Mohl bys nám prosím v krátkosti říci něco o sobě a svých psech? Jak ses dostal k záchranařině („Search and Rescue“  – SAR)?

Jmenuji si Ian Deaville a přes den provozuji dílnu Harley Davidson. Vystudoval jsem na univerzitě obor „Canine behaviour“ (Etologie a chování psů) a propadl jsem práci se psy. Mám tři psy and nyní pracuji s Tedem, křížencem border kolie a kelpie, který se v současnosti připravuje na kariéru záchranářského psa. Dobrovolná záchranářská práce se psem mě nejen zaujala, ale naprosto mne pohltila, je návyková – práce v týmu, vzrušení při vyhledávání a pocit, že tato práce má smysl a děláte dobrou věc.

 

Co tento typ práce se psem obnáší? Co Tě na ní baví? Má i nějaká úskalí?

Vyžaduje čas, opravdu hodně času. Každý trénink je úžasný, protože člověk se dostane do přírody a učí se novým věcem. Nicméně, tréninky jsou spojeny samozřejmě i s přípravou vlastního psa, což je také velmi náročné. Člověk je primárně odborníkem v záchranařině, a až pak psovodem, ale kvality týmu musí být prozkoušeny. Výcvik psa je činností navíc. A pak najednou přijde povolání do akce, člověk popadne své vybavení, skočí do auta, nastaví souřadnice na mapě pro GPS a vyrazí do tmy (a obvykle i do deště).

 

Jaké podmínky musí zájemce o tento typ práce se psen splňovat? Jaké předpoklady musí mít psovod? Musíte mít i nějaké zdravotnické vzdělání, kurz první pomoci? A pokud ano, kde ho psovod získá, kde je vyškolen?

Pro tuto práci je nezbytná určitá míra odhodlání. Tým akceptuje, že jsme všichni dobrovolníci. Abychom ale zůstali aktivními členy, je nutné dodržet určitý počet odtrénovaných hodin. Je dobré mít certifikát o absolvovaném kurzu první pomoci pro pracovníky („First Aid at Work“). Letos v zimě chci získat další certifikát o zdravotním vzdělání jako pohotovostní paramedik („First Person on Scene“), což je také časově a finančně náročné. Samozřejmě, že by psovod měl velmi dobře vědět, jak poskytnout první pomoc i psovi a měl by vždy mít u sebe lékarničku s prostředky jak pro psy, tak lidi. Člověk musí být fyzicky zdatný a musí být odhodlán projít školením na zdokonalení svých navigačních a pátracích dovedností, i ohledně bezpečnosti pátrajících osob. K tomu jsou navíc potřeba zkušenosti s výcvikem psů. Podle mých zkušeností je poměrně problém najít pomoc se záchranářským výcvikem. Lidé nemají čas a obvykle trénují vlastní psy. Další věcí je, že „Lowland Search Dogs“(odnož asociace „Association of Lowland Search and Rescue“ – ALSAR) pracuje převážně na jihu Velké Británie, a je tudíž obtížné u nás na severu najít instruktory. Jako nejlepší řešení se jeví dát se dohromady se stejně smýšlejícími psovody a vybudovat si vlastní výcvikový program. Číst psa, rozpoznat, kdy najde pach a začne vyhledávat, kdy se vrací zpět, protože pach ztratil, to jsou věci, které se musíte naučit. Při reálné situaci se toto naučíte jen a jen ze zkušeností s daným psem.

 

Jak dlouho trvá příprava psovoda na záchranářskou práci a čeho se týká?

Obvykle trvá asi šest měsíců, než se člověk stane speciálním technikem na vyhledávání bez psa. Vycvičit záchranářského psa a splnit s ním licenci trvá nejméně dva roky. Tedy za předpokladu, že nemusíte nějak více svůj čas věnovat práci/zdraví/rodině a že si zvládnete najít někoho, kdo vás ohodnotí a dá vám zelenou. Coby speciální technik se naučíte, jak pracovat s navigací, získáte dovednosti ohledně pátracích a bezpečnostních technik, první pomoci a jak se chová pohřešovaná osoba. To vše se hodí a je nezbytné pro práci se záchranářským psem.

 

Musí psovod projít nějakými zdravotními či fyzickými testy? Nebo je jen na vás, jakou má kdo fyzičku?

Nemáme určené nějaké kondiční testy, ale za běžný standard fyzické kondice se považuje zvládnutí pěti mil (cca 8 km) za dvě hodiny. Každopádně být se psem v terénu, navíc ve vřesovištích, to je určitě fyzicky mnohem náročnější. Zejména ve fázi nácviku, kdy se psovod snaží držet tempo se psem, aby ho mohl odměnit za nález apod.

 

A jaké jsou podmínky pro psy – jaké by měl záchranářský pes mít vlastnosti? Jak dlouho u vás trvá základní záchranářský výcvik? Musí jít o psa s průkazem původu nebo se záchranařině věnovat kdokoliv i s obyčejným „voříškem“?

Pes by měl chuť do vyhledávání a měl by mít slušnou fyzičku. Vlastní vyhledání osob lze pak natrénovat a rozvíjet. Takže pokud pes bude nadšeně hledat svou oblíbenou hračku, když ji člověk odhodí např. do vysoké trávy, nebo se ji bude snažit najít, když mu s ní zmizí jeho psovod, pak by pes mohl v této disciplíně uspět. Samozřejmě, že by pes měl mít určitou poslušnost. Musí umět povel zůstaň, nechat se přivolat, správně chodit na vodítku i bez vodítka. Co se týká vlastního záchranářského výcviku, měl by být pes schopen vyhledávat ve směrech určených psovodem. U nás trvá základní záchranářský výcvik zhruba kolem dvou let, takže je dobré, aby se s touto aktivitou nezačínalo se staršími psy. Fyzickou kondici psa lze vybudovat, ale pak musí být také přiměřeně udržována. Psi musí při tréninku za den pokrýt zhruba 15–20 mil (24–32 km) terénu. S Tedem jezdím na horském kole a bez problémů uběhne v terénu kolem 5–10 mil (8–16 km). Záchranařinu může dělat jakýkoli pes se správnou povahou, takže ať jde o „voříšky“, psy s průkazem původu, psy z útulků – všichni se mohou zapojit. Jsme samozřejmě sledováni širokou veřejností, a tak jakýkoli náznak agrese je problém a musí být vyřešen, jinak bude takový pes prohlášen za nevhodného pro tento typ práce.

V jakém věku psa je obvyklé začít se záchranářským výcvikem? Jaký je takový trénink u štěněte?

Ideál je začít se štěnětem, hrát si s ním na schovávání hraček a předmětů, hledání páníčka a členů rodiny. Pro oficicální tréninky a hodnocení je limit 12 měsíců věku. Cokoli, co „nastartuje“ práci psa nosem, je skvělé. Ať jde o hry se štěnětem či starším psem, hra „hledej“ bývá bezvadný začátek. Ostatně, vyhledávání osob je pro psa vlastně jednou velkou hrou. Členové SAR týmu a psovod to berou vážně, ale pro psa jde stále o tu hru, najít osobu a získat odměnu.

 

Mohl bys nám, laikům, stručně popsat, jaké je základní rozdělení a využití záchranářských psů v Anglii? Jaké máte zastřešující organizace?

V Anglii získávají záchranářští psi licenci pod Národní asociací pro záchranářské psy „NSARDA“ (National Search and Rescue Dog Association) a asociací ALSAR („Association of Lowland Search and Rescue“). NSARDA a „Mountain Rescue“ (horská služba) tvoří jednu složku. „Lowland Search Dogs“ (vyhledávání v nížinách) je členem asociace ALSAR, pod kterou spadám i já. Máme u nás také skupiny a týmy, které uzavřely s místní policií tzv. „Memorandum of Understanding“ (MOU) – dohodu o spolupráci podle daného standardu a získání licence, díky níž je možné v případě potřeby psa použít při společné akci. Často pracujeme společně, jelikož policie povolá do akce k prohledávání terénu obě složky záchranářů. Mou zastřešující organizací je tedy ALSAR, jejíž požadavky musí obhájit jak psovod, tak pes a tyto normy musí být týmem dodržovány. Musíme policii nabízet nějaký standard při naší práci, proto každý tým a jeho členové musí tyto specifické požadavky dodržovat.

 

Jaký typ vyhledávání je v Anglii nejvíce využívaný? Specializujete jen na jednu oblast záchranářské práce?

Na rozdíl od našich kolegů z horské služby se naše výjezdy většinou týkají pohřešovaných osob, které se mohou dostat do nesnází. Může jít o starší osoby s Alzheimerovou chorobou či demencí, nebo o děti či mladistvé, kteří jsou podle policie v ohrožení. My se coby záchranářský tým v nížinách spoléháme na statistická data, která jsme získali při předchozích akcích. Tyto údaje nám pomáhají při lokalizaci a určení velikosti prohledávané plochy. Nejlepší jsou statistiky „Grampian“ a „IFind“, které jsou využívány týmem coby pomoc v terénu. V současnosti trénujeme vyhledávání živých obětí a také označení kadaveru.

 

Je tento typ práce se psem ve Velké Británii postaven na dobrovolné činnosti, stejně jako v Evropě? Nebo Vám výjezdy a náklady na ně někdo proplácí? Pokud jde o dobrovonickou aktivitu, kde získáváte finance na výjezdy a chod organizace? Mohl bys nám přiblížit problematiku fungování dobrovolnické organice?

Naše činnost je zcela dobrovolná. Sám si financuji svou výbavu a psa, sám si platím palivo a auto, stejně tak i spotřební materiál, jako jsou baterie, jídlo, pití atd. Celkově je záchranařina velmi finančně náročná, co se týká vybavení. Kvalitní outdoorové kalhoty či návleky lze zničit během pár vyhledávacích akcí, kdy se prodíráte ostružiním atd. Všichni jsme tak trochu blázni, co se týká vybavení. Nezáleží na tom, jak drahá nebo výkonná baterka je, nikdy není dost dobrá :-). Takže pořád hledáte nějaká vylepšení svého dalšího vybavení. Jak jsem už řekl, ze záchranařiny se stává poněkud návyková činnost.

Náš tým dotujeme získáváním finančních prostředků na různých akcích, vybíráním do kasiček na výstavách či v supermarketech. Také se snažíme získat granty a sponzory. Získat dostatek peněz pro pojištění, tréninky, provoz atd. je dost složité. Představte si, kolik stojí jen vybavení vysílačkou. Vše musí být vždy funkční a připraveno. Takže, když dostaneme od policie oznámení o výjezdu, skočíme do auta hned, jak nám to naše zaměstnání dovolí, a vše si pak platíme sami.

 

Pomáháte si navzájem mezi hrabstvími? Tím myslím, zda například zvete speciálně vycvičené psy z jiných hrabství na zásahy „ u kolegů“.

Se sousedními hrabstvími se často podporujeme. Coby dobrovolná činnost může mít tým třeba jen čtyři nebo pět členů (u nás jich je celkem dvacet). Jsme ale často v práci, s rodinami, můžeme mít nějaké zranění nebo si zajít na jedno či dvě piva – tím pádem nemůžete řídit a zúčastnit se pátrací akce. Když jsou povolány také týmy ze sousedství, jsme schopni zajistit kolem 10–15 členů. S takovým počtem lidí můžeme vytvořit tři pátrací týmy, a tím pádem pokrýt dostatečnou plochu, pokud je vše dobře naplánováno. Jelikož místní složky policie někdy nemohou postrádat ani jednoho člena při pátrání po pohřešované osobě, naše služby jsou neocenitelné.

 

img_0381 img_0405

Na co konkrétně připravuješ své psy Ty? Jak moc taková příprava náročná časově nebo co se pomoci od druhých, vybavení a terénu týká? Jak často trénuješ a jak takový trénink obvykle vypadá?

V současnosti svého psa připravuji na vyhledávání pachu živých osob na plochách a také na vyhledání lidských ostatků. Naším největším problémem je sehnat pomocníky pro tréninky, osoby, které se ukrývají. Tito „figuranti“ musí být obětaví, musí být ochotni sedět hodinu či dvě někde venku ve špatném počasí a nechat se vyhledat od psů. Špatný pomocník dokáže pokazit celý trénink. Je tedy nutné, aby pomocníci byli profesionální a soustředění. Často se v počátcích tréninku hodně spoléháme na jejich přístup, proto musí být jejich výkony spolehlivé.

Prvním krokem při tréninku je vyhledávání na cestách a pěšinách, až pak na plochách. Trenér musí brát v úvahu umístění a dobu trvání vyhledávání a postupně budovat sebevědomí a schopnosti psa. Pes si musí být sám sebou jistý na nejrůznějších místech a druzích terénu. Psovod se také musí naučit, jak pracovat s pachem. Jak může terén, počasí, vítr nebo teplota ovlivnit pachové stopy a jak se pach mění. Výcvik je zpočátku postaven na mnoha „útěcích“, kdy pomocník utíká pryč a schovává se mimo dohled psa. Pak je pes vyslán a hurá! Pokaždé najde osobu, která se mu schovala. Tento styl tréninku posiluje sebevědomí psa a dělá z každého nálezu zábavu. Postupně se používají těžší terény, méně příznivý vítr atd. Je nutné nezapomínat, že výcvik musí být zábava a zase zábava – pes si vlastně hraje, bez ohledu na to, jak moc profi vybavení má na sobě navlečené!

Jak jsem už řekl, problémem je čas. Trénovat je nutné alespoň několikrát týdně, čím častěji, tím lépe. Je to jako každý jiný typ výcviku psa. Pokud je pes po prvních deseti minutách z plánovaného tříhodinového tréninku ufuněný a zmatený, pak je třeba nechat psa odpočinout a program přehodnotit.

 

Jaká plemena používáte nejčastěji a proč? Existují plemena, která jsou pro tento druh výcviku „zcela nevhodná“, která byste si v žádném případě nevzali do týmu?

Řekl bych, že nevhodná budou asi krátkolebá plemena. Pokud je ale třeba boxer nebo nějaké bull plemeno nadšené pro tento typ práce, určitě svůj „krátký“ nos vynahradí svou horlivostí. Nejčastějšími plemeny jsou border kolie, labradoři, španělové a němečtí ovčáci. Border kolie jsou samozřejmě nejlepší. Pes se nehodí na tento výcvik, když neprokazuje žádnou ochotu pro vyhledávání nebo by třeba měl tendence v terénu utíkat a neměl přivolání. Takového psa nelze použít v praxi.

 

Zúčastnil se Tvůj tým už nějakého ostrého zásahu v Anglii nebo v zahraničí? Kolikrát jste byli úspěšní při nálezu ztracené osoby? Jak probíhá oznámení o události, výjezd samotný a koordinace s dalšími složkami záchranného systému?

Letos jsme zatím měli 19 výjezdů. Našli jsme jednu živou osobu a při předchozím vyhledávání byla nalezena jedna zesnulá oběť jen o kousek dál, než jsme pátrali my. I když při pátrání nikoho neobjevíme, jsme si jisti, že na námi propátrané ploše se pohřešovaná osoba nenachází. Tudíž policejní složky mohou další pátrání směřovat na jiná místa, kde bude větší pravděpodobnost nálezu oběti. Z tohoto důvodu musíme my i naši psi splnit licenci a testy. Pak můžeme policii oznámit, že plocha je „čistá“, tj. bez nálezu. Občas máme „lahůdky“ ve smyslu dvou nocí strávených pátráním po starším pánovi. Nakonec se pak ukáže, že odjel vlakem do Londýna – poněkud mimo námi prohledávanou oblast… 🙂

Co se týká oznámení o akci – zavolá nám policejní koordinátor pro záchranářské práce a požádá nás, abychom se zúčastnili vyhledávání. Nebo se nám ozve některý ze sousedních týmů, které byly koordinátorem již osloveny. Poté je nám přidělena určitá oblast na prohledání a my pak musíme oznámit, co jsme našli, jaký byl terén a jak moc jsme si jisti, že se na tomto prostoru nenachází oběť.

 

Našli jste někdy mrtvou osobu? Jak se případně s takovou situací vyrovnáte coby psovodi a má i takový nález i vliv na psa?

Mrtvou osobu jsme zatím nenalezli… Pro případ, že by taková situace nastala, je pro nás připraveno poradenství. Díky našemu způsobu vyhledávání je minimalizován počet členů týmu, kteří by byli vystaveni pohledu na mrtvé tělo. Členové týmu jsou si navzájem oporou, takže bychom podobnou situaci zvládli. Je opravdu velmi stresující, když je pátrání policií ukončeno. Vrátíte se do auta a vyrazíte domů, přitom víte, že tam někde v terénu je 85letá osoba trpící demencí. Počasí se horší, nikde žádný úkryt, jídlo ani voda, ale vy nemáte žádné údaje, kde pokračovat ve vyhledávání, proto je pátrání pro ten den ukončeno. Po akci si většinou sedneme v nejbližším McDonaldu a nad kávou procházíme mapy a terény, přemýšlíme, kde by pohřešovaná osoba mohla být… My opravdu nechceme nikoho v terénu nechat.

 

Jak trénuješ označení osoby? Trénujete také na kadáver? V Anglii každý kousek země někomu patří, je tedy obtížné najít terény na výcvik? Máte nějaká speciální povolení pro výcvik na místech, kde má veřejnost přístup zakázán?

Využíváme každičký kousek lesa/rašeliniště, který najdeme. Máme naštěstí k dispozici prostory přírodního centra, které nám poskytuje širokou škálu budov, tříd a lesů. Jako ideální typ označení trénujeme návrat ke psovodovi od živé osoby, nicméně u „Lowland Search Dogs“ pobočky se nyní akceptuje také označení ztracené osoby vyštěkáním. Trénujeme také vyhledání lidských ostatků. Ve Velké Británii nám ale zákon o lidských tkáních zakazuje používat skutečné vzorky, takže coby zdroj pachu používáme komponenty vyrobené vhodným způsobem z rozložených prasat. Vždy se snažíme najít pustinu a odlehlá místa, kde toto můžeme trénovat.

 

Jaké jsou Tvé další plány s Tvými psy? Zůstaneš u záchranařiny nebo budeš zkoušet i něco jiného?

Záchranařinu miluji, je to skvělý způsob práce se psy. Prozatím neplánuji žádné změny. I proto, že Policie nyní omezila finanční prostředky na policejní psy, takže se nepochybně zvýší poptávka po práci dobrovolnických organizací a pomoci s vyhledáváním. Je toho ještě tolik, co se musíme naučit a psi tuto aktivitu milují. Můj pes Ted právě teď tvrdě spí na gauči, má za sebou odpolední trénink vyhledávání kadaveru v budově… Takže ano, máme se hodně co učit, čekají na nás nové terény a příležitosti setkat se na tréninku se skvělými lidmi… Myslím si, že mě to na chvíli zaměstná :-).

 

Rozhovor: Marketa Braierová
Překlad: Eva Fiedlerová
Foto: www.sardaengland.org.uk


Pokračováním v prohlížení tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookies.By continuing to use the site, you agree to the use of cookies. Více informací.More information.

Nastavení cookie na tomto webu je takové, že "umožňuje ukládání cookies", aby vám poskytlo nejlepší možnou stránku pro prohlížení. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení souborů cookie nebo klepnete na tlačítko "Přijmout" níže, souhlasíte s tím.The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

ZavřítClose