Jmenuji se Dirk Vandecasteele, narodil jsem se před 57 lety v Oostende (městě na belgickém pobřeží). Jsem ženatý s Kathleen Vos a jsme pyšnými rodiči našich dvou dětí, syna Sashy (17) a dcery Luny (15). Žijeme v Kermtu nedaleko města Hasselt. Vystudoval jsem univerzitu v Bruselu a jsem plným partnerem v právnické firmě, specializuji se na obchodní právo, včetně práva korporátního a oblasti nemovitostí.

Dirku, nejprve Ti musím moc poděkovat, že jsi souhlasil s rozhovorem a našel sis chvíli na zodpovězení mých otázek. Vím, že máš velmi málo času, krom jiného jsi prezidentem celosvětové federace přátel rottweilerů, IFR. Jak a kdy vlastně do Tvého života vstoupil rottweiler?

Psi byli v dětství vždy součástí naší rodiny, i když nešlo o rottweilery. Můj dědeček byl aktivní psovod, s malinoisy se věnoval belgickému ringu a policejnímu výcviku. Naše rodina vlastnila spoustu různých psů – křížence, malinoise, německé ovčáky a dobrmany. Díky tomu jsem se účastnil výstav a zkoušek s několika dobrmany. Po ukončení studia, když jsme se s manželkou rozhodli pořídit si psa, jsem chtěl znovu dobrmana. Kathleen ne, ona si přála rottweilera. Abych ji odradil a doufajíc, že změní svůj názor, vzal jsem ji jednoho mrazivého večera roku 1993 na cvičák belgického Rottweiler klubu, ať vidí ty „brutální a vrčící příšery“ (takovou jsem o tomto plemeni měl tenkrát představu). Ach, jak moc jsem se mýlil! Z „příšer“ se vyklubali milí a přátelští psi, a co bylo pro mě nejdůležitější, oni i cvičili! Kathleen se do rottweilerů definitivně zamilovala a nechtěla už slovo „dobrman“ ani slyšet. Muž je hlavou rodiny, ale žena je krkem, který hlavou otáčí, takže kostky byly vrženy a bylo rozhodnuto. Pořídíme si rottweilera! V tu dobu jsme ani netušili, jak správně jsme si vybrali :-). Veškerý svůj volný čas jsme začali věnovat svým psům, a nejen to. Jak jsme poznávali více a více lidí a jejich psů po celém světě, začali jsme se aktivně angažovat, i co se plemene týká.

 

S oficiálními funkcemi jsi tedy začal v Belgii, předpokládám…

Od roku 1996 jsem členem výboru Belgického rottweiler klubu a v roce 2003 jsem byl zvolen jeho předsedou. Vždy jsem zodpovídal za veškerou agendu – organizace našich výstav, soutěží IPO, bonitací, za články pro zpravodaj klubu, kontroly vrhů, byl jsem také aktivní, co se týkalo „boje“ ohledně anti-psí legislativy atd. V roce 2016 a pak i v roce 2017 jsem byl po více než deseti letech ve funkci viceprezidenta zvolen prezidentem IFR.

Co na rottweilerech miluješ?

To je velmi komplexní otázka, vlastně jako kdybys mě pozvala k psychoanalýze. Jsem pevně přesvědčen o tom, že člověk by si neměl vybírat plemeno na základě jeho vzhledu nebo estetična, ale kvůli jeho povahovým vlastnostem. Do rottweilerů jsem se tudíž nezamiloval kvůli jejich vzhledu, ale pro jejich povahu. Toto plemeno je ryzí a upřímné jako všichni ostatní psi, ale je také naprosto nebojácné a vyrovnané. Tito psi jsou si vědomi své síly, mají pevné nervy, ale jsou také neustále v pozoru a ihned připraveni jednat v případě potřeby. Mají snahu potěšit svého člověka, ale bez servilní podřízenosti. Tito psi jsou silní nejen fyzicky, ale i duševně a jsou extrémně odhodlaní, co se práce a přístupu k ní týká. Rottweiler se správnou povahou je osobnost, společník, který si respekt nejen zasluhuje, ale i vyžaduje. Takovou povahu jsem nezažil u žádného jiného plemene, se kterými mám zkušenost. Rottweileři jsou zkrátka psi, které miluji a kteří mi vyhovují. Jak už jsem řekl, to, že rottweilera máte a cvičíte s ním, se rychle stane nejen součástí vašeho života, ale i stylem života.

 

Kromě toho, že jsi IFR prezidentem, jsi také rozhodčím z exteriéru. Kdy ses jím stal a co vše jsi musel splnit?

FCI rozhodčím z exteriéru pro rottweilery jsem byl jmenován v roce 2001. Aby se člověk stal takovým rozhodčím, v Belgii nejprve musíte minimálně 6 let úspěšně chovat nebo vystavovat plemeno, dále musíte nejméně desetkrát v průběhu minimálně tří let pracovat jako pomocník v kruhu nebo zapisovatel (věřte mi, že to nestačí…). Pod vedením velmi zkušených rozhodčích pak následuje řada školení, která organizuje národní kynologická organizace. Následně musíte splnit zkoušky z předpisů a samozřejmě všeobecné kynologie (anatomie, morfologie a pohyb psů, genetika, zdraví a povaha, znalost plemenného standardu, principy a techniky posuzování, předpisy národních a FCI výstav atd.). Pak musíte absolvovat teoretickou a praktickou zkoušku o plemeni rottweiler, no a nakonec, aby bylo toto vzdělání kompletní, musíte nejprve (jako hospitant) posoudit psy na národní a posléze mezinárodní výstavě. Tento proces není ani krátký, ani snadný. A abych byl upřímný, toto vzdělání je pouhou startovní čarou a opravdového rozhodčího z vás neudělá. K tomu je samozřejmě zapotřebí mnohem více studia a zkušeností z kruhu, včetně pozorování ostatních plemen, aby člověk lépe pochopil charakteristické znaky plemene. Pamatuji si, že jsem se jednou bavil se skandinávským rozhodčím, který měl posuzovat flanderské bouviery, aniž by toto plemeno někdy viděl naživo, zkrátka jen podle znění standardu! Jak může rozhodčí posoudit plemeno, které v životě neviděl a nerozumí jeho původu coby pracovního plemene? Já si troufnu říci, že se mé posuzování během let rozvíjí, ale zároveň se poučím na každé výstavě, kterou posuzuji.

Každý rozhodčí preferuje malinko něco jiného, co akcentuješ při posuzování Ty?

Tak teď jsi mi nahrála na smeč. Říkáš, že každý rozhodčí preferuje něco jiného – znamená to snad, že „sto rozhodčích = sto různých plemen rottweiler“? Přesně toto nás dostalo do současné situace. Standard RTW plemene musel být novelizován s nadějí, že nyní bude chovatelům i specializovaným rozhodčím lépe vysvětleno, jak má rottweiler vypadat. Existuje jen jeden rottweiler, a to ten definovaný FCI standardem č. 147. Posuzování rottweilerů není o tom, co se komu „líbí“ či co kdo „preferuje“. Osobní preference jednotlivce jsou nejen irelevantní, ale i škodlivé, když se uvedou ve výstavním kruhu a/nebo v chovu do praxe. Psi, kteří získají známku „výborný“, jsou jinými slovy tímto doporučeni do chovu, a to i přesto, že vykazují znaky, které ve skutečnosti silně vybočují z definice plemene. Netýká se to jen hlavy, ale také celého těla, včetně například délky zadních nohou, zejména stehna. Když je delší, přidává psovi na harmoničnosti a elegantnosti z profilu, a tudíž i na estetické kráse. Změní se tím ale pohyb typický pro plemeno a dochází proto k poškozování původní pracovní použitelnosti. Výsledky těchto odchylek, které jsou založeny na osobních preferencích, lze pozorovat po celém světě a jsou pro plemeno devastující. Nejen pro jeho vzhled, ale i pro jeho upotřebitelnost.

Pro mě rottweiler nebyl a není určen k tomu, aby byl nějak esteticky krásný. Co dělá rottweilera „krásným“ a co se musí oceňovat, jsou jeho kvality, které mu umožňují pracovat v souladu s tím, nač byl původně vyšlechtěn. Pojem „krása“ je ryze osobní a subjektivní záležitost, která se týká estetických preferencí, a ne objektivních schopností pro práci. A ty jsou přitom jádrem původu a existence rottweilera. Jinými slovy očekávám, že rozhodčí vyhodnotí psy v souladu s plemenným standardem, tudíž dle definice pracovního psa: to znamená podle pohybu a ne statiky.

Samozřejmě, že hodně také záleží na vzdělání rozhodčího, na jeho/jejím úhlu pohledu, porozumění a přístupu k plemeni. Často se sám sebe ptám, kolik současných mladých chovatelů a rozhodčích vidělo či znalo rottweilery předtím, než započal vývoj plemene směrem k „modernímu výstavnímu psovi“. Perfektním příkladem je hlava rottweilera. Někteří lidé obhajují myšlenku, že „hlava dělá rottweilera“, neboli že by se plemeno mělo posuzovat se zvláštním zřetelem vůči hlavě. S tím nesouhlasím! Rottweiler byl vyšlechtěn, držen a chován z jednoho důvodu – aby pracoval, přesněji řečeno, aby poháněl stáda dobytka. Pochybuji, že by detaily hlavy byly rozhodujícími faktory selekce při vzniku/formování plemene. Znamená to, že pro mě hlava není důležitá? Samozřejmě, že je důležitá, je typickým znakem plemene. Podle mého názoru ale nelze chápat hlavu jako hlavní či nejdůležitější charakteristiku plemene. Musíme zdůrazňovat vlastnosti, které definují pracovní upotřebitelnost, neexistuje žádný důvod, aby se lpělo na hlavě a/nebo jejích detailech více, než je stanoveno plemenným standardem.

FCI uznává více než 300 plemen a nejen, že všechna plemena jsou vytvořena a definována v souladu s jejich původním určením, FCI také vyžaduje, aby je rozhodčí na tomto základě posuzovali (www.fci.be: „Basic Statement for Show Judges. Dogs fit for their original function“ / „Základní prohlášení FCI pro rozhodčí výstav: Psi vhodní pro své původní určení“). Celé tělo rottweilera, včetně srsti, musí být chápáno v tomto kontextu. Standard plemene nikdy nevyžadoval extrémní rysy na hlavě, ve skutečnosti popisuje všechny detaily hlavy, s výjimkou pigmentace pysků a dásní, jen jako „mírné“. „Moderní“ hlavy s extrémními rysy, jako je příliš krátká čenichová partie, příliš strmý stop a příliš kulatá a klenutá lebka rozdělená hlubokou rýhou, jsou plemeni cizí a musí být vnímány jako vady. Nejen kvůli kynologickým aspektům, ale také proto, že tyto znaky mají negativní dopad na zdraví a upotřebitelnost plemene (brachycefalický obstruktivní syndrom – BOAS).

Tyto rysy se v plemeni objevily pouze kvůli osobním preferencím a nyní ohrožují rottweilerův vzhled, zdraví a způsobilost k práci. To je nepřijatelné. Vědomě nehledám přehnané nebo příliš zvýrazněné rysy, ale především ty, které umožňují rottweilerovi vykonávat práci, na kterou byl původně určen: pohánění dobytka za chůze nebo v klusu. Koneckonců, tyto vlastnosti byly při vzniku plemene vyhledávány a konsolidovány, jsou klíčové a jsou vlastně důvodem samotné existence a definice plemene. Robustní rámec postavy, hluboký, široký a prostorný hrudník, který umožňuje srdci, játrům a plicím správně fungovat, což jde ruku v ruce s fyzickou silou a respektem, ale hbitost zůstává zachována. Dostatečně silná kostra s přiměřeným osvalením umožňující vytrvalý pohyb obtížným terénem. Úhlení (definované délkou kostí a úhlem lopatky a pánve) a svalstvo jsou koncipovány pro pomalý a vytrvalý klus, nikoli pro rychlý pohyb ovčáckého psa obíhajícího stádo ovcí. Rovná a silná horní linie s krátkými a hlubokými bedry umožňuje efektivně přenášet pohon ze zadních končetin směrem dopředu, nadloktí dostatečně silné a dlouhé, aby absorbovalo otřesy při pohybu atd.

Moc Ti děkuji za obsáhlou odpověď, která bude zajímavá pro mnoho RTW fanoušků, majitelů a psovodů. Jak se tedy podle Tebe vyvíjí toto plemeno, když se podíváš zpětně?

Plemeno se změnilo v mnoha podstatných ohledech. Moje zkušenost s rottweilery sahá na počátek 90. let. Abych nebyl nařčen, že si něco romantizuji, koncem 90. let byli k vidění psi, které bych i nyní považoval za skutečné reprezentanty plemene. Silní psi (i psychicky), ale bez přehnaných rysů, nebyli v kruhu posuzováni dle preferencí rozhodčího, ale museli projít testem pracovního plemene – dlouhý a vytrvalý klus. V současnosti vídáme extrémy – extrémní tvary hlavy, extrémní kostra, extrémní osvalení… Naštěstí, s výjimkou toho, co některé chovatelské stanice produkují, nejsou tito psi v převaze. Většina psů, které nyní vídám po celém světě, má stejné vady. Jde o nízké psy, dlouhé psy (hlavně v bedrech), krátké nadloktí, slabé nadprstí, dlouhé prsty na předních končetinách, příliš dlouhé a přeúhlené zadní končetiny, úzký nebo klínovitý hrudník, plochá stehna, příliš krátká, otevřená a měkká srst… Všechny tyto vady nejenže přímo ovlivňují správnost typu, ale zejména klus a výdrž psů, plus všeobecně i jejich upotřebitelnost.

Troufám si dokonce tvrdit, že počet psů, kteří ještě mají harmonický, prostorný a správný pohyb plný síly umožňující vytrvalý klus, je velmi nízký! Rozhodčí, kteří nechávají vystavovatele běhat se psy rychlostí, která je absolutně nesmyslná (v jakémkoli kontextu pracovní použitelnosti), zatímco jsou psi „vyvěšeni“ za krk, aby se skryl nedostatek harmonie v úhlení předních a zadních končetin, vůbec nepomáhají tuto situaci zlepšit. Zároveň jsme svědky toho, že rysy hlavy se vyvíjejí po celém světě stejným směrem – krátká tlama, příliš strmý stop a příliš vysoké čelo, hluboká rýha mezi očima a masivní, kulatá a klenutá lebka. Jak je to možné? Jednoduše tak, že znaky charakterizující původní pracovní určení plemene nejsou upřednostňovány a příliš mnoho se dbá na individuální preference. Množství těchto vad a rychlost, s jakou se šíří, lze vysvětlit jen existencí příliš úzkého genofondu – příliš mnoho chovatelů po celém světě používá stejné psy nebo stejné krevní linie. Když je řeč o genofondu, všem milovníkům rottweilerů doporučuji k přečtení příručku, kterou jsem sepsal pro IFR: „A Layman´s Walk through Basic Canine Genetics…“. V plném znění je zdarma k dispozici na webu www.ifrottweilerfriends.org.

Navíc, s postupným vývojem plemene stále více směřujícím k výstavním psům a domácím mazlíčkům dochází i ke ztrátě povah. Mnohokrát jsem i ve třídě vítězů posuzoval psy, kteří byli sice fyzicky perfektně v souladu se standardem, ale postrádali silný a sebevědomý projev typický pro plemeno. Tento projev očekávám, a tak jsem takovým psům odmítl udělit hodnocení „výborný“, které jsou zvyklí dostávat. Nejsem díky tomu zrovna populární v moderním výstavním světě, ale s tím můžu žít.

 

Jak jsi zmínil, standard plemene byl letos upraven – proč k tomu došlo a co je tím hlavním rozdílem oproti předchozímu standardu?

Upravený standard nedefinuje nové plemeno ani nové znaky, jen podává vysvětlení k dávno známým žádoucím a nežádoucím rysům. Nic víc. Toto objasnění bylo potřeba, aby ustalo příliš tolerantní hodnocení na výstavách a v chovu rottweilera, a aby došlo k nápravě nežádoucích následků. Novelizovaný standard nepřináší novou definici plemene. Naopak, utvrzuje a potvrzuje typ a detaily plemene! Nejvíce pozdvižení způsobil fakt, že standard nyní explicitně stanovuje poměr hlavy rottweilera jako 40:60 %, vztaženo na poměr délky čenichové partie/tlamy (od špičky nosu k vnitřnímu koutku oka) a lebeční oblasti (od vnitřního koutku oka k výčnělku okcipitální kosti) k celkové délce hlavy. Nejde ale o nic nového, toto je známé už od roku 1981! Jen to nikdy nebylo vloženo do standardu a pouhá zmínka o tomto poměru v ADRK-Lehrtafel se ukázala jako nedostatečná, aby poučila nebo alespoň přesvědčila lidi, že tento poměr stanovuje jasnou a nepřekročitelnou hranici.

Ujišťuji, že pokud tlama měří jen 40 % délky hlavy psa, už tak se jedná o zkrácenou čenichovou partii, která je kratší než původní definice rottweilera! Všechny výkřiky na Facebooku o tom, že tím se změní hlava rottweilera na dobrmana, jsou do nebe volající nesmysly. Šíří je lidé, kteří stále tvrdí, že plemeno by se mělo definovat podle jejich osobních preferencí. To musí přestat a nyní k tomu máme i nástroj – plemenný standard. Už žádné pochybnosti ani diskuse. Tlama kratší než 40 % celkové délky hlavy je příliš krátká – a to je vada! Ať se to někomu líbí, nebo ne, musíme si uvědomit, že některé čenichové partie jsou zkrácené! Nicméně, nejde o vyřazující vadu (snad jen na FCI výstavách a v případě, že tlama je tak krátká, že ohrožuje zdraví psa), rozhodčímu je ponechána svoboda vyhodnotit stupeň odchylky od standardu. Tato svoboda je limitována specifickým tvarem hlavy a výrazem rottweilera a vědomím, že jde o pracovní plemeno, pro které je zdravý respirační systém základním předpokladem pro pracovní upotřebitelnost v jakémkoli slova smyslu. Jak jsem již zmínil, vrátit tvar hlavy zpět k původní definici je opravdu vážná a naléhavá nezbytnost, ale je to jen část výzvy, které čelíme.

 

Kdo je autorem nového návrhu? Spolupracovala na něm nějakým způsobem i IFR?

Ne, v tomto nesmí dojít k žádnému nedorozumění. Pouze chovatelský klub ze země původu plemene sdružený pod FCI je oprávněn navrhnout změny ve standardu plemene. V tomto případě byly změny navrženy VDH (Verband für das Deutsche Hundewesen), ale skutečným autorem dodatků je samozřejmě ADRK. Je to výsada, které se Německo nyní zhostilo a převzalo zodpovědnost a IFR tuto aktivitu plně podporuje. IFR ale není autorem změn.

 

Co bychom měli my, majitelé, chovatelé a fanoušci tohoto plemene dělat pro to, aby se jeho vývoj ubíral tím správným směrem?

Budu se opakovat. Podle mě jde nejprve o to plně porozumět pravé povaze plemene a následně ukázat vůli ji jako takovou respektovat, nesnažit se ji přetvářet do něčeho, co nebylo pro toto plemeno dané. Rottweiler je pracovní plemeno vyšlechtěné a chované k práci. Je to opravdu všestranné plemeno, které by nemělo zůstat jen mazlíčkem nebo výstavním psem. Mít rottweilera jako rodinného mazla ale není nic špatného, vždyť společenská povaha je jednou z vlastností a nezbytností tohoto plemene. Koneckonců, nejlepší pracovní pes bude vždy velmi společenský, jelikož dokáže rozeznat rozdíl mezi hrozbou a běžnou situací. Jedním z cílů IFR je zajistit, aby rottweiler bez ztráty pracovních vlastností měl vždy své místo v lidské společnosti. Není proto bezdůvodné, že všechny členské kluby IFR musí povinně organizovat povahové testy psů. I přesto, že je rottweiler někde jako mazlík nebo výstavní pes, neměl by být odchováván jen pro tento účel. Kromě vzhledu musí být zachována i správná povaha a s ní spojený potenciál pro práci. Je vůbec možné ještě vrátit stav plemene z bodu, kde se nyní nacházíme a například bojovat s komerčními silami, které se nyní v plemeni vyskytují? Nevím, ale jsem si jist, že já udělám, co budu moci, abych pomohl rottweilerům stát se plemenem, jakým měli být. Navíc jsem upřímně přesvědčen, že pokud se všechny členské kluby IFR chopí své zodpovědnosti a jejich předpisy budou v souladu s ústavou IFR, existuje stále naděje na změnu!

Jsi i rozhodčím z výkonu, pokud se nepletu. Sportovní kynologie a rottweileři – jak se na toto spojení díváš?

Nepleteš se, IPO rozhodčím jsem od roku 2001. Cvičil jsem své dobrmany a všechny naše rottweilery. Neumím si představit, že bych měl psa a necvičil s ním. Práce a cvičení se dotýká samotné podstaty psa, důvodu jeho existence a jeho psychické i fyzické pohody. Rottweiler je pracovní plemeno, které bylo vyšlechtěno a chováno pro pracovní využití. Postava a povaha rottweilera je definována právě v tomto kontextu, takže abych vlastnil rottweilera se silnou a typickou povahou a necvičil s ním – to není nic pro mě. Takový pes by byl neúplný, nenaplněný, a možná dokonce frustrovaný. Cvičit se psem, zejména se psem se silnou osobností, je radost a je to uspokojující jak pro psa, tak psovoda. Jak jsem už řekl, rychle se z toho stane způsob života. Je to také důvod, proč nyní nevlastním psa. Nemám prostě dostatek času, abych se psem trénoval nejméně pětkrát týdně. Neuplyne jeden jediný den, abych netoužil být zase psovodem. Než ale mít psa zavřeného v kotci, kde by vedl nesmyslný život a neměl by správný trénink, nebo mít psa jen jako domácího mazlíčka, to se neslučuje s mou představou rottweilera, a radši tedy nyní žádného nemám. Rottweiler samozřejmě může být rodinným psem, ale neměl by být chován jen pro tento účel. I jako běžný domácí pes by měl mít správnou povahu a základní vlohy pro práci.

Souhlasím samozřejmě s tím, že pod pojmem „pracovní pes“ se může ukrývat mnoho alternativ a pro rottweilery to platí obzvláště, jelikož se toto plemeno prokázalo jako velmi všestranné. Nelpím proto exkluzivně jen na IPO sportu. I vzhledem k souhrnu historie plemene, který je v úvodu FCI standardu rottweilera, vždy budu hájit myšlenku, že i když je rottweiler všestranné plemeno s opravdu širokým spektrem použití, jeho fyzické vlastnosti, včetně jeho typického klusu, jsou od pohánění dobytka. Nicméně, pes, který má fyzické znaky rottweilera, ale postrádá jeho specifickou povahu, neodpovídá standardu tak, jak ho chápu já! Rottweiler je a musí zůstat psem se silnou, dominantní a sebevědomou povahou, dobře vyváženou nervovou soustavou a také s dostatečně vysokým prahem vnímání. Jsem pevně přesvědčen, že tyto vlastnosti lze zachovat jen, když na ně budeme klást důraz v chovu, a tedy i při posuzování a na bonitacích.

Myslím si, že IPO (a bonitace), i když dozajista s dalšími alternativami (!), jsou pro toto perfektním nástrojem. IPO je sportem, který nám umožní dosáhnout obecných vlastností plemene. Lze zde otestovat veškeré schopnosti pracovního psa: celková sebejistota, vysoká ovladatelnost a zřejmá ochota spolupracovat jsou prověřeny během poslušnosti. Vysoké odhodlání, temperament a výdrž při vypracování obtížné stopy bez podpory či zasahování psovoda jsou testovány v oddílu A, stopa. Co se obrany týká, pes musí také prokázat silnou dominantní reakci na figuranta, ale zároveň musí být vždy ovladatelný a mít potřebnou sebekontrolu a rovnováhu, aby po zastavení útoku došlo k okamžité změně v jeho chování. Tím se prokáže, že tyto drajvy neovlivňují pracovního psa v tom, aby se přijatelně choval ve společnosti.

Proto je pro mě tak důležité, že IFR podporuje rottweilery coby sportovní plemeno, a že došlo k rozhodnutí, že všechny členské kluby IFR musí povinně organizovat povahové testy, které budou prověřovat tyto vlastnosti chovných zvířat. Věřte mi, že na co v chovu nebude kladen důraz, to vymizí. …a jakmile tyto vlastnosti budou ztraceny, bude ztraceno i plemeno.

Dělal jsi kromě sportovní kynologie i jiné sporty se svými psy?

Když jsem v 70. letech cvičil se svými dobrmany, IPO nebo SChH byly výsadou jen německých ovčáků. My jsme se psy trénovali podle zkušebního řádu „CQN“, belgický řád, který byl v podstatě míněn jako povahový test plemene (obsahoval poslušnost, stopu i obranu), ale podle kterého se také závodilo. S našimi rottweilery jsem se věnoval pouze sportovní kynologii dle IPO.

 

Co ze sportovní kynologie máš nejraději – která z disciplín je Ti nejbližší?

Osobně mám nejradši stopu a obranu. V těchto disciplínách se projeví skutečná, ryzí povaha psa bez ovlivňování a rušení od psovoda. Řekl bych také, že opravdová povaha psa se více odhalí při vypracovávání obtížné stopy nežli při obraně. Na rozdíl od obrany, kde má pes výhodu interakce s figurantem a mnoha podmíněných reakcí, na stopě je pes sám a musí prokázat silnou povahu, vytrvalost a inteligenci, aby sám překonal obtíže. Miluji, když pes stopuje intenzivně a s vysokým odhodláním, i když je to méně působivé a pes nevykazuje stejné základní instinkty a sílu, které vidíme při obraně.

Vzpomeneš si na něco, co Tě během výcviku hodně natrápilo? Jaké motivační metody jsi při výcviku používal nejčastěji?

Předně, miluji cvičit se psem, ale netvrdím o sobě, že jsem dobrý trenér. Nejobtížnější pro mě vždy bylo najít si volný čas. Někteří psovodi, které znám, si s sebou berou psy dokonce i do práce, aby si s nimi mohli každou hodinu na pár minut zacvičit. Já jsem soukromník, mám rodinu a další povinnosti, takže abych si našel čas, musím vždy improvizovat.

Pamatuji si „staré časy“. Nelze popřít, že když svět sportovní kynologie přijal fakt, že „staré dobré metody“ byly založeny hlavně na fyzickém nátlaku a nikdy nepřinesly stejné výsledky jako motivační trénink (klikr, vyhazovače míčků atd.), kynologie se nesmírně změnila. Naši psi, kteří byli zvyklí pracovat pod nátlakem, pomalu a neochotně, najednou začali cvičit rychle, ochotně a vesele. Díky moderním metodám se psi učí mnohem rychleji, s výcvikem se začíná v útlejším věku a výkony jsou na úrovni, která byla dříve nepředstavitelná. Když jsem prvně použil klikr, nemohl jsem uvěřit téměř okamžitým výsledkům.

 

Změnilo používání těchto metod nějak povahu psů?

Myslím si, že ano. Začali jsme vyhledávat a odchovávat jiné povahy psů než dříve. Už jsme nemuseli lpět na „tvrdých“ povahách, které jsme kdysi považovali za ty správné a potřebné, a které někteří lidé i nyní nazývají „opravdové“. Také si myslím, že tato změna byla nutná. Už nemůžeme toužit – i když nemohu popřít, že rád na takové psy vzpomínám – po extrémně tvrdých povahách, které jsme znali před několika desítkami let. Musíme dělat kompromisy, které ale každopádně nesmí znamenat ztrátu specifických povah plemene. Podle mě nám řád IPO nabízí dokonalé kompromisní řešení. 

Jakých úspěchů – ať již sportovních či výstavních – jsi se svými psy dosáhl?

Nezapomenutelnými jsou úžasné výsledky našeho prvního rottweilera, který dosáhl 7 národních titulů, dvakrát se stal vítězem FCI Světové výstavy a v roce 1997 jsme se zúčastnili IFR Mistrovství světa SchH3 v Chicagu. Všichni naši další psi, možná s jednou výjimkou, vyhrávali výstavy a se všemi jsme cvičili dle IPO. I tak jsem ale nejhlubší spokojenost nezažíval ve výstavním kruhu nebo na závodech, ale při pouhém pobývání se psy doma nebo na cvičišti. Jak často říkám: „Nejkrásnějším okamžikem asi je, když vezmete vodítko z věšáku a vidíte reakci psa, který je celý natěšený na akci.“

 

Jsi i aktivní chovatel? Jak bys definoval „dobrého chovatele“?

Nejsem aktivní chovatel. Máme zaregistrovanou chovatelskou stanici (von Fuchsschloss), ale nejsme chovatelé. Odchovali jsme jeden vrh, a to bylo vše. Nikdy jsem neměl pocit, že by bez chovatelství byl můj život a zkušenosti se psy nějak neúplné, možná dokonce naopak. Odchov vrhu přináší okamžitý a hmatatelný výsledek a vzhledem k tomu, jak jsem sám na sebe velmi přísný a náročný, navíc jsem perfekcionista, pochybuji, že by mi chov nějak usnadnil život. Chov je ohromnou výzvou a já mám obrovský respekt k „dobrým chovatelům“, kteří se snaží odchovávat správný typ rottweilera, který se po fyzické i psychické stránce co nejvíce podobá standardu. Taková štěňata nejsou komerčním zbožím, nýbrž živými bytostmi, které chovatel vymazluje a je na ně hrdý bez ohledu na to, jakých výsledků dosáhnou. Dobrý chovatel musí mít znalosti o plemeni, ale nejen to. Musí také plemeni rozumět a respektovat ho v souladu se skutečným standardem a ne s definicí, kterou přinášejí komerční zájmy a/nebo chybné posuzování. Osobně si myslím, že dobrý chovatel by měl se svými psy pracovat. Ne snad s nejvyššími ambicemi, ale alespoň tak, aby se ujistil o tom, že pes nepostrádá vyrovnanou povahu a typický drajv, a byl tak schopen rozeznat a zachovat tyto vlastnosti coby zásadní součást standardu rottweilera. Chovatel, jehož srdce bije pro rottweilery, by si měl také být vědom nebezpečí, které s sebou nese příliš mnoho liniové plemenitby, měl by znát základy genetiky a vědět, že úspěšný chov, zejména z dlouhodobého hlediska, je o něčem jiném než nakrýt fenu šampionku psem šampionem. 

Na co je třeba při výchově u chovatele a pak u majitele dát obzvlášť pozor, zaměříme-li se na rottweilery?

Inu, existuje jedno zlaté pravidlo, a to zejména v případě, že štěně má správnou a silnou povahu rottweilera: „Buďte důslední!“ Co je jednou povoleno, bude povoleno navždy. Co není nyní dovoleno, nebude dovoleno nikdy. Myslím si, že pokud toto pravidlo s rottweilerem opravdu dodržíte, neměl by vyvstat žádný problém. Štěně rottweilera potřebuje pevnou, ale ne tvrdou ruku. Vždy varuji před tím, čemu říkám „syndrom Walta Disneye“, jinými slovy, abychom se ke psům nechovali, jako kdyby byli lidé. Miluji své psy, ale moc dobře si uvědomuji, že jejich chování není motivováno myšlenkami, nýbrž instinkty a přirozeným chováním, včetně dominance podpořené fyzickou silou. 50kilový dominantní pes, stejně jako 45kilová dominantní fena jsou si velmi dobře vědomi své fyzické síly a musí znát – to znamená, že je to musíme naučit – kde je jejich místo v rodině.

 

Komu bys rottweilera doporučil, a komu nikoli?

Teď jsi mi připomněla učitele ze školy, který nás jednou navštívil, aby se seznámil s našimi psy. Než vešel do pokoje, řekl, že má s takovými psy zkušenost, protože vlastnil labradora a „obě plemena mají koneckonců stejné hlavy“. Rychle změnil názor, neboť naši rottweileři měli nejen jiné hlavy, ale především měli v hlavě něco zcela jiného než jeho labrador :-). Neměl ani tušení o dominantní fyzické a psychické síle rottweilerů. Jak jsem už zmínil, plemeno si musíte vybírat kvůli povaze a ne vzhledu. Každé plemeno má svou vlastní povahu, a když člověk zná sám sebe, měl by vědět, s jakým plemenem může a chce žít. Když si vyberete rottweilera z nesprávného důvodu, povede to ke smutku a nepříjemnostem.

 

Zpět k tématu IFR, pokud Ti to, Dirku, nevadí. Prezidentem Federace jsi byl zvolen v roce 2016, po deseti letech ve funkci viceprezidenta. Kdy byla vlastně federace založena a byly její začátky obtížné? Co vše stojí za tím, že se z IFR stala organizace známá a respektovaná po celém světě?

Členem předsednictva IFR jsem už od roku 2003 a od roku 2006 jsem byl jejím viceprezidentem. V roce 2016 jsem byl mimořádným zasedáním delegátů zvolen prezidentem IFR a poté znovuzvolen prezidentem IFR na zasedání delegátů v roce 2017. IFR byla založena zástupci Rottweiler klubů z Německa, Dánska, Anglie, Finska, Holandska, Norska, Rakouska, Švédska, Švýcarska a USA v roce 1969. Důvod pro její založení byl jasný. Rottweiler, původně německé plemeno, se rychle rozšiřovalo po celém světě a bylo nutné zajistit celosvětové zachování původních vlastností plemene (coby pracovního psa). Federace byla založena s nejlepším úmyslem, ale nevyvinula se ihned do aktivní organizace. Ve skutečnosti si pamatuji IFR, která organizovala výstavu, mistrovství světa a úřední zasedání delegátů pouze jednou za tři roky! V tu dobu byla Federace naprosto neaktivní, její předsednictvo mělo pouze pravomoc svolat zasedání delegátů, které zorganizoval členský stát, a to bylo celé.

Změny přinesla zasedání delegátů, která se konala v Mexico City 6.–7. 7. 2006, v Diestu (Belgie) 21. 5. 2009, v Roudnici nad Labem (Česká republika) 14. 5. 2015 a v Kragujevac (Srbsko) 4. 5. 2017. Ústava IFR byla novelizována a jsem hrdý, že jsem se podílel na následných úspěšných změnách. Tyto dodatky zajistily předsednictvu IFR více pravomocí, poskytly také jasnější stanovení podmínek pro členství v IFR a nyní se ukazují jako zásadní pro budoucnost Federace. Ústava v současnosti explicitně uvádí, že všechny členské kluby musí mít chovatelské předpisy povinné pro všechny své členy a že pro chov mohou být použiti pouze psi fyzicky, psychicky a geneticky zdraví, kteří prokážou, že jsou v souladu se standardem. Roste také povědomí o tom, že musíme spolupracovat na mezinárodní úrovni. Vzhledem k tomu, že rottweiler nyní patří světu a genetika je volně dostupná, svět si také uvědomuje rizika a odpovědnosti s tím spojené, které nelze řešit jen na národní úrovni. Pouze mezinárodní spolupráce zachová a zajistí fyzické a genetické zdraví plemene a soulad se standardem. 

Jaké je hlavní poslání Federace?

IFR je federací rottweiler klubů, které se zavázaly, že budou usilovat o homogenitu chovu a zachování plemene tak, aby rottweileři po celém světě odpovídali fyzicky i psychicky stejné definici, a že umožní volnou výměnu genů/chovných zvířat, aniž by bylo ohroženo či poškozeno zdraví a vzhled plemene. IFR není o účasti na mistrovství světa a/nebo na světové výstavě. V podstatě jde o vytvoření globálního a důvěryhodného genofondu.

Je to vlastně celkem jednoduché. Všichni obdivujeme kvalitu německých rottweilerů a souhlasíme s tím, že rottweiler je v Německu chován podle kritérií, která definují a zachovávají plemeno. Musíme si tudíž uvědomit, že německý chov je založen na dlouhodobé a přísné kontrole všech chovných psů a fen bez jakýchkoli výjimek, na jejich fyzickém a genetickém zdraví, stejně jako na kvalitních povahách. To vše musí být v souladu se standardem plemene, včetně vlastností pracovního psa. Chceme-li dosáhnout stejné shody, chceme-li mít po celém světě stejně kvalitní populaci rottweilerů a jestli chceme, aby se v Německu krylo zahraničními psy, pak musíme dělat přesně to samé, co chovatelé v Německu. Musíme mít stejné kontroly podle stejných kritérií:

  • Zdraví (například HD/ED)
  • Soulad se standardem: fyzická stránka + povaha
  • Speciální důraz na společenské chování

Aby bylo jasně definováno, o jaké podmínky se bude jednat, zorganizovala IFR v červenci 2018 zasedání ve Švýcarsku. Byla stanovena minimální kritéria pro všechna pravidla chovu a minimální obsah všech bonitací či testů nutných pro chov zahrnující jak povahové testy, tak ohodnocení vzhledu psa. Ne všem se to bude líbit, ale jde o pevný záměr do budoucna – ujistit se, že všechny členské kluby IFR budou mít chovatelské předpisy zajišťující, že všichni jejich členové budou chovat výhradně na psech, kteří splňují tyto minimální podmínky týkající se zdraví, sociálního chování a specifických fyzických a psychických vlastností plemene. Ano, je to velmi ambiciózní, ale jinak to nejde. Pro podrobnější informace doporučuji pročíst zápis ze zasedání, který je zveřejněn na webu www.ifrottweilerfriends.org.

Kromě výše uvedeného, IFR také podporuje rottweilery ve sportovní kynologii, zdůrazňuje nezbytnost společenského chování psů a organizuje semináře pro rozhodčí a poradce chovu. Nedávno jsme se usnesli na předpisu o minimálním věku chovného zvířete, aby nedocházelo ke krytí fen při prvním hárání. Kromě toho máme na stole nejen návrh na uznání mezinárodního testu vhodnosti pro chov, ale také představu o mezinárodní povahové zkoušce BST/ZTP a vzdělání/uznání rozhodčích, kteří by mohli takové zkoušky posuzovat. Je to ambiciózní? Ano. Obtížné? Ano. …ale je to nezbytné. Facta non verba!

Jaké jsou Tvé cíle, kterých bys chtěl jakožto prezident dosáhnout?

Při své poslední volbě za prezidenta jsem vysvětlil, že mým záměrem je, aby IFR začala konečně správně fungovat, aby se osamostatnila a začala aktivně usilovat o dosažení svých cílů. Jakmile bude toto hotovo, přenechám jiným, ať táhnou tu káru dál. Vzhledem k tomu, že tato práce měla být provedena už před 40 lety, jde vše mnohem obtížněji. Jsem ale velmi hrdý, protože se zdá, že toto předsednictvo má úspěch. Je to o týmové práci a po svém boku mám opravdu skvělý tým! Současné předsednictvo je velmi aktivní, mnohem více než ta předchozí. Abychom dali Federaci opravdový smysl, jsme odhodláni tvrdě pracovat. Své nadšení jasně šíříme mezi členské kluby a atmosféra, kterou jsme zažili při červencovém zasedání ve Švýcarsku, svědčí o tom, že jsme na správné cestě.

 

Co je předpokladem a nutností pro to, aby Federace správně fungovala?

Těžká otázka. Z praktického úhlu pohledu bychom potřebovali více a lepší komunikace mezi našimi členy. IFR předsednictvo komunikuje jen s delegáty členských klubů a nejde to vždy snadno či rychle. Předsednictvo mezi sebou komunikuje přes Skype a e-maily, což funguje dobře, ale když pak potřebujete něco probrat s více jak 30 lidmi, začíná to být komplikovanější, o jazykových bariérách nemluvě. Jsem přesvědčen, že všechny členské kluby sdílí stejnou lásku a nadšení pro plemeno. Musíme, nicméně, s některými kluby probrat důkladněji obrovský potenciál mezinárodní spolupráce a konkrétní potřebu této spolupráce. Navíc nelze podceňovat dopad kulturních a ekonomických rozdílů mezi zeměmi. V některých zemích není například vůbec možné psy testovat na dysplasii kyčelních kloubů, protože tamní veterináři na to nemají ani znalosti, ani vybavení. Je to výzva, ale taková, kterou můžeme a musíme překonat.

 

Jak jde zvládnout vše to, co děláš, s osobním životem? Máš někdy den, kdy nemusíš nic dělat a jen odpočíváš? Dokážeš to?

Nekombinuji toto vše se svým osobním životem, je to jen jeho součástí. Zda mám i nějaký volný čas? Ano, samozřejmě, ale i tak se vše týkající rottweilerů prodírá nějak na pozadí. Zda si umím představit, že bych jeden den nic nedělal? Ano, a uvědomuji si, že je to dokonce nutnost, pro dobro sebe sama a pro dobro organizací, které vedu. Proto, až jednoho dne dosáhnu toho, čeho chci dosáhnout – mám na mysli dostat IFR na správnou kolej a vidět, jak se úspěšně pohybuje kupředu – rád přenechám otěže někomu jinému. Nepřestanu posuzovat psy, dokud pro ně budu mít cit. A kdo ví, třeba si i najdu čas a zase si pořídím vlastního psa? 🙂

 

Jaké tedy jsou – pokud nějaké máš – další Tvé koníčky vedle rottweilerů?

Už několik let si užívám dlouhé a sportovní vyjížďky na svém závodním kole. Obvykle jezdím sám, jen občas ve skupině. Jízda na závodním kole je opravdu náročná, bolí to. …ale já ji miluji.

 

Neumím si Tě představit jinak než s Kathleen po Tvém boku, asi je to řečnická otázka, ale „schvaluje“ všechny tyto Tvé kynologické aktivity? 🙂

Ach ano, sdílíme stejnou vášeň pro plemeno. I když spolu občas nesouhlasíme, respektujeme své názory. Její podpora vždy byla a je nezbytná a někdy mě i ovlivňuje :-).

 

Máš nějaké životní motto?

Asi ani ne. Dělejme, co můžeme a dělejme to, jak nejlépe to umíme. …a to je přesně případ mé jízdy na závodním kole – nejde přestat někde v půlce cesty, protože byste zůstali daleko od domova či cíle :-).

Dirku, moc děkuji za rozhovor. Přeji Ti do další práce hodně energie a moc si cením toho, co pro rottweilery děláš. Máš můj hluboký obdiv.
Draha Mašková

 

Překlad: Eva Fiedlerová
Foto: Lucie Spálenková a archiv autora


Pokračováním v prohlížení tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookies.By continuing to use the site, you agree to the use of cookies. Více informací.More information.

Nastavení cookie na tomto webu je takové, že "umožňuje ukládání cookies", aby vám poskytlo nejlepší možnou stránku pro prohlížení. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení souborů cookie nebo klepnete na tlačítko "Přijmout" níže, souhlasíte s tím.The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

ZavřítClose