Než začneme, rád bych řekl, že mi bylo velkou ctí být požádán o rozhovor pro web ProfiDOG.cz, protože ke mnoha lidem, se kterými zde byl zveřejněn rozhovor, jsem vzhlížel a řadu let obdivoval jejich talent.

Vyrostl jsem v Massachusetts a nyní žiji jen kousek přes hranici v New Hampshire, což je asi hodinu jízdy od Bostonu. Je mi 55 let a pracuji jako strojní inženýr v průmyslu pro potřebu obrany. Mou rodinu tvoří má žena Kjersti a smečka psů :-). IPO sportem se zabývám od roku 1994, takže 23 let, a od roku 2007 jsem rozhodčím z výkonu psů. Posoudil jsem přes 200 akcí, mnoho mistrovství LGA a pět národních mistrovství. Rád bych někdy posuzoval na mistrovství světa. Mým největším dosavadním úspěchem je titul vicemistra světa FCI IPO 2017 s Kliffem vom Floyd Haus.

Franku, nejdříve bych Vám ráda pogratulovala k Vašim fantastickým výsledkům, kterých jste v kynologii dosáhl sezóně 2017. Byl to pro Vás dost rušný rok, že? 🙂 Se svým německým ovčákem Kliffem vom Floyd Haus jste se kvalifikoval jak na mistrovství světa WUSV, tak na MS FCI IPO, kde jste se navíc umístili na úžasném 2. místě. Když byste měl popsat loňskou sezónu několika slovy, jaká byste vybral? 🙂

Loňská sezóna byla ještě bláznivější, než si myslíte. Začalo to účastí mé ženy na FMBB v Německu, kde se umístila na 24. místě – její první mistrovství světa coby psovodky a vedla si skvěle! Sledovat ji na place pro mne bylo víc stresující, než když jsem závodil já sám na FCI nebo WUSV. A popis sezóny několika slovy? Šílená, rušná, rychlá, vyčerpávající, vzrušující, zklamání, stres, ale především zábava!

 

Vašemu loňskému úspěchu určitě musela předcházet spousta práce a mnoho tréninků. Povíte nám o svých začátcích v kynologii? Kdy jste se o tento sport začal zajímat a kdo Vás k IPO přivedl? Vyrůstal jste v „pejskařské“ rodině?

Ne, nevyrůstal jsem v pejskařské rodině, co se výcviku týká. Když jsem byl malý, měli jsme corgiho, ale byl to hrozně zlý pes a já jsem se mu většinu času snažil vyhýbat :-). Když jsem byl na vojně, chodil jsem s chovatelkou německých ovčáků, která mi na konci vojenské služby dala štěně. Po návratu domů jsem pracoval 55 hodin týdně a také jsem chodil na 25 hodin týdně do školy, takže jsem na štěně neměl žádný čas. Dal jsem ho proto svému kamarádovi, který měl pro psa mnohem lepší podmínky. O sedm let později už ale pro vlastního psa v mém životě místo bylo, tak jsem si vybral německého ovčáka, na inzerát. Šlo o psa z americké linie a měl snad všechny zdravotní problémy, jaké si jen člověk může představit. Ve třech letech jsem ho musel nechat utratit. Díky němu jsem ale začal s výcvikem a seznámil jsem se s lidmi, kteří cvičili „Schutzhund“ a kteří mě nasměrovali na evropské linie pracovních německých ovčáků. A bylo to, chytil jsem se „na háček“ a můj život zvolna ovládl „Schutzhund“.

Jaký byl povahově Váš první pes a kolik německých ovčáků jste doposud vycvičil?

První pes, kterého jsem kdy vlastnil, byl zmiňovaný německý ovčák z amerického chovu. Byl to pes se slušným temperamentem a velkým kořistnickým pudem, ale s nulovou obranou a navíc měl všechny myslitelné nemoci. Nicméně mě přivedl k výcviku psů. Doposud jsem cvičil jen s německými ovčáky. Sedm jsem vycvičil na úroveň IPO3 a se šesti z nich jsem se zúčastnil národních mistrovství. V roce 2009 jsem byl náhradníkem pro MS FCI IPO se psem H-Cayos av Xazziam.

 

Proč jste si pro IPO vybral německého ovčáka a proč jste si nyní pořídil i malinoise?

Já jsem si vlastně původně německého ovčáka nevybral pro IPO. Spousta lidí v Americe nikdy o nějakém IPO sportu ani neslyšela. Pak si pořídili německého ovčáka, podívali do rodokmenu psa a uviděli všechny ty zkoušky a tituly, a tak objevili IPO a chtěli začít cvičit. Stejné to bylo i se mnou, koupil jsem si psa a ten mě přivedl ke sportu. Kliff je natolik fantastický pes, že bych se zrovna s ním bál srovnávat jakéhokoli následujícího německého ovčáka, to by prostě nebylo fér k dalšímu psovi. Proto jsem se rozhodl pro změnu a nyní mám také super mladého malinoise z České republiky, z chovatelské stanice Ostraryka (Endeavor Ostraryka). Cvičit s ním je zábava a je hodně jiný než Kliff. Endeavor je skvělý pes a doufám, že společně začneme koncem roku i závodit. Vtipkuji, že je takovým „mezipsem“ – mostem mezi Kliffem a mým dalším německým ovčákem :-). Pro mne je skvělým psem pracovní pes, a takové budu mít a cvičit.

Zpět k Vašemu Kliffovi vom Floyd Haus. Pochází ze známé americké chovatelské stanice – proč jste si vybral právě tento vrh a z něj zrovna Kliffa? Jaký byl Kliff jako štěně a jaký je nyní? Brzy mu bude pět let.

Kliffovi bude pět let 25. března 2018, takže bychom měli společně zvládnout kromě letoška ještě další dvě sportovní sezóny, než půjde do „důchodu“. Coby štěně byl bláznivý, divoký a veselý. Měl zkrátka skvělý temperament a povahu. Mohu ho vzít s sebou kamkoliv, může být s kýmkoliv, je velmi sociální a bez známek agresivity vůči jinému psovi nebo člověku, pokud mu neřeknu. Proč Kliff a tato chovatelská stanice? To je docela zábavný příběh. Jeho chovatel, T. Floyd, si vlastně Kliffa nechal pro sebe. Krátce poté, co se vrh narodil, si T. vážně zranil koleno a doktor mu řekl, že rok až 15 měsíců nebude moci trénovat. Proto se T. rozhodl v co nejlepším zájmu pro Kliffa najít mu majitele/psovoda, se kterým pes bude cvičit, a nenechat ho zahálet v kotci rok či déle. T. mi třikrát volal a nabízel mi Kliffa, já jsem vždy řekl: „Ne, děkuji, mám dobrého psa.“ Když jsem manželce řekl o svém rozhovoru s chovatelem, řekla: „Takže T. Floyd má šestiměsíčního psa, o kterém říká, že to je rozený vítěz, že ho budeš milovat, že vy dva se k sobě skvěle hodíte, že ti ho dá zadarmo, a tys odmítl?“ – a podívala se na mě takovým tím pohledem „Nejsi blbec?“ 🙂 Další den jsem zavolal chovateli a odřídil jsem pět hodin, abych se podíval na Kliffa. Ten si pobíhal a skákal po zahradě jako divoké zvíře, no a zbytek už znáte. Nejlepší na tom bylo, že jsem figuroval Kliffova otce Fentuma vom Banholz (super silný pes), Kliffovu matku Hildu vom Floyd Haus (která se stále účastní národních mistrovství), jeho dědečka, bratra jeho dědečka, jeho sestru a dva další psy v jeho rodokmenu. Kliff zpočátku neznal nic z výcviku, ale bylo zcela zřejmé, že chce pracovat a chce kdykoli dělat cokoliv. Je to nejlepší pes, jakého jsem kdy měl.

 

Musel jste se během tréninku s Kliffem potýkat s nějakými problémy nebo šlo všechno jako po drátku?

U každého psa, kterého jsem cvičil, se vždy objevila chvíle, kdy přestaly fungovat mé předchozí postupy a začal jsem pochybovat o svých schopnostech. Říkám tomu „zaseknutí“ a člověk prostě musí makat dál a trénovat, neudělat nějakou hloupost a překonat to. Na Kliffovi je skvělé, že není paličatý. Chce udělat cvik správně, a když mu já jasně vysvětlím, co po něm chci, bude to pak dělat pokaždé. Potom je to už jen o doladění a upevnění cviků pro soutěž, například přesné předsednutí a přisednutí, kvalitní základní polohy, klidné držení a další drobné detaily, které jsou nutné na vyšší úrovni.

Který ze tří oddílů IPO má nejradši Kliff a který je Váš oblíbený? Když netrénujete, jaká je Vaše společná činnost, kterou si užíváte?

To je těžká otázka, protože v každém oddílu jsou věci, které si užívám a mám rád. Miluji ten klidný pocit, když jsem na stopě jen já a můj pes, to ticho kolem. Miluji spolupráci a harmonii na poslušnosti, kde jsme pes a já coby tým, hrajeme si a smějeme se během tréninku. Miluji také sílu, a zároveň ovladatelnost na obraně, je úžasné, jak jsou psi odhodlaní a intenzivní. Řekl bych, že Kliff má nejradši obranu, strašně rád bojuje s figurantem. Učíme ho, „jak“ bojovat, posilujeme a odměňujeme bojovnost. Také jsem velkým zastáncem toho, že psovi musí být občas umožněno být jenom psem. Vídám hodně lidí, jejichž pes zná jen kotec, auto, plac a kotec. Já nechávám Kliffa na volno na zahradě, když pracuji, a on si nosí klacky, hraje si s jinými psy nebo štěňaty nebo se jdeme jen tak projít do lesa. Kliff s námi také bydlí v domě spolu s dalšími dvěma fenkami německého ovčáka. Máme tradici, že Kliff se mnou leží na gauči, když se dívám na fotbal Patriots :-).

 

Zúčastnit se mistrovství světa WUSV a FCI IPO v Evropě pro Vás znamenalo hodně cestování. Jak Vy a Kliff zvládáte létání? Byly nějaké problémy na letišti nebo během letu?

Kliff nemá s létání žádný problém, v kleci je klidný a tichý. Pro něj to je vlastně jen jako jízda ve velkém kamionu. Posledních pět let pořádáme seminář na Aljašce, kam ho beru s sebou, když tam každý rok letíme. USA je velká země, takže někdy musíme letět i na závody. Mistrovství NO 2017 se konalo v Kalifornii (do Německa doletím rychleji než do Kalifornie). Takže Kliff před cestou do Evropy absolvoval mnoho letů. S letem na FCI IPO jsme neměli žádný problém. Let na WUSV byl se společností Air Berlin a ta ohlásila insolvenci, pouhý týden před odletem na WUSV mi zrušili let. Dali nám možnost odletět z New Yorku (pět hodin jízdy autem jedna cesta). S takovým časovým presem jsem opravdu neměl jinou možnost, než to odřídit do NY. Byla to pak po návratu hodně dlouhá cesta domů, protože jsme byli velmi unavení. Ale tohle byl jediný problém s cestováním, který jsme zažili při cestování na obě mistrovství světa.

Předpokládám, že jste Vy se svým psem a také celý americký tým potřebovali několik dní před závodem, abyste se aklimatizovali na počasí a zabydleli se. Jak dlouho před IPO FCI jste dorazili do německého Rheine v září 2017?

Do Německa jsme dorazili sedm dní před zahájením, takže jsme si mohli zastopovat, potrénovat a odpočinout si trochu, než ten chaos začal. Celý závod proběhl strašlivě rychle, jako vichřice, takže další věc, kterou si pamatuji, je, že sedím v letadle na cestě domů, vyčerpaný, šťastný a nadšený z Kliffova výkonu a našeho druhého místa na světě. Snažil jsem se vymyslet, jak na palubu letadla dostat náš pohár. Před mistrovstvím WUSV jsem doma strávil devět dní, kdy jsem odpracoval 80 hodin, pětkrát jsem si zastopoval, dvakrát jsem si zacvičil poslušnost, jednou obranu – a už jsme zase seděli v letadle směr Holandsko. Když jsme přijeli na hotel, podívali jsme se na sebe s Mikem Diehlem a řekli si: „Jako bychom odsud ani neodletěli.“ Jestli se mi letos povede dostat do obou repre týmů na mistrovství, pokusím se mezi závody zůstat v Evropě.

 

Váš výkon na FCI IPO byl skvělý. Jedna z nejlepších obran, druhé místo v jednotlivcích a druhé místo na světě pro americký tým… 🙂 Jak jste si užil tuto soutěž coby psovod a v rámci týmu?

Mistrovství světa FCI bylo tak úžasné, že to snad ani nejde popsat. Měli jsme báječný tým, kde každý s každým vycházel, a užili jsme si spoustu legrace, když naši psi odpočívali. Bylo to poprvé, kdy jsem se zúčastnil Mistrovství světa (v roce 2009 jsem byl náhradník pro MS FCI), a byla to nádherná zkušenost. Kamarádství a podpora celého týmu, bylo to opravdu něco jedinečného, byli jsme skvělá parta.

Měl jste před jednotlivými disciplínami trému nebo jste jednoduše věřil Kliffovi? Našel by se okamžik, kdy jste zapochyboval, kdy jste měl z něčeho trochu obavy?

Kliff pracoval ve všech třech disciplínách před závodem opravdu dobře. Vylosoval jsem si volný čtvrtek, takže jsem ho nechal na hotelovém pokoji odpočívat, měl prostě volný den. Kliffa necvičím nějak pod tlakem, cvičí, protože cvičit chce, a myslím si, že to z něj dělá velmi spolehlivého psa. Odstopoval na jedničku a jeho páteční body byly ve výsledcích hodně vysoko. V sobotu jsme šli na obranu v půl čtvrté. Věděl jsem, že v tu dobu bude na stadionu hodně diváků, a v podstatě tuto jedinou věc jsme nemohli natrénovat. Byl jsem před obranou nervózní, ale když jsem si šel pro Kliffa, přemýšlel jsem o tom, co musím jako psovod při obraně dělat, a zklidnil jsem se. Věděl jsem, že jestli Kliff předvede stejný výkon jako na tréninku, vybojuje slušné body a divákům, rozhodčímu a figurantům se to bude líbit. Když jsem nastoupil na plac, slyšel jsem, jak se diváci mezi sebou baví, jak žertují a užívají si atmosféru, aniž by nám věnovali pozornost. Když ale Kliff na útěku po vyštěkání přetáhl rukáv figurantovi za záda, diváci utichli nebo nám tleskali, a já jsem věděl, že Kliffa sledují a jeho výkon se jim líbí.

Před poslušností jsem si byl jistý, že jestli Kliff ukáže svou běžnou poslušnost, je šance na výborný výsledek. Radši jsem o tom ale s 98 body za stopu a 98 body za obranu vůbec nechtěl nepřemýšlet a snažil jsem se soustředit jen na náš výkon. Jedinou neznámou, o které jsem i v předstihu přemýšlel při této disciplíně, pro nás byli diváci. Protože v Americe publikum netleská a nefandí po jednotlivém cviku. Opravdu jsem netušil, co to s Kliffem udělá, když budou diváci tleskat a fandit. Nejdříve jsem šel na dlouhodobé odložení, takže jsem měl příležitost se schovat v maketě a chvilku si vydechnout, než nastoupíme na plac. Jsou dvě věci, které si pak pamatuji z poslušnosti. Když jsem se po dlouhodobém odložení přemístil k výchozímu bodu, rozhodčí byl ode mne vzdálen asi deset metrů a diváci byli natolik potichu, že jsem ho slyšel dýchat. To bylo poněkud zastrašující :-). A druhá věc, když se Kliff zlehka dotkl překážky při skoku pro činku, všichni diváci si povzdechli. Napadlo mě „ No do pr…?, vždyť se překážky pes sotva dotkl, neoběhl ji!“ Ale pak mi došlo, že to bylo kvůli tomu, že Kliff si diváky prostě získal a oni mu jen fandili…

A jak jste si užil závěrečný ceremoniál a vyhlášení? 🙂 Váš německý ovčák na stupních vítězů se dvěma maliňáky – vzpomenete si na své pocity?

Bylo to takové až surrealistické. Když jsme stáli na hřišti vedle stadionu, padaly kroupy. Organizace mohla být lepší, neměli jsme ani ponětí, co se bude dít, a vše bylo ve spěchu. Ale stát tam, se svými kolegy v týmu USA, který skončil na druhém místě, to byl skvělý pocit a byl jsem velmi hrdý. Stát se vicemistrem světa v jednotlivcích s Kliffem, to byl už naprosto neskutečný pocit, který jsem v tu chvíli pořádně nevnímal. A možná ještě ani teď, protože vím, že umíme lepší výsledky. Nicméně – na konci soutěže je vždy lepší, když stojíte na bedně, a ne na trávě vedle. Pak člověk totiž ví, že se zadařilo :-).

V říjnu potom následovalo mistrovství světa WUSV v Holandsku, kde bylo příšerné počasí. Vaše body z poslušnosti a obrany byly opět na špičkové úrovni, ale stopa se nevydařila. Co se tam stalo?

Stopa byla mou první disciplínou a byl to pád z vrcholu na dno. Vítr fičel VELMI silně a vytrvale napříč naším prvním úsekem a přímo po směru stopy na druhém úseku. První úsek s bočním větrem a první předmět Kliff vypracoval perfektně. Když přišel k prvnímu lomu, udělal přesně to, co jsem ho v tréninku naučil: když ztratíš stopu, zastav se, zacouvej, ověř si pach vpravo a vlevo, nechoď dokolečka, když budeš stopu hledat. Takže, když přišel na první lom, zastavil se, zacouval, ověřil si pach vlevo, vpravo, vlevo a pokračoval v ověřování, až se sám pootočil natolik, že když ověřoval levou stranu, narazil na stopu. Viděl jsem, že podle jeho řeči těla si myslel, že našel stopu a začal ji sledovat. Bohužel to byl první úsek zpět ke mně. Když si mě všiml, ihned se otočil a stopoval zpátky k lomu, kde se zastavil a zase začal ověřovat vpravo a vlevo. Vůbec nebyl schopen zachytit pach druhého úseku, protože vítr sfoukával stopu přímo od něj. Očividně jsem ho dostatečně nepřipravil pro práci v tak silném vichru a pro stopy kladené vyššími šlapači s mnohem delším krokem, než dělám já. Cítil jsem, že jsem ho zklamal – a bylo mi děsně. Nikdy se to už nestane. Když nás rozhodčí odpískal a ukončil stopu, byl to nejpříšernější pocit, jaký jsem zažil. Na hotel jsem se vrátil v hrozném rozpoložení, potopil jsem svého psa, potopil jsem svůj tým, zklamal jsem své přátele… PoFCI IPO jsem cítil hodně tlaku, každý počítal s tím, že do týmu svým výkonem na WUSV přidám vysoké body. Takže jsem se vrátil na hotel a tam už čekali mí týmoví kolegové (kamarádi), kteří pro mě na bar vystavěli 14 piv, jedno pivo za každý získaný bod na stopě. Po téhle show od mých kamarádů mi došlo, že už nemohu být rozčilený, musím se dát do kupy a soustředit se, abych ukázal, co v Kliffovi je a co může předvést v poslušnosti a obraně. Je skvělé mít dobré kamarády a týmové kolegy, kteří člověka povzbudí v případě neúspěchu.

Mnoho lidí komentovalo práci holandských figurantů na tomto mistrovství. Jaký byl Váš názor na obranu a figuranty?

Nejlepší dvojicí figurantů, které jsem kdy viděl na MS, byli holandští figuranti na MS WUSV v roce 2004. Myslím si, že holandský systém přípravy figurantů patří k nejlepším na světě. Miluji tlak, který ve své práci předvádí. Je to mistrovství světa! Věřím, že svým výkonem pomáhají rozhodčím protřídit psy na obraně. Figuranti jsou rychlí, vysocí a silní, při boji a přepadech do psa hodně tlačí. Pro mě byla jejich práce fantastická. Vím, že hodně psů na obraně neuspělo. Myslím si, že asi tři čtvrtiny těchto psů nikdy zkrátka nebyly vystaveny tak vysokému boji. Kdyby psi znali podobný tlak, jistě by obranu zvládli. Také si myslím, že je třeba brát na zřetel bezpečnost na protiútoku, protože ne všichni figuranti jsou takoví sportovci, aby mohli dělat to, co figurant na protiútoku na WUSV. Celkově si myslím, že oba figuranti předvedli skvělý výkon. Měl jsem příležitost jim oběma poděkovat a oba dva vypadali jako správní chlapi. Jsem si jistý, že kdyby se jich člověk zeptal, sami by řekli, že nebyli bezchybní. Ale vzhledem k počtu psů, které museli odfigurovat, neudělali mnoho chyb. Když tam bylo cca 140 psů a jestli u, řekněme, tří až pěti psů došlo k chybě, znamená to, že neměli problémy s 99 % psů. Figuranti i rozhodčí jsou jen lidé a chyby se mohou stát. Pokud nejde o úmysl či nedbalost, je to risk, který všichni známe, když nastupujeme na kterýkoli závod. Neváhal bych se se svým psem znovu zúčastnit závodu, který by figurovali tito dva figuranti.

A co figuranti v USA, následují nějaké trendy z Evropy nebo mají svůj vlastní styl? Liší se jejich figurování od evropského stylu a musel jste nějak před mistrovstvími v Evropě upravit svůj trénink?

Každá organizace v Americe má svůj vlastní způsob figurování. V organizaci, pod kterou patřím já, je styl práce figurantů podobný českému nebo holandskému figurování, kde figuranti vyvinou při boji tlak do psa a nad psa. Naši figuranti nechytají psy na protiútoku jako holandští figuranti. Jdou do psa, zastaví se těsně před zákusem, odchytí psa a pak při boji psa tlačí. Jediné, co jsem musel před FCI IPO ukázat svému psovi v obraně, byl boj vysoko na lokti, jak to dělají v Německu.

Nejste jen špičkový závodník, jste také rozhodčí IPO. Jaké podmínky musíte v USA splnit, když se chcete stát rozhodčím?

Hlavním předpokladem pro zařazení do programu pro rozhodčí USCA (United Schutzhund Clubs of America) je vycvičit jednoho německého ovčáka na IPO3, složit s nejméně jedním německým ovčákem FH1, složit s jakýmkoli jiným plemenem IPO1, získat zkoušku vytrvalosti (AD), musíte se zúčastnit závodu v IPO3 na USCA mistrovství (LGA nebo národní) a nesmíte být profesionálním trenérem psů. Když máte tyto podmínky splněny, můžete si zažádat o jmenování a začít se věnovat předepsaným hospitacím.

 

Ovlivnilo rozhodcování nějakým způsobem Váš vlastní trénink? Je něco, co opravdu nemáte rád, když jste pozván pískat zkoušky do různých klubů? A co naopak jako rozhodčí oceníte?

Ano, samozřejmě, že ovlivnilo. Než jsem se stal rozhodčím, znal jsem zkušební řád a drobnosti, na které si dávat pozor. Také jsem věděl, jak by měl vypadat správný výkon mého psa. Když jsem se stal rozhodčím, začal jsem věnovat mnohem více pozornosti malým detailům při tréninku a snažil jsem se cviky rozkouskovat ještě více než předtím. Jediné, čeho začínám mít dost, je cestování. V Americe jsem po dobu deseti let každý rok posoudil 20–25 akcí a téměř na každou z nic jsem musel letět. Takže jsem sedl na letadlo v pátek ráno, posuzoval v sobotu a neděli (někdy jen v sobotu) a domů jsem přiletěl pozdě večer v neděli. Když to takhle člověk dělá dvacet víkendů za rok, k tomu ještě závodí se svým psem na pěti mistrovstvích ročně a čtyři až pět víkendů ročně stráví na seminářích, a to vše deset let v kuse, začnou mu letiště vadit. Vloni jsem posoudil „jen“ osm akcí, abych se soustředil na Kliffa a jeho přípravu na mistrovství.

Když je řeč o tréninku… Jaký druh motivace používáte? V současnosti existuje celá řada metod výcviku, jaká je Vaše oblíbená? Co si myslíte o klikru a elektronickém obojku, co se výcviku psa týká?

Používám v tréninku markery (označení chování). Začínám ryze pozitivně, označuji jen správné chování. Svým dvěma posledním psům (Kliffovi a Hostile) jsem nedal na krk obojek nebo vodítko při poslušnosti až do splnění BH. Když je ale psovi kolem dvou let a chápe cviky, pak přidávám i negativní marker. Podle mě příliš mnoho lidí, kteří trénují s markery, označují jen správné chování, a nijak neoznačují nesprávné chování. Proto psi nemají ani potuchy, že to, co udělali, není dle představ psovoda. Takže já označuji správné chování klikrem a nesprávné pomocí velmi krátkého a slabého impulzu elektronického obojku (EO). Když vidím, že se pes sám opraví díky krátkému slabému stimulu, pak vím jistě, že pes zcela chápe, jaké chování je správné. Když si je pes stoprocentně jistý, co má udělat, pak používám EO s trochu vyšším impulzem a z jeho použití se stává korekce ve smyslu „nedělej chybu“. Když trénuji tímto způsobem, při výcviku používám mnohem méně nátlaku na psa a nevytvářím mezi námi žádný konflikt. Vím, že v Evropě je elektronický obojek žhavé téma, ale řekl bych, že všeobecné představy o elektronickém obojku ustrnuly na tom, jak byl tento obojek používán před dvaceti lety. Je několik věcí, které mám na tréninku s EO rád. Elektronický obojek je neosobní, nejsem na tebe, pse, rozzlobený, jen jsi udělal chybu. Tím se mezi mnou a psem nevytváří žádný konflikt. Další věc je ta, že jsem taky jenom člověk a někdy můžu mít blbou náladu, rozčílit se, ale i kdybych mačkal ovlaač EO sebevíc, pes dostane jen vteřinový impulz 1 ze 100. Díky tomu nedělám na tréninku hlouposti, když si neumím občas kontrolovat své vlastní nálady.

Máte vlastní výcvikový klub nebo středisko a dostatek zkušených figurantů v klubu? Nebo musíte za tréninkem obrany někam dojíždět? Jste/byl jste také figurantem?

Southern New Hampshire Working Dog Club zahájil činnost v roce 2001. Většina zdejších amerických cvičáků se velmi liší od těch evropských. Zde se jedná o soukromé kluby, které jsou provozovány lidmi jako já, tedy těmi, kdo milují kynologii. Některé kluby jsou na soukromých pozemcích a jiné ve veřejných parcích. Můj klub trénuje na place, který patří „National Guard Armoury“. Většina cvičáků nemá klubovnu, my třeba necháváme na place makety na obranu v plastových obalech přivázané řetězem ke stromu :-). Máme tak ale prostor, kde si můžeme zatrénovat a každý člen na trénink přinese jídlo, židle a zástěnu proti dešti či sluníčku. Už dvacet let jsem tréninkovým figurantem a dodnes každý týden pracuji s mnoha psy v našem klubu, miluji tuto činnost. Klubovým psům dávám základy obrany a pak nastoupí mladší, rychlejší a silnější figuranti na závodní přípravu. Můj tréninkový kolega Vadim je zhruba stejně starý jako já a je také vynikající figurant. Dále máme v klubu dva mladší figuranty na trénink a přípravu na závody. To nám umožňuje využívat v klubu čtyři rozdílné figuranty, kteří ale pracují v rámci stejného výcvikového plánu. Není překvapením, že největší úspěch mám nyní, protože mám kolem sebe ten nejlepší tým, jaký jsem kdy měl.

Vaše žena Kjersti se také zabývá kynologií. Cvičila mnoho různých plemen a vlastní chovatelskou stanici „Av Garm Haus“. Jak jste se vy dva potkali? Podle jejího webu Kjersti pochází z Norska, to je dost dálka z Ameriky… 🙂

Před mnoha lety přijel do Ameriky švédský pár, aby zde cvičil psy pro TSA (Transportation Security Administration). Strávili zde asi rok a půl a přihlásili se ke mně do klubu. Stali se z nás velmi dobří přátelé. Když se vrátili do Švédska, pozvali mě na návštěvu, ale letenky byly velmi drahé. Aby pokryli náklady na můj let, uspořádali týdenní IPO tábor, kterého se první rok zúčastnilo 12 lidí. Druhý rok jsme museli přibrat dalšího figuranta (pro druhou skupinu), protože se přihlásilo 25 účastníků. Počet účastníků na táboře se rychle rozrostl až na 50 psovodů s 11 různými plemeny, měli jsme čtyři výcvikové skupiny a tři figuranty, jedna skupina se věnovala jen poslušnosti a stopě. Všichni jsme bydleli ve starých kasárnách, které byly předělány na ubytovnu. Celý den jsme cvičili a pak grilovali, jedli a pili pivo až dlouho do noci. Byla to bezvadná zábava! Když jsem byl na třetím nebo čtvrtém táboře, potkal jsem tam Kjersti. Přijela coby účastník a stali se z nás přátelé. Pár měsíců na to jsem za ní přiletěl na návštěvu, no a zbytek už asi tušíte :-).

 

Organizujete v současnosti sám nějaké semináře?

Měl jsem semináře ve Švédsku, Norsku, Anglii, Kanadě a USA. Jsou to spíš praktické lekce typu: pojďme na plac, potrénujme a promluvme si o tom, co děláme, jak to dělat jinak a jak zkusit věci vymyslet jinak, aby seděly konkrétnímu psovi. Řekl bych, že takový formát výcviku se lidem líbí, je to hodně tréninku :-). Ale v současné době se plně věnuji přípravě Kliffa, tak jsem pro letošek odvolal všechny semináře.

Jak zvládáte výcvik psů coby manželský pár? Liší se někdy Vaše názory na trénink určitého psa, nebo se zcela ve všem shodnete? Pomáháte si navzájem v tréninku a přípravě psů na závody?

Vlastně nám to jde skvěle! Vídám dost manželských párů, které se kvůli výcviku hodně hádají. Oba trénujeme podle stejného schématu a Kjersti je velmi všímavá. Máme jediné pravidlo, a to, že ani jeden z nás druhému neradí v okamžiku, kdy se něco při tréninku pokazí. Když si toho druhý všimne, řekne jen své postřehy nebo uklidní psovoda, který se třeba začíná na svého psa vytáčet. Tím se obvykle situace zklidní a stejně tak i psovod, takže trénink lze dokončit, aniž bychom udělali nějakou hloupost, která by trénink posunula o krok zpátky. Později, když už jsou emoce pryč, si situaci v klidu nad pivem rozebereme a promluvíme si o tom, jak cvik udělat jinak, nebo co a proč se nepovedlo.

 

Jak byste popsal Kjersti coby psovoda? Kdo z vás dvou je ctižádostivější a kdo je „hlavou“ rodiny? 🙂

Kjersti je jedním z takových těch přirozených psovodů. Jakmile je se psem na place, je to prostě krása. Na druhou stranu já, když jsem začínal, jsem byl spíš jak slon v porcelánu. Trvalo dlouho, než se ze mne stal řádný psovod a bylo zapotřebí, aby na mě hodně lidí křičelo. Kdo z nás je ctižádostivější? Myslím si, že jsme OBA velmi soutěživí, a navzájem se tak posouváme k lepším výkonům, jsme ale také tým. Co se týká hlavy rodiny, neřekl bych, že jeden z nás je „šéf“. Pokud Kjersti něco opravdu chce, dostane to. Když něco chci já, také to dostanu. Zjistit, kdo je hlavou rodiny, by asi chtělo situaci, kdy oba dva chceme to samé :-).

Představte si, že byste se nikdy kynologii nezačal věnovat, takový paralelní svět. Jaké by v takovém případě byly Vaše povolání a koníčky? 🙂

Měl bych stejné povolání, protože to jsem dělal už před tím, než jsem se dostal ke kynologii. Ale koníčky? Patřím mezi lidi, kteří když se do něčeho pustí, dělají to na sto procent. Před kynologií jsem měl různé zájmy. Popadl jsem raketbalovou raketu a za pět let jsem soutěžil na poloprofesionálním turnaji. Pak jsem se začal věnovat basové kytaře a za 14 měsíců jsem stál v Bostonu na pódiu s heavymetalovou kapelou. V minulosti jsem se do něčeho pustil, dal jsem do toho vše, a když už jsem se nemohl nějak zlepšit, začalo mě to nudit a vybral jsem si něco jiného. Když jsem ale objevil sportovní kynologii, tak pokaždé, když už mám pocit, že jsem přišel na to, jak cvičit, pes zestárne, pořídím si nového a objeví se jiné problémy. Takže nyní se pejkařině věnuji 23 let a baví mě víc než na začátku. Určitě existuje i něco jiného, co by mě bavilo a vyhovovalo mým soutěživým sklonům, ale nemám absolutně představu, co by to mohlo být.

 

Jaká jsou Vaše přání a plány pro kynologickou sezónu 2018?

Rok 2018 pro nás začíná stejně jako loňský rok, takže Kjersti bude startovat za USA na FMBB, tentokrát ale jako číslo 1. Já s Kliffem trénuji na FCI IPO a WUSV kvalifikace a moc rád bych se zase účastnil obou mistrovství světa. Takže výběráky jsou prvním krokem k úspěchu. Jestli se dostanu do reprezentačního družstva, pak upravím své další cíle. Beru to krok za krokem :-).

Chtěl byste někoho speciálního zmínit, někomu poděkovat?

Je příliš mnoho lidí, které bych chtěl zmínit, a určitě bych na někoho zapomněl. Rád bych ale ještě jednou poděkoval svým tréninkovým partnerům. Nejprve – díky, Kjersti, že ses se mnou vydala tou bláznivou kynologickou životní cestou, díky Tobě je to perfektní a jsi nejlepší! Dále děkuji Vadimovi, že je tak bezvadný kamarád a figurant, co si všímá detailů při výcviku, a díky patří mým dvěma dalším figurantům, Jeffovi a Anes. Bez vás, vaší pomoci a úsilí by pro mě rok 2017 nebyl tak skvělý. Nemáte ani ponětí, jak moc si cením každého z vás.

 

Naše obvyklá otázka – máte životní krédo nebo přísloví, které máte rád?

Inu, v Americe existuje mnoho vrcholových psovodů, kteří jsou také profesionálními trenéry nebo mají pracovní dobu rozvrženou tak, že mohou kdykoli přes den trénovat. Vím tedy, že oni vyrazí na stopu v devět ráno, když já musím být v práci. Takže si pro svou motivaci říkám: „Jestli je pro tebe něco důležité, najdeš způsob, jak to udělat… Jestliže to důležité není, najdeš si výmluvu.“

To mě motivuje vytáhnout zadek z postele v pět ráno a jít si našlapat stopu, někdy s čelovkou už před úsvitem. Motivuje mě to odhrnout sníh na dvorku pokaždé, když sněží, abych si mohl zatrénovat i v zimě, a motivuje mě to pokračovat, když se na něčem zaseknu s mladým psem, a mám pocit, že to nikdy nevyřeším… 🙂

 

Moc Vám děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí ve všem, do čeho se pustíte!

 

Rozhovor a překlad: Eva Fiedlerová
Foto: archiv autora, Brian Aghajani, Petra Fürstová, Ivan Gabal


Téma: