou se upínají svaly. Svaly jako opozit k pasivní složce kostry jsou složkou aktivní, která vytváří pohyb a další žádoucí polohy těla. Připomenu také, že pokud sval z jakéhokoli důvodu nemůže fungovat správně, dojde buď k jeho zkracování při přetížení, nebo k jeho atrofii při jeho oslabení. Spojíme-li ovšem sval s kostrou, nemůže ani kloub při poruše svalu fungovat správně. Tomuto pojmu jsme v předchozím díle říkali „funkční blokáda“. Tolik pro připomenutí.

Jak můžeme u sportovního psa pečovat o pasivní složku pohybového aparátu, tedy o opěrný systém? Vzhledem k tomu, že nejde jen o kosti, ale také o chrupavky, kloubní pouzdra, vazy a přilehlé tkáně, je to péče poměrně komplexní. U práce s kosterním aparátem psa už je třeba poměrně značných anatomických znalostí. V situaci, kdy jde o svaly, neváhala bych svěřit psa třeba lidskému masérovi a určitě by svou práci odvedl velmi dobře bez rizika poškození psa. V případě kosterního aparátu už jsou ale značené anatomické rozdíly – přestože jsme všichni obratlovci, jsou napříč druhy značné anatomicko-fyziologické rozdíly. Chci tím říci, že práce s kostrou už patří do ruky zkušeným terapeutům zvířat a v rámci domácích podmínek bych doporučovala omezit se například pouze na práci s končetinami, což si popíšeme později. Manipulace s páteří není rozhodně pro domácí podmínky.

Psovod však může zamezit mnoha zraněním a předcházet potížím prevencí a rozumnou tréninkovou zátěží. Zde je velmi důležité se zmínit o nadměrném přetěžování psa jednostranným pohybem, což v dlouhodobém důsledku vždy povede k přetížení určitých oblastí, ke vzniku funkční blokády a k následnému rozvoji degenerativních změn v kloubu či přetěžované lokalitě. Pojďme se tedy podívat na takovou zátěž dopodrobna, a to se zaměřením na psy ve sportovní kynologii. Zdůraznila bych, že nejde pouze o závod, ale mnoho zátěže je samozřejmě i v tréninku. To vše se v těle sčítá.

Než se pustím do rozebrání sportovních zátěží na opěrný aparát, ráda bych předeslala, že tento článek má za úkol opět vám trochu přiblížit zátěž, která je na vašeho psa kladena, nikoli hanit sport a jeho vliv na tělo psa. Tato zátěž je z mého pohledu fyzioterapeuta zvířat nedílnou součástí života psa a jeho psovoda, kterou plně respektuji a často i obdivuji. Nemám v úmyslu vám říkat, že sport je špatný, protože vždy vede k jednostranné zátěži. Naučila jsem se pracovat tak, abych sportujícím psům co nejvíce ulevila a připravila jejich pohybový aparát na nadměrné zátěže, ale nehodnotím, co je pro psa dobré či špatné, co je v normě a co je extrémní, pokud se to zrovna nevylučuje se záměrem mé práce. Sport prostě vždy povede ke vzniku přetěžovaných oblastí, to je fakt, se kterým se musíme smířit. Tedy například mnozí ze sportovních kynologů, kteří ke mně chodí, ví, že aby byla práce dobře odvedena, vyžaduji klidový režim po ošetření, a samozřejmě pokud řešíme problém, snažíme se přizpůsobit tréninkový plán danému pohybovému problému. Chápu, že musíte trénovat, vy zase musíte chápat, že aby měla fyzioterapie smysl, je třeba spolupracovat.

Začněme tedy poslušností a obranou – jaké pohyby pes obecně při těchto disciplínách provádí? Jedná se zejména o prudké starty, nárazy a brzdy (aport, obrana, metrovka, „áčko“, útok na figuranta, start z odložení atd.) a z mého pohledu možná trochu horší pohyb, a to chůze u nohy. Takto se pes opravdu přirozeně nepohybuje a chůze, kdy pes téměř předníma nohama kluše ve vysoké akci, zadní musejí pracovat pomaleji ve výraznějším zaúhlení celé nohy, aby to klus skutečně nebyl, do toho nepřirozená poloha hlavy v záklonu, často s rotací, která ještě zadní přeúhlení podporuje – to je přesný opak toho, jak se pes přirozeně pohybuje.

Motor pohybu vpřed je přirozeně v zadní části těla psa. Z pohledu opěrného aparátu se jedná o pánev, přechod bederní páteře na křížovou kost (velmi problematické místo), kyčelní a kolenní kloub. Pes ji bude využívat vždy, když se bude odrážet přes překážku, nebo když zprudka vyrazí kupředu či bude prudce brzdit. V zadní části těla proto často nalézáme mnoho svalového přetížení, blokád pánve a křížové kosti, v závažnějších případech je vidět tato zátěž i na RTG snímcích, a to i u mladých jedinců, převážně v oblasti konce bederní páteře. S vědomím tohoto problému je třeba předcházet nadměrné zátěži rozumně volenou kombinací tréninkových postupů, samozřejmě s dobrým rozehřátím a rozhýbáním psa před tréninkem, a hlavně následným strečinkem. Pokud tedy například trénujete zrovna hodně chůze u nohy, nechte psa pak vypracovat kratší stopu, aby si sám protáhl přetížené oblasti chůzí s hlavou dole. Samozřejmostí u plně sportujícího psa pak jsou pravidelné návštěvy fyzioterapeuta, jenž by měl zvládnout vyhodnotit, které oblasti těla jsou přetížené či ve kterých spojích se nachází funkční blokáda, a taková místa „napravit“. Nehovoříme zde o nějakých časově obtížných frekvencích, bohatě stačí navštěvovat fyzioterapii preventivně jednou za 2–4 měsíce, vždy s ohledem na zátěž psa. V případě vyskytujícího se problému se samozřejmě obvykle frekvence zkracuje do vyřešení problému.

Další horké téma je čas uvedení psa do sportovní zátěže. Dovolím si odskočit do jiného sportovního odvětví, jakým je třeba agility nebo flyball (zátěž na přední část těla, krční páteř a přední část páteře hrudní, klouby hrudní končetiny); chrtí dostihy na ovále nebo coursing (zátěž na zadní „motorovou“ část těla psa, na vazy prstů, které nesou při došlapu ve velké rychlosti extrémní zátěž), ať nejsme jen u sportovní kynologie, ale na druhou stranu, týká se to sportu obecně, a tak obecně budu i mluvit – nechť si každý vztáhne na ten svůj oblíbený sport. Rada je zde obecně stále stejná a v tomto ohledu jsem již známá svým striktním postojem. Stručně? Do roku věku nemá pes ve sportu co dělat.

Já vím, že mně teď ukamenujete, ale podívejte se na to z jiného pohledu. Netvrdím, že pes nesmí trénovat dovednosti, seznamovat se se sportem nikoli z pohledu výkonu, ale z pohledu zkušenosti a dovednosti. Situace ale obvykle vypadá tak, že pes je v roce připraven na výkon na téměř sto procent a čeká se jen na oficiální dospělost, aby mohl na závody. Pak se ale divíme, když si ve třech letech utrhne třeba kolenní vazy, ve čtyřech kolenní vazy na druhé noze, případně pokud ne, tak v šesti je tak mimo svou výkonnost, že odchází do důchodu. Přitom pes „pošetřený“ a rozumně uvedený do zátěže může podávat skvělé výsledky i třeba v deseti letech. Ano, samozřejmě záleží na sportu a intenzitě výkonu. Sprinter v deseti letech asi nebude to stejné jako vytrvalec.

Proč ale psa pošetřit? Protože (zpět k tématu opěrného aparátu) kostra má svůj čas, kdy potřebuje tvořit a dospívat. K uzavírání růstových zón kostí dochází obvykle mezi 10.– 18. měsícem věku (samozřejmě jak která kost, jak které plemeno a velikost psa). Kostra pracuje i po uzavření růstových zón, kosti zesilují, vazy a kloubní pouzdra se zpevňují. V takovém období psa se často setkáváme s dotazy, jak je možné, že ten pes nemá žádné svaly. Je to logické – nejdříve musí dozrát a dospět kostra, následně teprve dochází k „nasvalení“. Obvykle začne tělo budovat hmotu kolem 2. až 3. roku věku. V tomto období je velmi důležité, aby měl pes různorodou pohybovou zátěž, ne jen tréninky jednoho typu pohybu.

Jaké další možnosti péče, kromě správně volené zátěže, načasování uvedení do sportu a předcházení přetěžování, ještě máme? Poměrně nově věhlasnou metodou v rámci českých podmínek je Dornova metoda. Je to metoda, která v průběhu terapie využívá volného přirozeného pohybu končetiny (pohyb z flexe do extenze), kterou vede terapeut se současným lehkým tlakem na ošetřovaný kloub či kostní spojení. Při ošetření páteře a pánve, které probíhá ve stoji, hledá terapeut nesprávné postavení obratlů vpravo či vlevo mimo správnou osu a vyvíjí mírný tlak na obratel směrem do osy za pohybu končetiny, se kterou pohybuje buď sám terapeut, nebo třeba majitel. Přiznám se, že v zahraničí jsem se s takovým radikálním boomem Dornovky ve fyzioterapii zvířat nesetkala, tam se řeší často (nejen) sportující pes skutečně jako celek. Netajím se tím, že Dornovu metodu (DM) mám sice ráda, ale pro mě je to jen jeden nástroj z mnoha. Nástroj, který je velmi efektivní v odstranění napětí v oblasti okolí pohyblivých kloubů i páteře, v ochraně kloubní chrupavky a v redukci lehkých subluxací, které v rámci života sportujícího psa budou vznikat. Z mého pohledu má ovšem metoda, která je striktně zaměřená na práci s kosterním aparátem, své limity a často mívá poslední slovo opět sval, se kterým DM pracovat neumí. Je pravda, že při „čerstvé“ blokádě umí náprava postavení kostí ovlivnit i svalové napětí v blízkém okolí kloubu, ale dlouhodobé přetěžování není nic čerstvého a pak se často stává, že posuny či blokády se brzo po ošetření znovu vrací.

Nicméně tato metoda zvláště pro sportující psy vyniká mnoha pozitivy. Zaprvé práce s kostrou probíhá za přirozených fyziologických pohybů velmi mírným tlakem. Zadruhé je to metoda, která je při správné a nutně jemné aplikaci naprosto nebolestivá už z toho důvodu, že terapeut ošetřovaným segmentem volně pohybuje, což mu pes musí dovolit; jakmile by totiž došlo k bolestivé manipulaci, pes svaly okolo ošetřované oblasti stáhne a takovou terapii už nemůžeme nazývat Dornovou metodou, protože jedna z jejích definic je „za spolupráce svalu“. Zatřetí psi tuto metodu velmi dobře snáší a efekty jsou značné a rychlé. Nic se nikam nerve, nepáčí, „nekřupe“. Pes by měl po ošetření touto metodou zhruba tři dny odpočívat, aby se tělo mohlo srovnat se změnami, které terapeut provedl. Občas slýchám, že když pes půjde po terapii do sportu či bude jinak cvičit, tak mu díky uvolnění obratlů vyhřezne ploténka, proto musí odpočívat. To je holý nesmysl, to by se to stalo například už při prudkém zdvihnutí psa rovnou po terapii, nebo třeba při výskoku do auta. Klid je zde proto, aby se tělo mohlo „srovnat“ s nově nastaveným opěrným aparátem a aby nedocházelo k návratu blokád. Riziko výhřezu meziobratlové ploténky zde ovšem skutečně v jistých situacích je kvůli jednoznačnému fyziologickému rozdílu mezi lidskou a psí páteří, kdy velmi ve stručnosti ploténky u psa směřují při výhřezu nejčastěji přímo nahoru – tedy rovnou do míchy, kdežto u člověka do boku – tedy neohrozí míchu, ale ovlivňuje kořenové nervy. (pozor, výjimky ovšem existují na obou stranách). Proto já osobně nikdy nepracuji na páteři (nejen) s touto metodou při podezření na ploténku. U zdravého psa bez nějakých neurologických deficitů se ale vůbec ničeho nebojte. Okolnosti předchozích let mi po tomto odstavci nedovolí nenapsat, že vyjadřuji svůj osobní názor na základě mnohaletých zkušeností a na základě volby komplexního pohledu na pohybový aparát psa. Někdo může mít názor jiný, a já mu ho neberu :-).

Další možností je chiropraxe. Tato metoda, nebo spíše celá filosofie, je oproti „měkké“ Dornově metodě poměrně invazivní, rychlou a nárazovou metodou, která ovšem díky velmi rychle, přesně a intenzivně provedeném hmatu chiropraktika působí v okamžiku bleskové uvolnění napětí v místě blokády. V současné době zažívá veterinární chiropraxe výrazný rozvoj, za vzděláním se jezdí do zahraničí na náročné chiropraktické kurzy. Chiropraxi mohu u sportujících psů skutečně doporučit, efekty jsou dlouhodobé. Není vhodné ani nutné ji aplikovat moc často, což jistě bude plně sportujícímu psovodu vyhovovat.

Kromě Dornovy metody či chiropraxe existuje samozřejmě mnoho dalších různorodých mobilizačních technik, které ve fyzioterapii využíváme. Jak ale můžete přispět k lepší formě kloubů psa v domácích podmínkách vy? Třeba pasivními pohyby s klouby (mluvíme o kloubech končetin – tedy rameno, loket, zápěstí, klouby prstů, kyčelní kloub, kolenní kloub, hlezno (kotník) a opět klouby prstů). Takovou péčí budete uvolňovat zatuhlá kloubní pouzdra, zkrácené šlachy v okolí kloubu a můžete i redukovat svalové spazmy (zatuhliny), které se například kvůli přetížení či omezenému používání kloubu mohou tvořit a mohou zpětně ovlivňovat kvalitu pohybu kloubu, a tím výkon psa. Zároveň těmito pohyby budete stimulovat vazivovou kloubní membránu k produkci kloubní tekutiny, která je nejen zodpovědná za správné „mazání“ kloubu, ale i za výživu chrupavky. Jak tedy na to? Při pasivních pohybech by měl být pes uvolněný, neměl by vám nohu brát či ji mít staženou. Je fajn mu předtím lehce promasírovat okolí kloubu. Snažte se mít vždy ruce co nejblíže kloubu, se kterým pracujete. Pomalými pohyby vedete kloub do své maximální flexe i extenze (skrčení a narovnání či natažení – jen nic nikam netáhneme). V maximálním rozsahu, kam vás kloub pustí, počkáte cca 15 vteřin a pomalu povedete do protipohybu. Dejte si pozor, abyste na konci pohybu nepružili. S každým kloubem pracujte zvlášť, neskládejte nohu jako harmoniku. Každou sérii pohybu je vhodné 2–3x opakovat. Vše dělejte pomalu, v klidu, s citem. Uvidíte, že po pár opakováních bude mít kloub lepší pohyblivost i rozsah.

Přeji mnoho štěstí ve sportu, zdravého psa. A nezapomeňte na rozcvičku a strečink! 🙂

 

Text a foto: KateřinaPlačková, www.PhysioDOG.cz