Igor Lengvarský (*1961) je cvičitel, závodník, uznávaný mezinárodní rozhodčí z výkonu, chovatel, člen Pracovní komise FCI. A kromě toho všeho také velmi příjemný člověk.

Pane Lengvarský, Váš život je s kynologií neoddělitelně spojen, jak to všechno ale začalo? Povězte prosím čtenářům, jak a kdy jste se dostal ke psům. Cvičíte aktivně i v současnosti?

DSC_0021_upr

Ke psům jsem se dostal už jako malý kluk, vždy jsme doma měli nějaké psy. Nebyli to čistokrevní psi, byli to kříženci, takoví ti domácí, a první pes, kterého jsem si koupil, tak to byl německý ovčák a bylo to někdy v roce 1973. Docela už dávno, že?  První zkoušky jsem skládal v roce 1976 a psy mám doposud. Moje chovatelská stanice se jmenuje Lengy a se psy cvičím stále. Mám doma IPO3 psa, se kterým aktivně cvičím, dalšímu jsou dva roky a chystám se s ním nyní na zkoušky. Takže od toho roku 1973 cvičím neustále.

Jaké máte největší úspěchy – čeho si nejvíce vážíte?

Asi takovým mým prvním vítězstvím pro mě bylo, když jsem startoval za Československo na Mistrovství Evropy v roce 1986 v Hradci Králové a potom v roce 1990 v německém Tengenu – to byla akce, které se zúčastnilo kolem 300 psů. Startovalo se podle IPO 1–3 a SchH 1–3. Já jsem závodil v IPO3, skončil jsem na 10. místě v neuvěřitelné konkurenci, která tam byla – to bylo od Japonska po Kanadu, byly to závody větší, než jsou v současnosti mistrovství světa, to byl neskutečný závod. Takže tohoto si tak nějak vážím, protože to byl jeden z prvních mých velkých mezinárodních závodů, pro mě velký úspěch.

Za jak dlouho dobu jste se stal rozhodčím? Jaká byla tahle Vaše cesta k jednomu z nejuznávanějších světových rozhodčích?

Od svých 15 let, kdy tehdy bylo možné splnit zkoušky výcvikáře a figuranta, jsem se účastnil těchto školení. V roce 1981 mi bylo 20 let a Svaz měl zájem na tom, abych začal dělat i rozhodčího, protože jsem do té doby prošel víceméně všemi školeními nejen pro výcvikáře, ale i pro rozhodčí. Takže v roce 81 jsem udělal zkoušky rozhodčího v Jihlavě.

Takže Vám bylo 20 let, když jste začal jako rozhodčí? To je neuvěřitelné!

To jsem dělal rozhodčího na zkouškách, takové ty první zkušenosti a tak, ale od roku 1994 posuzuji mezinárodní závody.

Vy sám tedy aktivně cvičíte, jste rozhodčí, byl jste i figurant, máte chovatelskou stanici. Na výstavy také jezdíte?

No dost zřídka. Jen kvůli tomu, co je potřeba.

A kdy jste se stal členem Pracovní komise FCI?

Členem Pracovní komise jsem od roku 1995. Takže jsem tam „služebně“ nejstarším členem.

Jak se dá tohle všechno skloubit s běžným životem? Předpokládám, že máte ještě nějaké zaměstnání, profesi, které jste se věnoval během toho všeho?

Vzděláním jsem středoškolský učitel, učil jsem tělocvik… Když jsem končil fakultu, učil jsem 8 let, a když se otevřely hranice, začal jsem jezdit na závody po celé Evropě. Práce učitele se nedala nějak skloubit s pejskařinou a cestováním po Evropě. Ve škole jsou prázdniny 2 měsíce a nejde si jindy vybrat dovolenou. Takže jsem ze školství odešel kvůli kynologii a už to tak zůstalo.

Pracoval jste tedy také jako trenér?

Ano, samozřejmě.

Máte nějakého svého žáka, který Vám udělal radost?

To byl především můj bratr, který byl třikrát vicemistr světa ve stopách.

Jak jde skloubit kynologie a Váš osobní život?

Tak skutečnost je taková…  V podstatě musím říci, že mi to manželka toleruje, protože už když jsme se poznali, tak jsem měl psy, takže věděla, do čeho jde  Všechny svatební fotky byly se psy, nejdříve byl na svatbě pes a pak ti ostatní. Takže jsme se fotili na svatební fotky a fotograf musel mít míček, aby pes pěkně postavil uši, a když je neměl pěkně, tak jsme dělali fotku třeba i desetkrát  Takže musím říci, že zázemí doma je, bez něj by to nešlo.

Když bych se zeptala, co pro Vás znamená sportovní kynologie? Ten svět, který když byste neměl, tak jak by se Váš život změnil?

Tak asi nikdo neví, jaké by to bylo, kdyby to nebylo…

IMG_20150714_184230

To je pravda.

…nevím, neumím si teď představit, že bych ráno vstal a šel v šest ráno do práce, takže… Ale i tak jsem fungoval, protože jsem byl ve škole, přišel jsem ze školy a šel jsem se psy. No ale na druhou stranu je to v podstatě od rána do večera a od večera do rána, protože večer člověk přemýšlí nad tím, co se nepovedlo a co udělat, aby to bylo lepší, takže v podstatě má člověk na 90 % hlavu plnou psů. A někdy toho už jsou i plné zuby, ale na druhou stranu, když se povede to, co chceme udělat, tak ten vnitřní pocit je k nezaplacení.

Je to vášeň? Je to závislost?

Docela ano, po všech těch letech asi obojí.

A co kamarádi, lidi okolo kynologie?

Známé a kamarády mám po celém světě, hodně cestuji, takže k tomu patří určitě i nová kamarádství, noví známí, a je fajn, když člověku zavolá někdo z jednoho koutu světa a potřebuje si něco zjistit o nějakých věcech, a za hodinu se ozve zase někdo z jiného konce světa… Takže si myslím, že to, co dělám, není promarněný čas – pokud se ozývají lidé ze světa, tak to znamená, že to snad nedělám špatně, když ode mě chtějí získat nějaké informace. A určitě i já, když třeba jedu někam s naší reprezentací a potřebuji pro team s něčím pomoci, tak také není problém, když se někomu ozvu – lidé mi vyjdou vstříc. Takže si myslím, že kamarádství funguje oboustranně a dnes vlastně už přes celý svět.

Jste společenský člověk?

Určitě nejsem ten typ, který se před lidmi zavírá, to ne. Ale samozřejmě, že když se člověk vrátí z akce, která trvá týden, dva, tak je člověk pak rád pár dní doma sám, potřebuje od všeho vypnout.

Která disciplína je Vám ze sportovní kynologie nejbližší?

Řeknu to takhle – pokud jde o trénink, tak nejradši trénuji stopy, protože mohu odjet, kdy chci, a nikoho k tomu nepotřebuji. A pokud jde o posuzování – to asi tu obranu. Protože je to akce, je zajímavé sledovat psychologii psa, ten vzruch a útlum…Když člověk sedí na tribuně a vidí tu obranu, tak vidí vysloveně jen něco, co se děje v dálce. Ale když člověk stojí dva, tři metry od psa, tak vidí kompletně všechno, a to je pro mě zajímavé.

Co je podle Vás složité na práci rozhodčího?

Určitě je rozdíl v tom, zda jde o závod nebo o zkoušky. Když jsou zkoušky, tak proti sobě stojí pes a zkušební řád. Pokud pes splní, co má dle zkušebního řádu, dostane body. Pokud jsou to závody, a je jedno, zda jde o mistrovství světa nebo pouťák, tak je to souboj psa proti psovi. Nezáleží na tom, jestli pes má 100 bodů, 90 nebo 70 – je nutné udělat žebříček, který je podle rozhodčího, který závod píská. A i tak je to stále subjektivní, protože to je o lidech, a nedá se to měřit nějakými stopkami nebo čím, takže tu stojí pes proti psovi a je nutné udělat pořadí. Toto pořadí se snažím udělat tak, aby ti dobří psi byli vepředu, ti slabší o něco níže. Takže toto je pro mne podstatné. A je jedno, jak říkám, zda je to mistrovství světa nebo malý závod, je třeba psy pouze seřadit. Jinak samozřejmě, že pokud je mistrovství světa, tak tam přijedou kvalitnější psi, než jací jsou na malém závodě. Myslím si, že každý rozhodčí by měl mít „v oku“, jaký výkon je na výbornou, velmi dobrou, dobrou a tak dále. Takže se může stát, a stalo se mi mnohokrát, že první pes, který nastoupil, i vyhrál. Protože pro mě předvedl výkon, který si představuji pro danou známku, a ostatní psi, kteří přišli (dopředu nevím, kteří to budou, neznám je), byli prostě slabší. Takže v podstatě neměli úroveň tohoto psa. Protože hodně lidí se bojí, že když si vylosují jedničku, že se rozhodčí jen „zastřeluje“ a teď neví, takže… Stále je to o úrovni rozhodčího, si myslím, mělo by být jedno, zda je to první závodník nebo poslední. A to je tím, že rozhodčí, který hodně posuzuje, tak by měl mít oko na to, aby psy seřadil podle známek, ale problém je v tom, že u nás rozhodčí hodně nepískají. Není tolik závodů, ale rozhodčích je hodně, a na zkouškách rozhodčí nemá příliš posun. Protože jak říkám, tam je pes stále proti zkušebnímu řádu. A je rozdíl posuzovat psa, který splní body na to a na to, a rozdíl při závodu, kdy nevíte, zda přijde za chvíli, za hodinu, za dva nebo za tři dny lepší pes – nebo si řeknete, že toto, co mi předvedl tento pes, je top a prostě ty body mu dám. Takže jak říkám, jelikož náš sport není fotbal, kde rozhodčí pískají každý týden, dva a pískají celou sezónu, to znamená nějakých devět měsíců v roce, to znamená, že tito lidé jsou „vypískaní“, tedy zkušení, mají „odpracováno“. Ale naši rozhodčí takovou možnost nemají. Když nějaký rozhodčí odpíská, řekněme, čtyři zkoušky za rok, tak to je, jako kdyby nic neposuzoval, protože čtyři zkoušky za rok ho nemají kam posunout. A není tolik závodů, aby pískal každé dva týdny. Tak potom si myslím, že všichni ti rozhodčí a lidé kolem psů by měli trénovat to, co chtějí posuzovat – když trénuji s vlastním psem to, co posuzuji, tak to je v podstatě trénink pro posuzování. Protože když trénuji, vím, co trénuji. A když pískám, vím, co potřebuji, abych dosáhl toho, co posuzuji. A proto říkám, že když někdo posuzuje zkoušku ZVV3, třeba mistrovství ČR, u vás to je populární, tak by určitě měl být v té trojce jako „doma“, ne, že cvičil před 20 roky… Nejde o to, aby rozhodčí chodil každý týden na zkoušky, ale aby doma aktivně trénoval se psem. A to samé platí pro IPO. Takže si myslím, že pro nás jako rozhodčí je trénink s vlastním psem pomůcka a příprava pro posuzování závodů, protože člověk je v podstatě stále myšlenkami se psy, myslí na to, co potřebuje pro výkon, aby ho vylepšil. A samozřejmě pak i vidí chyby, o kterých ví, že tady či tam mohou nastat.

To je strašně zajímavé. A je pravda, co říkáte. Dalo by se říci, po jaké době Vy jste získal tento náhled, to správné „oko“ na výkony psů?

To rozhodčí asi získá tehdy, když ho lidé pozvou posuzovat, pokud je o něj zájem, pokud něco odpíská a další lidé ho pozvou, tak pak asi byli spokojeni s verdiktem, který rozhodčí pronesl. Když vás nikdo nezve, tak to asi není ono, to, co děláte, a je potřeba něco změnit.

Kde jste posuzoval nejdál?

Ojoj, tak nejdále jsem byl posuzovat – no když to vezmu na východ, tak v Tokiu, v Naganu a v Kyotu, a na západ v Los Angeles…

Igor

…takže všude :-). A kde se Vám nejvíce líbilo? Nějaká akce, na kterou nezapomenete?

Lhal bych, kdybych řekl, že takovou akci nemám… Třeba v Kalifornii byly fajn závody nebo například v Rakousku. Tam jsem se byl coby divák podívat na mistrovství světa v roce 2009 a musím říci, že lepší společenský večer než v Rakousku nikde nebyl. Já jsem po tomto mistrovství za dva týdny posuzoval mistrovství světa německých ovčáků, proto jsem byl v Rakousku jen jako divák, ale ta zábava tam byla opravdu super. No a jedny z nejlepších závodů zorganizovaných na stadionu, tak to bylo MS WUSV ve Finsku vloni. Finové měli kolem 120 lidí v organizačním týmu! To je neskutečný počet. A když si vezmu, že tam startovalo přes sto závodníků, tak početnější byli organizátoři. Výborně bylo také zorganizováno mistrovství v roce 2004 v holandském Eidhovenu, to bylo MS FCI.

Jak si závod užijete nejlíp? Jako divák, rozhodčí nebo jako závodník?

Užít si to každý musí určitě nejvíc jako divák – žádné starosti a tak  Pokud posuzuji, tak posuzuji rád, ale když jdu z placu a ze stadiónu, tak to jdu radši bokem. Když závod skončí, potom jsem rád s přáteli, ale jinak je potřeba se soustředit na další den. A když coby závodník, tak určitě je člověk v napětí, protože celý týden nebo deset dní, když je někde na mistrovství, tak trénuje a připravuje se na svou disciplínu, no a pak záleží na tom, jak to dopadne. Když to vyjde, tak je to fajn. A když to nevyjde, tak má člověk pár hodin hlavu plnou smutku… Ale pak je potřeba se oklepat, aby mohl nastoupit na další disciplínu. Všechno má něco svého.

Měl byste nějaký vzkaz třeba pro lidi, kteří cvičí? Nebo nějaké krédo?

Za poslední roky vidím, že celá kynologie ve světě nejde nějak vpřed. Co se týká samotného IPA, tak tady si myslím, že je opravdu stagnace. Věřím, že nové IPO, které se připravuje, ulehčí zkoušky nižšího stupně, jedničku a dvojku, a bude to tak pro lidí větší motivace. Protože věřím, že se více zpopularizuje IPO, že ty první dvě zkoušky budou lehčí, lidé budou mít větší motivaci pro trénink, neboť dosáhnou rychleji úspěchu, té zkoušky. Dnes je taková doba, že mnoho lidí stále hledá tu lehčí cestu. Než se trápit… Takže jak říkám, že je úplně jedno, zda lidé cvičí IPO, agility nebo třeba frisbee, je jedno, co dělají. Já jsem u nás na Slovensku protlačoval myšlenku, že je jedno, co kdo cvičí, hlavně ať cvičí. Protože jen když se bude trénovat a cvičit, tak kynologie půjde vpřed. A nikde není napsáno, že IPO musí být ten tahoun, to nejlepší, co je mezi psy. Faktem je, že IPU fandí jen lidé, kteří se mu věnují, nebo odborníci na výcvik psů, na trénink, co se týká stopy, poslušnosti a obrany. Ale psi jsou perfektní i pro obedience, agility, a tyto sporty mohou být pro mnoho laiků zajímavější, protože tam je akce. Je tam pes v drivu; pak třeba saňoví psi, zase je to jiná kategorie, ale… Jakákoli práce, respektive spolupráce člověka a psa, je zajímavá a žádoucí. Pokud se bude trénovat jakýkoli sport, může se přijít ještě na cokoli nového. Věřím tomu, že psi ještě neřekli poslední slovo a přijde nějaký nový sport. Takže mé krédo zní: Cvičte se psy cokoliv, ale hlavně, ať se s nimi něco dělá!

Rozhovor: Draha Mašková