Etologie je biologická věda, která objektivními metodami zkoumá chování živočichů, včetně člověka.
Je jaro, a to je období, ve kterém si celá řada lidí pořizuje psa. Štěně s sebou přináší hodně radosti a občas i nějaké starosti. Je celá řada věcí, nad kterými bude muset nový majitel přemýšlet. Mezi ty nejpodstatnější patří výchova psa.

Etologie

V poslední době se ve spojení s chovem psů často objevuje nový pojem, s kterým si leckdo neví rady, a možná proto celou záležitost považuje za zbytečnou. Řeč je o etologii. Definice říká, že „Etologie je biologická věda, která objektivními metodami zkoumá chování živočichů, včetně člověka.“ Je to vědní obor zabývající se celou řadou věcí, mezi které např. patří struktura a sémantika prvků a vzorců chování a jejich ontogenetický a fylogenetický vývoj. Zjednodušeně řečeno je etologie věda, která se snaží poznávat vrozené i naučené projevy živočichů, jejich schopnosti se adaptovat na různé životní prostředí a úspěšně reagovat na jeho změny. Etologií se zabývala celá řada zajímavých osobností od nositele Nobelovy ceny I. P. Pavlova, přes Rogera Abrantese, Konráda Lorenze a Eberharda Trumlera až po profesora Zdeňka Veselovského. Pro řadu majitelů, chovatelů a přátel psů byl a je nejlepším praktickým etologem spisovatel Karel Čapek. Pro myslivce znalost chování zvířat není ničím mimořádným. Nakonec je na ní založena celá jejich činnost. Zajímavé ale je, že ve vztahu ke psům tuto otázku občas podceňují. Nepřemýšlí nad příčinou, pro kterou se pes určitým způsobem chová, ale zabývají se pouze tím, co vyvolala.

Slovo „chování“ používáme ve všech možných souvislostech. Známka z chování je sledovanou částí vysvědčení školáků, slušné chování je podkladem pro schopnost vyjít s lidmi a agresivní chování je záležitostí nežádoucí u lidí i psů. Snad na všechno jsou definice. Jedna z nich vysvětluje, co to vlastně chování je, a říká, že to jsou reakce na vnější podněty, a dodává, že čím je druh na vyšší úrovni vývoje, tím složitější a vypracovanější chování je. Znalost etologie psa pomáhá objasnit jeho reakce v různých životních situacích. To může být velmi důležité z hlediska jeho výchovy. Obecně platí, že chování psů i ostatních zvířat, včetně lidí, se skládá ze dvou částí – z chování vrozeného a chování naučeného.

Chování vrozené a naučené

a) Chování vrozené

neboli zděděné po předcích má několik základních okruhů a zhruba se dá říci, že všechny mají souvislost se snahou o udržení genetického potenciálu, tedy se snahou předávat své geny potomstvu. Zjednodušeně řečeno – má-li být určitý jedinec schopen mít a odchovat své následníky, musí být schopen zabezpečit několik základních potřeb. Musí si umět obstarat potravu, aby zajistil základní životní funkce, musí se umět bránit, aby přežil, musí odpovídajícím způsobem vycházet s jedinci svého druhu a musí být schopen reprodukce. Z uvedeného vyplývají základní okruhy chování, kterých je možné využít při výchově psa. Ty žádoucí podporujeme, ty nežádoucí naopak tlumíme. Mezí základní okruhy např. patří:

Chování lovecké

Chci něco dostihnout, chci něco ulovit, potřebuji se nasytit. Hledám zvěř, honím aport, dovedu „vyčenichat“ pamlsek. Zvláště u loveckých psů je velmi důležité, jak lovecké chování, tedy zájem o zvěř, dovedeme povzbudit. Nejdůležitější asi je umožnit psovi kontakt jak s pachem zvěře, tak se zvěří samotnou. Je důležité zvažovat, za co psa budeme chválit, zač jej budeme trestat, a hlavně v jakém věku to budeme dělat.

Chování teritoriální – chráním nejen sebe, ale i své teritorium. V případě vlků je za teritorium považováno doupě, jeho okolí a revír. Teritorium, které chrání pes, je menší. Spadá do něj doupě a jeho okolí. Teritoriální chování se může projevovat kladně tím, že pes chrání náš, a tedy i svůj pozemek. Teritoriální chování se ale může projevovat i negativně, např. v případě, kdy pes své doupě (boudu) chrání tak, že pokouše včetně svého majitele každého, kdo se k ní přiblíží.

Chování obranné

Mám-li přežít, musím se umět bránit. Někdy je lepší utéci, někdy je obranou útok. Leckdo si myslí, že obranné chování současný pes skoro nepotřebuje. Opak je pravdou. Nebezpečím asi nejsou dřívější predátoři, ale spíše jedinci stejného druhu, tedy ostatní, leckdy špatně socializovaní psi. A smutné je, že se řada psů musí bránit i před člověkem.

Sociální chování

Jsem součástí smečky, budu jejím vůdcem či slušně se chovajícím členem? A dokáže mně vůdce smečky, kterým je v případě psa člověk, správné místo ve smečce určit? Leckdo si myslí, že oblastí sociální je třeba se zabývat pouze u společenských psů. Skutečnost je trochu jiná. Schopnost nekonfliktně zaujmout své místo ve společnosti lidí a psů je např. nesmírně důležitá u jedinců používaných na honech. Leckdo by asi mohl vyprávět o tom, jaké problémy vyvolává nezvládnutý pes, který má větší zájem o rvačky s ostatními psy než o přinášení zvěře.

Sexuální chování

Potomstvo je nutné a udělám vše, abych ho měl či měla, a budu hledat silného partnera nebo partnera hodně odlišného, aby se zachovala potřebná variabilita vloh. Právě tady někde spočívá důvod, pro který superušlechtilá šampiónka odmítá psa svého plemene, ale je ochotná utéci za nejšpinavějším křížencem z okolí.

Vrozené chování bývá někdy označováno jako instinktivní chování a používán bývá i termín „vzorec vrozeného chování“. „Vzorec“ je celkem rozumně vybrané slovo, protože na určitý podnět reaguje pes na základě zkušeností svých předků stejně nebo obdobně. Dobrým příkladem je malé štěně, které má dojem, že nad ním letí velký pták, a proto se přikrčí. Vzorec pak zní: velký pták = dravec = smrtelné nebezpečí = dělám se neviditelným. Platí to u divoce žijících zvířat, platí to i v případě pudlíčka, jehož rodičové a prarodičové v životě dravce nepotkali.

b) Chování naučené

je možné vysvětlit jako vzorec vrozeného chování ovlivněný zkušeností. Ta může být kladná i záporná. Štěně začíná projevovat teritoriální chování a výrazně dává najevo nesouhlas s cizím člověkem na vlastní zahradě. Ze štěněte má vyrůst hlídací pes, a pán ho tedy za nesouhlasnou reakci chválí a odměňuje a teritoriální chování v něm podporuje. Pokud se ale jedná o zahradu, kterou bude navštěvovat velké množství dětských kamarádů, dává pán najevo nesouhlas s reakcemi psa a teritoriální chování v něm potlačuje. Do kategorie naučeného chování samozřejmě patří výcvik psa.

Etologie je věda nadmíru zajímavá a současní majitelé a chovatelé psů mají velkou výhodu v tom, že odborná literatura je k dispozici, a že tedy je z čeho studovat. I ten, kdo se nechce problematikou hlouběji zabývat, si ale určitě uvědomuje, že o tom, jaký pes bude, tedy jaké bude jeho chování, rozhodují dva důležité faktory. Tím prvním je dědictví po rodičích a tím druhým oblast, do které spadají získané informace, výchova a případný výcvik. Do uvedeného „dědictví“ patří výše uvedené základní okruhy chování, patří sem samotné zaměření plemene (pastevecké, lovecké, společenské), patří sem i individuální vlohy, které svým potomkům předávají chovní psi a chovné feny. O tom, jakým způsobem a zda vůbec se zděděné vlohy projeví, velmi rozhoduje prostředí, v kterém pes žije, a také to, kolik informací a zkušeností může získat.

Základem pro celý život je raná socializace

Z hlediska uvedených informací je nesmírně důležité období tak zvané rané socializace, které probíhá zhruba ve věku 5–12 týdnů. V tomto období si pes uvědomuje hierarchii smečky, učí se poslouchat jejího vůdce a vycházet s ostatními členy. Učí se komunikovat a získává základní informace o prostředí, ve kterém žije. Informace snadno zpracovává a čím větší množství zkušeností v tomto období získá, tím lepší se s ním bude pracovat v dospělosti. Jsou lidé, kteří si myslí, že není nutné se psovi ve věku pod čtyři měsíce příliš věnovat. Na klasický výcvik je ještě brzy a zaobírat se potřebami a zájmy malého štěněte je z jejich pohledu ztráta času. Ti zkušenější ale vědí, že je velkou chybou promeškat čas, kdy se leccos zvládá jednoduše a kdy se vrozený vzorec chování snadno ovlivní.

Vladimíra Tichá

Foto: Mirka Škarková