Dr. Frank H. Comhaire se narodil v roce 1940 v belgickém Ghentu. Studoval na Lékařské univerzitě v Ghentu a jeho specializací bylo interní lékařství, endokrinologie a metabolická onemocnění. Do roku 2005, kdy odešel do důchodu, byl řádným profesorem na Univerzitě v Ghentu. Ve svém výzkumu se věnoval těmto oblastem: rozmnožování a neplodnost, genetika zvířat a zodpovědný chov. Dr. Comhaire je autorem knihy „Understanding Canine Hip Dysplasia” (Porozumění dysplazii kyčelního kloubu u psů).

1 2

Syndrom populárního plemeníka („efekt matadora“)

Roku 1915 upozornil Williams Haynes na fenomén „populárního plemeníka“, který je též někdy nazýván „efektem matadora“. Jde o stav, kdy je určitý samec použit k inseminaci velkého množství samic, a produkuje tak významný podíl potomků v populaci. Tito „nejlepší psi“ předávají své „dobré“ geny mnoha svým potomkům, přenášejí stejně tak ale i recesivní alely, které mohou být nositeli nežádoucích dispozic a nemocí. Bylo prokázáno, že například nepřijatelné agresivní chování anglických kokršpanělů lze zpětně vysledovat k jednomu populárnímu krycímu psovi. Podobně je tomu u bernských salašnických psů, kde za vysokým výskytem zhoubných nádorů u tohoto plemene stojí jeden jediný krycí pes ze Švýcarska.

Pokud se mutace vyskytují v jedné ze dvou alel genu, může jít o recesivní vlohu, která ale nositeli nezpůsobuje žádné problémy. Pokud je přenašečem této vlohy „super plemeník“, polovina jeho potomků si ponese recesivní mutaci, kterou tito jedinci přenesou i na své potomstvo. Tak se mutovaná a patologická alela extrémně rozšíří mezi zástupce plemene a zvýší se pravděpodobnost homozygotní shody u patologické alely. Proto se onemocnění projeví až ve druhé generaci a dalších generacích, a ovlivní tak velký počet psů (viz: „Carol Beuchat PhD., The institute of Canine Biology, Pox of Popular Sires, accessed 28 December 2013“).

Ve svých „Mezinárodních strategiích pro chov“ (přijatých v únoru 2010) FCI doporučuje, že by žádný pes neměl mít během pěti let více potomků, nežli 5 % z počtu štěňat registrovaných v populaci plemene. Tímto způsobem je třeba uvažovat o populaci plemene nejen v rámci jednotlivých států, ale i na mezinárodní úrovni, zejména u málopočetných plemen.

V Belgii pochází 80 % zlatých retrívrů pouze ze dvou krycích psů. Jde o extrémní příklad, kdy koeficient příbuznosti (COI) je relativně nízký, ale genetická diverzita je silně snížena. To má za následek zvýšený výskyt epilepsie, dysplazie kyčelních kloubů a rakoviny.

3 4

Příbuzenská plemenitba, genetická diverzita a dysplazie kyčelních kloubů

Vysoký stupeň příbuzenské plemenitby zvyšuje riziko homozygozity recesivních genů a zvyšuje pravděpodobnost dědičných onemocnění. Příbuzenská plemenitba snižuje genetickou diverzitu, koeficient příbuznosti stoupá, pokud je genetická rozmanitost snížena.

Dysplazie kyčelního kloubu u psů (DKK) se vztahuje k jednonukleotidovým polymorfismům („Single Nucleotide Polymorphisms – SNP“) v relativně vysokém počtu chromozomů. DKK je genetická vlastnost a může způsobit degenerativní onemocnění kloubů vzhledem k multifaktoriálním mechanismům, zánětům, oxidačnímu přetížení a epigenetickým změnám. Dalo by se očekávat, že prevalence DKK u psů vzroste u plemen se sníženou genetickou diverzitou a vysokým stupněm příbuzenské plemenitby.

Pro posouzení stavu kyčelních kloubů existuje několik metod vyhodnocení rentgenových snímků, které jsou zhotoveny ve standardní poloze v extenzi, v poloze ve flexi nebo obou, s distrakcí či bez distrakce. Podle schématu společnosti OFA („Orthopedic Foundation for Animals“) je stav kyčlí ve schématu FCI rozdělen do tříd. Ve Velké Británii se pro vyhodnocení stavu kyčlí používá numerická klasifikace BVA/KC („the British Veterinary Association/Kennel Club“). Jiná studie (autora článku, pozn. red.) prokázala, že mezi výsledky získanými posouzením stavu kyčelních kloubů v těchto schématech existuje dobrá korelace.

Bohužel, procentuální zastoupení dysplastických psů v plemeni není zdokumentováno u všech plemen. Je všeobecně známo, že se degenerativní onemocnění kyčelních kloubů rozvine dříve u psů s nadváhou, nicméně se ví málo o vztahu mezi tělesnou stavbou (délka, hmotnost, index tělesné hmotnosti) psů různých plemen a častým výskytem dysplazie kyčelního kloubu dle plemene. Index tělesné hmotnosti (BMI) byl vypočítán tak, že nejvyšší přijatelná hmotnost (v kilogramech) samců podle FCI standardu byla vydělena druhou mocninou maximální přípustné výšky (v metrech).

Jak lze vyčíst z obrázku, byla zjištěna vysoká korelace mezi BMI a procentuálním zastoupením dysplastických psů v plemeni. U plemen s BMI 110 a výše byla devětkrát větší pravděpodobnost častějšího výskytu DKK. Proto je BMI index pro plemeno tím nejlepším ukazatelem rizika DKK.

Například rottweiler má index tělesné hmotnosti 126 (vypočítaný z maximální tělesné hmotnosti a výšky u samců) a podle údajů z OFA z ledna 2013 se u tohoto plemene vyskytuje DKK ve 20,2 %. Tyto výsledky odpovídají očekávané hodnotě, jak lze odvodit z obrázku.

Microsoft Word - TTR april 2014

Diagram distribuce a regresní křivky BMI versus procenta dysplastických psů

Vztah DKK a příbuzenské plemenitby podle plemen

Z databáze belgického klubu chovatelů v Bruselu („the Royal Belgian Kennel Club Saint Hubert“) byly získány průkazy původu psů 23 plemen. Referenční populace psů pro analýzu rodokmenů zahrnovala 48 628 jedinců, u nichž byl vypočítán COI index a genetická diverzita („Research Group on Genetics of domestic Animals of the Catholic Unversity of Louvain, Belgie“). U devíti z těchto plemen byla hodnocena dysplazie kyčelních kloubů („National Commission for Skeletal Alterations“) v souladu s metodou doporučenou FCI („Fédération Cynologique Internationale“). Norbergův úhel byl měřen za použití softwaru pro analýzu snímku Digimizer společnosti „MedCalc Inc“, Ostend, Belgie. Studie obsahovala celkem 1745 rentgenových snímků.

U jednotlivých plemen byly porovnány koeficienty příbuznosti COI a procenta (%) psů s výskytem DKK. Podíl psů s DKK u plemene byl nečekaně nepřímo úměrný s koeficientem příbuznosti COI. To znamená, že prevalence DKK u plemene měla tendenci klesat s tím, čím vyšší byla úroveň příbuzenské plemenitby a naopak! Stejně tak bylo méně výskytu DKK u plemen, kde bylo použití jediného krycího psa vyšší (efekt populárního plemeníka), a také tam, kde bylo za 50 % genetické diverzity odpovědno méně jedinců. K podobným závěrům dospěli také další výzkumní pracovníci, kteří zkoumají průkazy původu zlatých retrívrů a německých ovčáků, pokud byl koeficient příbuznosti COI nižší než 12,5 %.

U rottweilerů v belgickém měřítku je koeficient příbuznosti COI 2,6 % a funkční velikost populace (Ne) je asi 90 psů.

Proto důkazy nepodporují hypotézu, že vyšší stupeň příbuzenské plemenitby související s nižší genetickou diverzitou a četnější využití jednoho specifického předka na další generace by měly být spojovány se zvýšenou pravděpodobností výskytu DKK v plemeni.

Závěr

Příbuzenská plemenitba snižuje genetickou rozmanitost plemene a musí být omezena. Pro zachování zdravé genetické diverzity (s efektivní velikostí populace sto a více jedinců) nesmí koeficient příbuznosti být vyšší než cca 3,25 %. Příbuzenská plemenitba, která překračuje 6,5 %, sníží genetickou rozmanitost až do takové míry, že v konečném důsledku ohrozí přežití plemene.

Nejlepším ukazatelem prevalence DKK u plemene je BMI index tělesné hmotnosti. Plemena, u kterých je BMI 110, mají devětkrát vyšší riziko vysokého výskytu DKK. Bylo by logickým krokem se zaměřit na snížení indexu BMI u takových plemen („Melanie Damman, Inaugurační disertační práce, Hannover 2009“).

Je zřejmé, že současné systémy posuzování kyčelních kloubů, které jsou založeny na popisných kritériích (OFA, BVA, FCI), jsou nedostatečné pro výběr jedinců do chovu, co se rizika přenosu DKK týká. Dost nečekaný je fakt, že příbuzenská plemenitba výskyt DKK spíše snižuje. Pro posouzení stavu kyčlí je nutné začít používat lepší metody, včetně „BLUP“ metody („the Best Linear Unbiased Prediction“), stanovení genetické hodnoty, měření distrakce, nebo přesné měření a percentilové hodnocení Norbergova úhlu. Poslední uvedené metody mají mnohem vyšší stupeň dědičnosti (h2 = 0,65 až 0,75) nežli popisné metody (h2 = 0,25 až 0,30), což implikuje účinnější selekci ortopedicky zdravých předků.

Zodpovědný chov musí být z genetického hlediska založen na několika základních pravidlech:

  • Do chovu lze použít pouze zdravé psy bez odhalitelných genetických vad nebo dědičných chorob.
  • Takovíto psi musejí odpovídat standardu plemene a musí být povahově vyrovnaní.
  • Příbuzenská plemenitba musí být v zájmu zachování genetické rozmanitosti omezena a nesmí překročit 3,25 %.
  • Populární plemeníci nesmí v plemeni nikdy zplodit více než 5 % potomků z počtu populace štěňat v průběhu pětiletého období (ale prioritně mnohem méně u plemen s vysokým počtem jedinců).
  • Jakýkoli pes by měl být schopen se pářit a porodit přirozeně.
  • Jako obecné pravidlo by mělo platit, že u žádného šlechtitelského programu by nemělo být vyloučeno více než 50 % z chovu, přičemž by chovní jedinci měli být vybíráni z nejlepší poloviny chovné populace.

Překlad: Eva Fiedlerová
Foto: Hana Toušková; odchov A a B ChS GingerTaffy.com

9 10


Pokračováním v prohlížení tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookies.By continuing to use the site, you agree to the use of cookies. Více informací.More information.

Nastavení cookie na tomto webu je takové, že "umožňuje ukládání cookies", aby vám poskytlo nejlepší možnou stránku pro prohlížení. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení souborů cookie nebo klepnete na tlačítko "Přijmout" níže, souhlasíte s tím.The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

ZavřítClose