V předchozím článku jsem psala o aspektech chovu a o tom, jak je důležité, aby všechny tři složky fungovaly v rovnováze právě proto, aby byli psi nejen krásní, ale také zdraví a měli takovou povahu, která k jejich plemenu patří. Vysvětlili jsme si, jak je důležité mít stanovenou normu, která zaručuje, aby byl chov vyrovnaný a plemeno zůstalo právě takové, jaké má být. Podle takové normy pak chovatelé vybírají rodiče budoucích štěňat. V ideálním případě norma zohledňuje zdraví, povahu a vzhled psů.

V tomto článku bych se chtěla věnovat tomu, jak se v praxi zajišťuje dodržování plemenného standardu. A tedy – co to pro mne jako majitele psa s průkazem původu znamená (PP), když chci, aby můj pes mohl pokračovat v chovu štěňat s rodokmenem. Jinými slovy: „Co dělat, aby byl můj pes chovný.“

 

Průkaz původu

Pro začátek pes musí samozřejmě mít průkaz původu. To ale nestačí. Jednotlivá plemena mají různě určené podmínky chovnosti, tedy podmínky, za jakých může pes nebo fena mít potomky. Obvykle jde o absolvování dvou výstav, na kterých musí dostat ohodnoceni minimálně „velmi dobrý“ nebo „výborný“. Tak se zajistí, že do chovu projdou pouze jedinci odpovídajícího vzhledu.

clanek_01 clanek_02

 

Zkoušky z výkonu

Jenže plemeno nedělá pouze jeho vzhled, ale velmi důležitá je také povaha, a ta se u například pracovních plemen testuje zkouškami z výkonu, které pes nebo fena musí splnit. Podle typu plemene jde buď o služební výcvik, dnes zvaný sportovní kynologie, nebo lovecký typ výcviku či pasení (popř. jiný typ zkoušky). V těchto zkouškách pes prokáže, že jeho povaha odpovídá původnímu účelu plemene – že je tedy třeba takový ohař schopný pracovat v lese s myslivcem nebo že je německý ovčák schopný vystopovat a zadržet pachatele.

 

Zdravotní testy

Tyto podmínky určuje příslušný klub (respektive jeho členové na schůzích), který zastřešuje chov daného plemene. A ten také určuje, jaké zdravotní testy musí psi splnit a jaké mohou být jejich výsledky, aby byli připuštěni do chovu.

Zdravotní testy se u jednotlivých plemen liší. Ačkoli všechna plemena mohou trpět prakticky jakoukoli existující nemocí, netestují se všichni psi na stejná onemocnění.

Například  u dalmatinů se sleduje hluchota, která se pojí s bílou barvou, a proto s ní mívají problémy na rozdíl od černých kníračů. U těžších a větších plemen se hlídá dysplazie kyčelních a loketních kloubů. U menších plemen se provádějí testy na patelu. Některá plemena jsou zatížena nemocemi srdce, oka nebo mají problém s únikem moči či mají dispozice k problémům s páteří. Další variantou je přímo testování některých genů, protože jedině tak je možné odhalit některé nemoci, kterými pes sám netrpí, ale přitom by je mohl předat svým potomkům (tento typ testování je obzvlášť nutný u plemen se zbarvením merle).

V psí populaci budou vždy i nemocní jedinci, zdravotní problémy není možné úplně vymítit. Můžeme pouze snížit jejich pravděpodobnost (a tím i frekvenci) výskytu. Proto chovatelské kluby, a případně i samotní chovatelé, určují, s jakým typem postižení je ještě možné, aby měl pes štěňata. Třeba u zmíněné dysplazie kyčlí existuje 5 stupňů postižení. Ideální je, když má pes klouby čisté (čili stupeň 0), u stupně 1 a 2 jde o lehký typ postižení, který se na psovi většinou nijak neprojeví. Ale při stupni 3, a obzvlášť při 4. stupni, už psi mohou mít velké problémy (nejsou schopni nastoupit do auta, špatně se jim vstává, při chůzi trpí bolestmi). Proto se obvykle do chovu mohou zapojit pouze psi a feny se stupněm 0–2. Díky tomu se v populaci postižení jedinci vyskytují stále méně.

 

Absolvování bonitace

Poslední podmínkou, která se musí splnit, aby byl pes chovný, je bonitace. Jde o akci, na které se překontroluje splnění všech předchozích podmínek. Navíc se na psa opět podívá rozhodčí po exteriérové stránce podle toho, jak pes vypadá, mu přidělí odpovídající kód. Například u rottweilerů kód B2 znamená „střední pes 63–64 cm, fena 58 –59 cm“; C11 je zkratka pro „ploché čelo“ apod. Tímto způsobem se ohodnotí všechny části psího vzhledu. Díky bonitačnímu kódu je později možné zjistit, jaké má pes přednosti nebo nedostatky, a není nutné dohadovat se, jestli jeho fotka náhodou nezkresluje.

Na bonitaci by se měla hodnotit i povaha. Celou dobu rozhodčí psa sleduje, jestli se nebojí, jak reaguje na ostatní psy nebo na lidi, které nezná. A to všechno se pak započítává do výsledné známky povahy. Ale její větší část tvoří přímo povahová zkouška. Ta se opět u jednotlivých plemen liší a prověřuje (podobně jako zkouška z výkonu) schopnost psa plnit původní účel plemene. U této zkoušky ale nejde tolik o přesnost jednotlivých cviků, jako o vlohy psa.

Raději znovu uvedu příklad. Během bonitace rottweilerů se kromě sledování jeho reakcí během posuzování exteriéru (měření, prohlížení zubů apod.) hodnotí i chování psa při průchodu skupinou lidí, sleduje se jeho reakce na střelbu. Mezi těžší cviky pak patří obrana majitele při přepadení, zadržení útočníka a protiútok. Na základě vyhodnocení rozhodčího pro povahu a výkon je psovi přidělen kód povahy.

A tak výsledný kód psa vypadá třeba takto: B3,C11,K8,T2/7 a znamená, že jde o velkého psa 67–68 cm, s plochým čelem, vysoko nasazeným ocasem a sytými, čistými znaky bez ostrého ohraničení. Pes má nízkou pohyblivost nervových procesů, je důvěřivý, sebevědomý, nadměrně klidný, až obtížně vydrážditelný. Má omezenou aktivní až pasivní obrannou reakci.

V některých klubech mají ještě i tzv. svod dorostu, který je určený pro mladé jedince, respektive jejich majitele a chovatele. Na svod může majitel psa přihlásit už v šesti měsících, takže často jde o jeho první zhodnocení. Tak se majitel dozví, jak na tom jeho pes je a jestli má smysl snažit se o uchovnění. Zároveň je svod velmi cenný pro chovatele. Funguje totiž jako ta nejlepší zpětná vazba – přichází na něj totiž vysoké procento narozených štěňat a podle toho, jaké mají vlastnosti, se dá nejlépe vyhodnotit kvalita jejich rodičů. Na základě takových informací pak chovatelé pokračují v chovu – mohou tytéž rodiče znovu připustit, nebo pro fenu zvolí jiný typ psa. Anebo naopak zjistí, že rodiče nesou vadu, na kterou nebylo možné testováním přijít, a proto je z chovu vyřadí.

Potom, co pes, nebo fena úspěšně splní všechny předchozí podmínky, může mít štěňata s průkazem původu.

Tímto způsobem zajišťuje chovatelský klub dodržování standardu plemene. Jedině poctivou selekcí je možné zajistit, aby plemeno bylo nejen krásné, ale uchovalo si svou jedinečnou povahu a zdraví.

clanek_06 clanek_07

 

Jen několik generací

Na závěr bych ještě ráda zmínila vývoj německé dogy, a hlavně rychlost proměny tohoto plemene při změně podmínek pro uchovnění. Ještě před revolucí patřila doga mezi pracovní plemena a pro její uchovnění byla povinná zkouška z výkonu. V jejím případě šlo o klasický výcvik, zkouška tedy obsahovala kromě poslušnosti i stopařskou a obranářskou část. Po revoluci ale přišla změna a pro dogy už zkouška z výkonu nebyla povinná. Povaha plemene se rychle měnila, a nakonec musela být dokonce přeřazena z pracovních plemen do společenských, tedy do společné skupiny s jorkšírskými teriéry nebo čivavami. Dnes už by málokterá doga zvládla splnit vyšší zkoušku z výkonu, její povahu chovatelé často přirovnávají k přerostlému štěněti.

Což neznamená, že je špatně. Ale ukazuje to, jak jen několik málo generací stačí k tomu, aby se plemeno změnilo ve své podstatě. A proto je nutné si promyšleně a zodpovědně stanovit, jaké má plemeno být po všech stránkách (vzhledu, povahy i zdraví) a na základě toho určit přiměřeně přísné podmínky chovnosti.

 

Kristýna Jarošová
Foto: Tereza Suchánková

clanek_04 clanek_05