Robertu Fagošovi je 43 let, narodil se v Praze, je ženatý – jeho manželka Jana je součástí kromě jeho osobního i toho kynologického života. Společně mají dvě děti: Marka (9 let) a Adrianu (7 let).

K Robertovým úspěchům patří titul Mistr světa, Vicemistr světa a mistr světa družstev ATIBOX 2008 a 2009 se psem Joshua z Ringu, Mistr republiky boxerů 2014 s fenou Bestia z Ringu, Vicemistr světa ATIBOX-FH v kategorii FH2 2001 s fenou Orka Floyd Fender Edda. V roce 2017 slaví chovatelská stanice z Ringu výročí 50 let od svého založení.

Roberte, když bys měl seřadit oblasti sportovní kynologie, které se s Tvým jménem pojí, podle jejich důležitosti, jak je vnímáš Ty ve svém životě, jaké by to bylo pořadí? Jsi spíš chovatel, figurant, závodník, organizátor akcí, výcvikář, stopař – resp. český elitní kladeč stop :-)?

Prvního psa jsem si pořizoval s tím, že chci jezdit jen na výstavy a chovat. Vzorem pro mě byl můj táta, který odchoval do dnešní doby jediného světového vítěze boxerů v exteriéru, Bukyho z Ringu. Rychle jsem si však utvořil názor, že pes nemá být jen krásný, ale měl by být i povahově standardní, a tak jsem začal cvičit. Figurování, šlapání stop a organizování akcí už k tomu tak nějak patří. Jsem strašně rád, že mám, i díky svému zázemí, možnost vše propojit – vybrat si matku svého závodního psa/feny, vybrat si štěně. Znát jeho kompletní historii a povahy v dané linii. Cvičit ho, závodit s ním… Toto vše se pak propojí.

 

Letos slavíte 50 let od založení vaší chovatelské stanice – povíš něco víc o tom, jak to tehdy bylo?

Chovatelskou stanici Z Ringu zakládal můj táta Bruno Fagoš v roce 1967, choval do roku 1976. V roce 1997 jsme společně chov obnovili a já pokračuji dále. Jana měla svoji chovatelskou stanici boxerů založenou již před 27 lety, v současné době je poradkyní chovu pro německé boxery.

 

Vím, že nyní bydlíte na vesnice, ale tam jste se přestěhovali z města. Lze mít ve městě chovatelskou stanici již relativně velkého plemene, jako je německý boxer?

Ano, přestěhovali jsme se z Prahy. Několik vrhů jsme odchovali v pražském bytě, naštěstí s možností zahrady. Určitě ve městě (v bytě) odchovávat lze, v domku se zahradou a s tolerantními sousedy je to však o hodně jednodušší. Ve velkých městech je nyní silná koncentrace psů a řada z nich je špatně vychovaných nebo vyloženě i nevychovaných. Lidé si často pořizují plemena čistě lovecká, honácká atd., kterým povětšinou nejsou schopni dopřát aktivity patřící k jejich plemenné příslušnosti. Tím vzniká dost problémů.

 

Kolik máte v současné době psů a jak funguje u vás doma běžná péče o psy, péče o štěňata a výcvik psů?

Doma máme 4 boxery a jednoho německého ovčáka. Stará se ten, kdo je zrovna doma (venčení, krmení). O štěňata se většinou stará Jana, manželka, na to já nemám nervy. Stejně tak jako dělá předvýchovu všech našich boxerů. Výcvik a závody jsou pak zase na mně.

 

Vím, že Jana při tomhle všem kolotoči zvládá každodenní zaměstnání, kdy ráno jede do Prahy a večer se vrací. Máte také dvě děti školou povinné, jak lze vůbec celý ten kolotoč okolo psů, dětí a ještě k tomu práce zvládat? Ty se živíš jen sportovní kynologií, nebo máš stejně jako Tvá žena ještě „tradiční“ zaměstnání? 🙂

Mám tradiční zaměstnání, pracuji jako obchodní zástupce, takže vše ostatní se odehrává před prací nebo po ní. Teď je to ještě o dost náročnější, protože obě děti sportují a jsou ve věku, kdy potřebují na tréninky vozit – syn hraje hokej a dcera jezdí na koni a tancuje. Takže samozřejmě probíhá plánování, kdo kdy kam a s kým… 🙂

 

V jakém momentu se podle Tebe z volnočasového koníčka, jakým je sportovní kynologie a jakým jsou psi vůbec, stává v podstatě full time job?

K tomu jsme nedošli a upřímně – ani dojít nechceme. Je to náš opravdu velký koníček, který nás sice stojí poměrně dost času, nervů, někdy slz i peněz, stále nás však naplňuje a baví a děláme ho oba s láskou. Díky kynologii (ať už se bavíme o chovatelství nebo výcviku) jsme měli možnost seznámit se s obrovským množstvím zajímavých lidí (v Česku i v cizině) a z řady z nich se stali naši přátelé. Rádi bychom, aby to takto zůstalo a kynologie byla stále naším hlavním koníčkem, ne způsobem vydělávání peněz.

 

Kolik máte vrhů, odchovaných štěňat a kde všude po světě?

Letos slavíme 50. výročí založení naší chovatelské stanice, jak už zaznělo. Za tuto dobu máme odchováno 46 vrhů. Štěňata máme snad všude po světě – od východu až po západ. Asi bych zmínil jen ty nevýraznější a nejvzdálenější, co po světě máme nebo jsme měli: poměrně dost štěňat je v USA – např. Carthago z Ringu (nejlepší jedinec výstavy 2011, 2014), Eset z Ringu, Starlet a Maika z Ringu (na Aljašce). Na Srí Lance máme Kahluu z Ringu (vítěz výstavy), v Thajsku Pythona z Ringu. Těší nás počet našich štěňat v severní Evropě, kde se prosadili velmi dobře v jejich chovu: Cindarella a Kamikaze z Ringu (zatím vítěz třídy mladých) ve Švédsku, v Norsku Absolute Despot z Ringu (šampion Norska, 2x BOB) a Nosferatu z Ringu (BOB a 3. místo v závěrečném souboji o titul BIG). Ve Španělsku máme Zenobii a Rakkii z Ringu (dohromady byly tyto dámy 5x Mistr republiky Španělska a 1x Mistr světa ATIBOX FH 2016). Těší nás, že jsme s mnoha majiteli v kontaktu a že se jim daří jak na poli závodním, tak i výstavním a v chovu.

 

Co vás nejvíce těší, když se od majitelů dozvídáte? Vybíráte si mezi majiteli svých odchovů, a pokud ano, podle čeho?

Nejdůležitější pro nás je to, aby naše odchovy prožily láskyplný, ideálně samozřejmě dlouhý život po boku svého majitele. Třešinkou na dortu jsou pak úspěchy na poli závodním i výstavním. Těší nás jakékoli pozitivní zprávy z nových domovů, fotky z gaučů i fotky z tréninků. Vybírat nové majitelé je klasicky těžké, když vám na každém mrněti záleží. Rádi se s majiteli sejdeme ještě před narozením štěněte, abychom se trochu poznali a zjistili představu o povaze plánovaného přírůstku. Při samotném výběru se pak snažíme nasměrovat zájemce na štěně, které odpovídá jejich založení. Nemáme snahu příliš temperamentní štěně umisťovat do klidnější rodiny, nebo naopak. Někdy je prostě lepší říct – počkejte na příští vrh. Čímž sice riskujeme, že si majitel obstará štěně někde jinde rychleji, nicméně je to pro nás lepší volba, než aby si „nesedli“ a celoživotně se „trápili“ oba a potažmo i my.

 

Museli jste si už vzít nějaký svůj odchov zpět, protože se mu nevedlo dobře? Máte toto ošetřeno kupní smlouvou?

Letos se nám vrátila první fena za celou éru – sestra našeho psa Leviathana z Ringu (asi zatím nejlepšího psa, kterého jsme odchovali jak v exteriéru, tak v povaze). Celý vrh byl temperamentní, tato fena obzvlášť. Na temperament jsme majitele upozorňovali. Bohužel nezaměstnávání této feny, psychicky i fyzicky, vedlo k agresi, kterou majitelé z obav zřejmě řešili odloučením feny od rodiny a ostatních psů. A tak Legenda z Ringu nakonec zůstane u nás. Po překonání prvopočátečních problémů s nekomunikací a hájení si svého životního prostoru je z ní dospívající slečna, která vyžaduje fyzický kontakt s námi a samozřejmě víc než co jiného zaměstnávání hlavy. Její chuť do čehokoli nového je veliká, její temperament nezdolný. Věříme, že přes těžký začátek života dospěje do velmi silné a výrazné osobnosti, stejně jako už je její bratr Leviathan z Ringu.

Ve smlouvě toto sice ošetřené máme (máme předkupní právo v případě prodeje „našeho“ štěněte třetí straně), nicméně si neděláme iluze o vymahatelnosti. Takže jako chovatelé jsme velmi rádi, že se majitelé Legendy ozvali a měli jsme možnost jí začít druhý život.

 

Jednání s každým novým majitelem je velká zkušenost – poraď prosím začínajícím chovatelům, na jaké lidi si dát pozor?

Obávám se, že univerzální návod neexistuje. Nejdůležitější je asi osobní pocit z potenciálních majitelů. A ideální je, pokud je to na doporučení jiných pejskařů. Přiznám se, že naše motto v tomto je: každé štěně má svého majitele – pokud se potencionálnímu zájemci něco nelíbí, dokola to řeší, určitě budeme všichni spokojenější, pokud si štěně vezme jinde a pro naše mrně, které si zaslouží být milováno už jen proto, že se narodilo, se určitě najde zájemce jiný a lepší.

 

Roberte, tak jako se společně dělíte o chov a výcvik svých psů, pomáhá Ti Jana i na závodech? Máte nějaké zvyklosti a rituály?

Ne, žádné rituály nemáme. Za ta léta jsem se naučil koncentraci před jednotlivými disciplínami, a záleží tedy více na „naladění psa“. Každému psovi se snažíme vytvořit ideální podmínky před závodem. Každý pes je však jiný, a tak se k nim snažíme přistupovat. Fretyně jsme na závody vozili syna – Joshe z Ringu, byli na sobě velmi závislí. Kvůli Joshovi musela jezdit na závody Jana (i v 7. měsíci těhotenství se mnou jela do Itálie) – byl zvyklý s ní spát v posteli. Bestie je zvykař, takže je nejraději, pokud jsme na závodech všichni. Před závodem se snažíme neměnit navyklé – stravu, venčení, péči. Před každou disciplínou je samozřejmě trochu jiná příprava, aby pes věděl, na co jde.

 

Máš jednoho německého ovčáka – proč vedle boxerů toto plemeno?

Poměrně hodně jsem jich připravoval na závody jako figurant a líbí se mi jejich pracovitost. S mým psem Areck Moravská kometa jsem složil IPO3 a letos pojedu nějaké závody. Vždy jsem si chtěl zkusit, o kolik je to jiné než boxer. Dnes můžu říct, že je to jiné, i když ne lehčí. Každé plemeno je jiné, ale i každý jedinec je jiný. Pořád to však jsou psi.

 

Čím je pro Tebe práce s boxery specifická a Tobě blízká?

Boxery mám rád, je to postižení na celý život. Říká se, že boxer je napůl člověk. Mají svá specifika samozřejmě: boxer s vámi nebude komunikovat a spolupracovat, pokud s ním budete chtít pouze „pracovat“. Potřebuje mít možnost s vámi komunikovat i mimo plac, být součástí vašeho světa. Jsou vždy připraveni s vámi dělat cokoli, ať už ho vzbudíte třeba ve dvě hodiny ráno, že jedete na ryby nebo si vyjedete na kole. Řadu věcí je jednodušší boxera naučit hrou mimo výcvikové místo. Co se však jednou naučí, nikdy ani po letech nezapomenou. Což je výhodou i nevýhodou, neboť se u nich těžko předělávají špatně naučené věci. Jsou výbornými společníky do rodiny – jsou ochotni do úmoru blbnout na sněhu, přetahovat se o cokoli, dělat lumpárny. Všechny „hry“ však je potřeba mít pod kontrolou – obě strany musí mít šanci „říct“, že je hry dost. Temperament a ochota k práci je pro mě při výcviku asi to nejdůležitější. Osobně boxera bez temperamentu nepovažuji za boxera, bohužel to vídám čím dál častěji. Pokud je boxer zdravý, standardní (což má velký vliv na pohyb), s chutí pro spolupráci, i na závodním poli je pak konkurence schopný s ostatními plemeny. Prostě bych neměnil, přestože každý náš pes/fena jsou jiní, s každým se musí pracovat lehce odlišně, mám pocit, že je znám. Je to pro mě velmi všestranný pes.

 

Co myslíš, že je třeba udělat pro to, aby pracovně šli boxeři více dopředu?

Začíná to u výběru štěňat. Není možné si na práci vybírat stěně po rodičích, kteří nepracují a sotva udělají zkoušku chovnosti. Je nutné zaměřit se hlavně na feny, ty by měly prokazovat pracovitost a ochotu k práci, jelikož je to matka, která je základem chovu. Držet si feny, které dávají výborné povahy, exteriér, zdraví. Nešvarem poslední doby je „internetová kynologie“ – natočit super video umíme všichni. Kolik psů z těchto super natočených a sestříhaných tréninků se však ukáže na cizím place a v konkurenci? Přepisování psů do zahraničí, nakoupené zkoušky… V Česku sice momentálně u boxerů platí do chovu pouze zkouška složená v ČR, bohužel řada lidí je pružnější než náš chovatelský řád, a tak se psi přepisují do zahraničí na jiné majitele, kde podmínka chovu je pouze průkaz původu, a tím se stávají tito jedinci chovnými. Bohužel v poslední době jsem se setkal s několika odchovy po různých psech, kteří nemají zkoušky udělané tak, jak by měli mít. Prezentují se jako „pracovní“ s natočenými videi. Bohužel jejich odchovy tomu odpovídají. Neštěstí je, pokud si štěně po takovýchto rodičích vezme nový majitel, který má chuť s ním opravdu pracovat. Již po několika trénincích vidím, že je všechno špatně, a pak to dojde k tomu, že se oba trápí. Majitel je většinou tímto odrazen od plemene, daný chovatel je z obliga. To mě hodně mrzí. Vím, že toto trápí i jiná plemena, ale je potřeba s tím bojovat.

 

Jak je na tom ve sportovní kynologii německých boxerů vlastně Česká republika ve srovnání se světem?

Pohybujeme se na předních místech, a to i proto, že u nás nejsou boxeři separovaní ve speciálních výcvikových klubech pro plemeno. To je podle mě cesta do záhuby. Je potřeba se otevřít, ať už při sdružených závodech více plemen nebo při trénincích.

 

A když se zeptám například na kvalitu českého chovu, všeobecnou popularitu plemene, jak jsme tady u nás na tom?

Popularita klesá. Jednak je zde velké množství nových plemen, a pak samozřejmě plemena jako boxer nebo dobrman přišla o svůj typický výraz kvůli zákazu kupírování. Ušatý boxer i dobrman si museli a musí své příznivce znovu hledat.

Exteriérově kvalitní jedince v České republice odchovává několik chovatelů, někdy se však příliš upřednostňuje exteriér nad povahou a celkem. Nerad bych, aby se z boxera stalo časem společenské plemeno. Bohužel se boxer čím dál častěji prezentuje některými chovateli ne jako pracovní, ale plemeno ideální do rodiny s dětmi. Boxer má být ale velmi temperamentním plemenem, kterému je potřeba věnovat dostatek času, zaměstnat ho. Pak si i rád půjde lehnout k rodinnému krbu. Není však možné ho pořídit jako doplněk k dětem a dekoraci domu.

 

Vzpomeň prosím na ty nejvýznamnější psy vaší stanice, ať jde o chovné feny, plemeníky nebo závodně úspěšné psy – kdo je v „síni slávy“ chovatelské stanice z Ringu?

Jednoznačně jménem první volby je Joshua z Ringu: Mistr světa ATIBOX WM 2009 v IPO3, Vicemistr světa ATIBOX WM 2008 v IPO3 a Mistr světa v družstvech (2008), vítěz cca 60 výstav, otec mnoha štěňat v ČR i v cizině. Vyrovnaný, sebevědomý pán domu, na kterého nikdo z nás prostě zapomenout nemůže.

Pak jeho matka Frety z Ringu: IPO3, 4. místo na Mistrovství světa ATIBOX WM 2005 s nejlepší poslušností, která byla velmi úspěšná na závodech, stejně tak jako její linie v chovu a byla alfa samicí naší již bývalé smečky. Její vnučka Bestia z Ringu, která závodí se mnou dnes, a její vnuk Balrog z Ringu.

Joshova babička Orka Floyd Fender Edda: IPO3, SchH3, FH2, vicemistr světa stopařů. Genny z Ringu, která závodila s mojí sestřenkou. Opět vítězka mnoha a mnoha výstav, včetně titulu Vítěz třídy na ATIBOX 2004 a ATIBOX Veterán vítěz 2010. Geny Genny nese Zenobia a Rakkie z Ringu (Mistr světa ATIBOX FH), které obě hájí španělské barvy. Orry z Ringu, jenž se velmi kvalitně prosadil v chovu i na výstavách, Floyd z Ringu, Quarta z Ringu.

Za tu dobu je těch odchovů, na které jsme víc než pyšní a jsou pro nás nezapomenutelné, prostě hodně. Pevně věříme, že i naše momentální omladina, včetně té mezi majiteli, postoupí jednoho dne a rozšíří řady naší „síně slávy“… 🙂

 

Roberte, kromě toho, že jsi chovatel, figurant, závodník a nově i rozhodčí z výkonu – k tomu moc gratuluji :-), tak sám pořádáš závody, sportovní víkendy, tábory a další akce. Na podzim to byl Justitzův memoriál, závod pro německé boxery a dobrmany, možná se brzy přidají i rottweileři – pověz nám víc prosím o tomto závodě, jehož prestiž beze sporu stoupá.

Za gratulaci děkuji :-). Ano, Justitzův memoriál pořádáme každoročně jako kvalifikaci boxerů na mistrovství světa, ATIBOX, ten loňský byl 62. ročník tohoto tradičního závodu.

V roce 2013 jsme organizovali poprvé tento závod společně, v roce 2015 a 2016 jsme pořádali tento závod zároveň již i jako mistrovství republiky dobrmanů. Prvotní myšlenka byla vlastně spojit závody s ohledem na málo volných termínů, finanční náročnost a malou obsazenost závodů plemen. Vzhledem k tomu, že to je kvalifikační závod, je dobré, pokud je zorganizován co nejpodobněji mistrovství světa. Jsem přesvědčen, že dva kluby dohromady odvedou profesionálnější práci – je nás dohromady více lidí na organizaci a každý se může věnovat naplno něčemu konkrétnímu. A pak na závodě vše šlape „jako na drátkách“. Přínos je samozřejmě i finanční pro oba kluby (dělení nákladů).

Rádi bychom závod spojili i s dalšími plemeny. Moc doufám, že už letos. Těší nás podpora ČKS, kde nám opravdu vycházejí vstříc. Na tom má zásluhu především předsedkyně Dobrman klubu MUDr. Bočanová.

 

Je něco, co byste při pořádání uvítali, co by vám pomohlo? Jaký je termín na rok 2017?

Nejvíc by mi pomohlo, kdybych sám nemusel závodit a mohl se kvalifikovat jinde a plně se soustředit na organizaci :-). V roce 2017 se bude závod konat jako mistrovství republiky boxerů, mistrovství republiky dobrmanů a bude se zde zadávat titul CACIT. Závod se bude konat na fotbalovém hřišti ve Stránčicích tak jako loni a bude v termínu 7.–8. 10. 2017. Rozhodčí jsou pan Miroslav Ryneš stopy, poslušnosti MVDr. Jana Glisníková a obrany Josef Klíma (SK). Figuranti Milan Římek, Vojta Filip a šlapači Karel Mošnička, Antonín Jun a Stanislav Koráb.

 

Jsi svazový kladeč – jak to vzniklo? Ovlivnil Tě třeba i Karel Mošnička, s nímž jste se jistě potkávali na cvičáku v Říčanech a se kterým často stopy šlapete?

Bude znít divně, ale s Karlem jsem nikdy na stopách nebyl do doby, než jsem začal šlapat závody. Přesto, že jsme se potkávali poměrně často, až společné šlapání nás dalo dohromady, sedli jsme si lidsky. Musím říct, že vůbec celá parta šlapačů je pohodová, snad jedna z nejlepších, kterou jsem v kynologii potkal.

Jak se žije českým šlapačům? 🙂 Jsou často opomíjeni, za práci v terénu – za každého počasí a často všelijakých podmínek – nejsou vždy ohodnoceni tak, jak by člověk předpokládal. Takže co je ten motor a motivace pro vaši práci?

Šlapačem se člověk nestává tím, že dostane průkaz, ale tím, že se umí orientovat v terénu, našlapat stopu na 100 bodů a našlapat to stejně jak kolega před ním a po něm, případně vyřešit s citem rozdíly v prostoru mu daném k našlapání stopy, nedělat lomy v kolejích atd. Je to samozřejmě o tom, že to musí člověka bavit, jinak by ty hodiny v dešti a větru, v horku i zimě asi na poli netrávil.

Mezi sebou už samozřejmě víme, kdo šlapat umí, a kdo ne. Tím je samozřejmě myšleno, kdo má pro to cit, kdo svou práci neodflákne, komu jde opravdu o to, aby jeho práce byla jeho vizitkou. Kluci, s kterými šlapu nejčastěji, jsou i kamarádi. Většinou se snažíme si závody zkoordinovat a domluvit se, abychom je šlapali v naší docela již ustálené „partičce“. Také už si závody vybíráme. Ani ne podle velikosti nebo důležitosti, ale spíš podle toho, kdo závod organizuje, což nám už i napoví, zda bude postaráno také o nás. Nezřídka se stávalo, že přestože to byl závod pouze o stopách (FH), nebylo pro nás zajištěno kromě ubytování zhola nic. Což je samozřejmě velmi nepříjemné, pokud nedostanete přesné informace o prostoru na stopy, ráno bez snídaně jdete na pole, nachodíte přes den v marastu nespočet kilometrů a večer sháníte místo, kde si můžete objednat večeři…

 

Vzpomeneš na nejhorší kladení stop? Nějaký extrém, na který nikdy nezapomeneš?

Asi nejnáročnější bylo Mistrovství světa FCI IPO v Roudnici v roce 2013. Začínali jsme ráno za tmy a končili, když se stmívalo. Nachodili jsme několik desítek kilometrů každý den a večer neměli ani chuť na pivo… 🙂

 

A naopak nějaká příjemná nebo veselá vzpomínka?

Jmenované mistrovství světa je zároveň i moc příjemnou vzpomínkou, protože se taková akce v ČR povedla.

 

Stalo se Ti v poslední době ještě někdy, že jsi zapomněl stopu? 🙂

Stopy si člověk musí pamatovat úplně přesně, a to ze dvou důvodů – pokud pes stopu nedojde, musíme informovat rozhodčího, kudy stopa vedla. Za druhé, pokud pes jde po stopě, my jdeme cca 10 metrů za psovodem přesně ve stopě pro kontrolu rozhodčího, a případně musíme zvednout psem nenalezený předmět. Samozřejmě je zde důležitá spolupráce s vedoucím stop tak, abychom se dvěma stopami nepřiblížili příliš blízko k sobě.

 

Když si sám pokládáš stopy pro své psy, zamalováváš si je, nebo si je pamatuješ? Používáš třeba nějaké označení lomů?

Ne, nemaluju si je, lomy si neznačím. Pokud si ale někdo stopy nepamatuje, tak ať to radši dělá. Na závodě si je malovat musím, včetně všech detailů pro kontrolu, abychom mohli mít jistotu tvaru stopy a kudy vede.

 

Roberte, jaké jsou Tvé kynologické plány a cíle pro další rok? Jsou vlastně čeští kladeči zváni i jinam než na Slovensko, zvážíme-li okolní země?

Plány jsou velké, u těch to vždycky začíná :-). Zatím jsem kvalifikovaný na mistrovství světa boxerů v dubnu v Maďarsku. Do ciziny šlapači většinou nebývají zváni, to je naprostá výjimka.

 

Rozhovor: Draha Mašková
Foto: archiv autora, www.zringu.cz