Pocházím z České Skalice, letos oslavím abrahámoviny a s manželkou Jaroslavou vychováváme tři děti. Filip s Barborkou jsou již dospělí, nejmladší Pavlínce bude letos krásných 14 let a musím říci, že nám všichni dělají radost. V současné době máme doma pět psů.

Absolvoval jsem střední zemědělskou školu v Hořicích a v roce 2010 jsem vystudoval na ČZU v Praze bakalářské studium oboru kynologie. Své původní zaměstnání zootechnika jsem v roce 1994 vyměnil za práci u policie, kde jsem v současné době zařazen jako vedoucí psovodů na výjezdové skupině v Semilech.

Ke kynologii jsem se dostal poměrně náhodou, a to tak, že jako voják základní služby jsem narukoval v roce 1987 do Libějovic, kde jsem absolvoval poddůstojnickou školu psovodů, a následně jsem byl vybrán a zbytek vojny odsloužil jako velitel družstva psovodů na chovatelské stanici právě v Libějovicích. Zde jsem sloužil pod velením pana kapitána Maršálka, kterého jsem shodou okolností po 30 letech potkal na loňském mistrovství republiky německých boxerů ve Staňkově, takže jsme zavzpomínali… 🙂 Po vojně jsem si pořídil svého prvního psa Eros Jaren, s kterým jsem docházel na cvičiště v České Skalici a složil s ním ZVV2 a IPO2. Po přestěhování do jiného kraje jsem byl členem ZKO Semily, kde jsem dlouhá léta dělal předsedu. V současnosti jsem členem ZKO Lomnice nad Popelkou.

Se psem Quart od Policie ČR jsem se stal mistrem republiky na policejním mistrovství v kategorii pátracích psů a také jsme vybojovali v roce 2011 titul mistrů republiky ČKS v IPO-FH a v roce 2013 jsme obsadili 3. místo.

Jsem rozhodčím ČKS 1. třídy. Mezi své osobní úspěchy určitě zařazuji i to, že jsem byl vybrán a měl tu čest přednášet na 1. mezinárodní kynologické konferenci, která se konala v roce 2011 v Domažlicích.

Jardo, pro mne jsi představitelem elitních českých stopařů, považuješ stopu také za svou TOP disciplínu, ke které máš vlohy – nebo nějaký shůry daný dar – o krapet více než pro jiné disciplíny?

Děkuji a jsem potěšen Tvým zařazením mezi elitní stopaře :-). Co se týče mého vztahu právě k oddílu A, tak je opravdu velmi pozitivní. Určitě na to má vliv i to, že jsem právě v této disciplíně dosáhl největších úspěchů, ale nemyslím si, že by mi právě pro trénink stop bylo dáno od někoho seshora :-), vidím za tím spíš hrozně moc práce, a tím získání citu pro daný výkon. Ale baví mě všechny oddíly.

 

V roce 2014 jsi byl se svým německým ovčákem Quart od Policie ČR prvním náhradníkem české reprezentace na mistrovství světa FCI IPO-FH v německé Oberdorle. Nemrzí Tě být náhradníkem?

Mrzí, nemrzí – prostě to tak dopadlo a já jsem to tak bral.

 

Často si říkám, že na mnoha akcích se s náhradníky vlastně nepočítá – nemají vždy ani reprezentační soupravu, a tak mne napadá, v čem by asi nakonec jeli? Byl jsi Ty jako náhradník opravdu do poslední chvíle před závodem i během MS připravený odjet, bylo-li by třeba?

Určitě to není jednoduchá situace, protože každý zodpovědný náhradník se chystá na danou akci tak, aby byl co nejlépe připraven, kdyby byl dodatečně povolán. Já jsem měl to štěstí, že jsem byl zabezpečen ze strany ČKS i co se týká oblečení, myslím si, že by to tak mělo být a že je to částečně i odměna za to, že je náhradník připraven během několika hodin odcestovat za týmem.

Jardo, jaké jsou tedy Tvé vlastní zkušenosti na mistrovstvích světa? Jaký svůj závod považuješ za nejtěžší?

Poté, co jsme s Quartem vyhráli mistrovství republiky IPO-FH v roce 2011, kvalifikoval jsem se s Vladimírem Košťálem na mistrovství světa stopařů v německém Veltenu, kde jsem bohužel nedošel druhou stopu, když po první stopě jsme byli na 6. místě :-(. Tento závod mě určitě kynologicky velmi ovlivnil především pozitivně, ale také jsem zjistil, že na velkých závodech se občas dějí velké věci… Bohužel jsem to poznal na vlastní kůži, a nebyl jsem v tom sám 🙁

A nejtěžší závod? Asi ten, kdy následující rok poté, co jsem udělal mistra republiky, jsem na výběrové soutěži (VS) stopařů chybou kladeče musel po absolvování stopy na náhradní, která byla bohužel také znehodnocená. Já šel tedy až na další náhradní stopu, která byla na louce mezi domy, kde se po mém příjezdu venčilo několik psů a pořadatelé je vyháněli :-). Na této stopě, z mého pohledu, předvedl Quart za daných podmínek jednu z nejlepších stop v životě. Bohužel z důvodu únavy po absolvování dvou stop 1800 kroků dlouhých, ale i terénu, na kterém byla stopa položena, se dopustil pár chyb, a tak mu byla zadána známka pouze VD a 93 bodů, i když následovala obrovská pochvala od pana rozhodčího Teodora Krajčího. Bohužel mi tyto body nestačily na postup na MR. Dodnes mě to mrzí, protože z mého pohledu měl Quart mnohem lepší formu, než když jsme získali titul. Byl to jeden z důvodů, proč výcviková komise ČKS navrhla, aby mistr republiky a vítěz VS postupoval na následující MR automaticky :-).

 

Tvůj největší kynologický úspěch tedy? 🙂

Můj největší úspěch ve sportovní kynologii je určitě titul mistra republiky v IPO-FH, ale i získání 8x titulu CACT a titulu šampiona práce ČR, právě s Quartem od Policie ČR.

Zmínil jsi chybu kladeče na výběrovém závodě, jak hodnotíš právě práci kladečů?

Tak tady si myslím, že se udělal obrovský kus práce. Jsem hrozně rád, že na vrcholové akce se opravdu nominují kladeči a vedoucí stop, na které se mohu jako rozhodčí 100% spolehnout a už se minimalizuje to, že kladeč může závodníkovi pokazit celou sezonu. Jedná se o náročnou a zodpovědnou funkci a já si práci kladečů velmi vážím. A taky je s nimi docela legrace :-).

 

Kolik psů prošlo Tvým životem a trénuješ i cizí psy na zakázku?

Tak přesný počet psů, které jsem vycvičil, už asi nedám dohromady, ale odhaduji tak kolem dvaceti, jednalo se převážně o služební psy, se kterými jsem pracoval, případně štěňata, která jsem připravoval pro ostatní psovody. Co se týče psa na zakázku, občas pomůžu kamarádům při tréninku, ale že bych já cvičil psa na zakázku, tak to nedělám.

 

Svého prvního psa jsi už zmínil – ale proč právě on? A jak Tě ovlivnil?

Jak už jsem psal v úvodu, svého prvního psa jsem si pořídil v roce 1990 a byl to německý ovčák Eros z Jaren. Tenkrát jsem si našel inzerát v časopise a jel jsem si pro něho do Karlových Varů autobusem 🙂 – a na cestu zpátky nikdy v životě nezapomenu, ale to je na dlouhé povídání :-). Určitě mě ovlivnil natolik, že jsem u kynologie zůstal :-).

 

Tak aspoň stručně k té zpáteční cestě autobusem, prosím :-). Nemůžeš nás přece jen tak navnadit, a nechat to být! 🙂

To se opravdu nedá takto popsat, já jsem ten příběh už několikrát vypravoval mezi přáteli, ale jen tak naznačím. Představte si, že dostanete nažrané štěně, zjevně část potravy byly nadrcené kuřecí pařáty, a vy s ním jedete přeplněným autobusem bezmála 300 kilometrů s třemi přestupy :-).

Aha, tak už mám jasnější představy, děkuji :-). Jardo, pojďme dál. Myslíš, že si člověk a pes najdou k sobě vždy cestu, nebo si jako osobnosti nemusejí „sednout“?

Řekl bych, že je to jako s lidmi, ne každý člověk vám sedí, ale pokud spolu chcete spolupracovat, musíte se navzájem respektovat. Psovod má ale v tomto výhodu, že si svého psa může vybrat… Kdysi jsem četl rozhovor s panem Adamuščinem, a ten psal, že je ideální, když se vám pes líbí. Pak mu v době, kdy se úplně nedaří, více odpustíte – proto asi cvičím výhradně německé ovčáky! 🙂

 

…protože se Ti líbí 🙂

Přesně tak, protože se mi prostě líbí. A vyhovuje mi jejich povaha a všestrannost.

 

Jak se to tak stalo, že jsi se tak „obul“ do stop?

Určitě se to změnilo titulem mistra republiky ve stopařích, kdy mě najednou začali různí lidé oslovovat s přáním, jestli bych jim nepomohl se stopami, začaly také přicházet žádosti o semináře… Myslím, že jsem pár lidí naučil stopy nepodceňovat, více o nich přemýšlet a hlavně mít stopy rád.

 

Moc krásně jsi to vystihl, naprosto souhlasím s tím „nepodceňováním“. Spousta psovodů navíc nemá na stopy podle svých slov „trpělivost“. O čem podle Tebe stopy jsou?

Opět si nemyslím, že by stopy byly něco jiného než poslušnost nebo obrany. Vždy je to o práci, správné metodice a času, který jsem ochoten tomu dát. Snad jsou stopy asi náročnější na čas a fyzickou kondici psovodů. Taky trošku vidím problém v tom, že když probíhá trénink poslušnosti nebo obran, tak se každý dívá, a tím se učí. Na stopy se však moc lidí dívat nechodí…

Myslíš, že tréninkem a správným vedením lze i z průměrného psa udělat skvělého stopaře?

Tak o tom jsem přesvědčen.

 

Jak poznáš na psovi, třeba už na malém štěňátku, zda má na stopy předpoklady?

Myslím, že je to pro všechny oddíly stejné. Ideální je, když se jedná o štěně sebevědomé, dobře motivovatelné, ochotné spolupracovat. Ostatní je už na psovodovi, jak dobře to psovi vysvětlí, co po něm chce.

 

Co když pes je má, ale páníček ne a je navíc nepoučitelný, nechápe a nerozumí…

Komu není rady, tomu není pomoci, pár takových lidí znám :-). Zpravidla se jedná o lidi, kterým když něco vysvětluji, tak mi začínají oponovat větou, která začíná slůvkem „ale“ :-).

 

Jaký pes, kterého jsi kdy viděl, Tě opravdu ohromil? Je nějaký pes, který je podle Tebe fenomenální stopař a na kterého nikdy nezapomeneš?

Určitě takové psy potkávám a musím říct, že si to neskutečně užívám, když mohu pozorovat, případně posuzovat, výbornou práci psa na stopě. Určitě nezapomenu na svého Quarta, kterého jsem vloni přesně v den jeho 12. narozenin pochoval, vděčím mu za mnohé… Z ostatních psů, které znám opravdu dobře, si mi hrozně líbí práce stafordšírského bulteriéra Breda ze Zalabské samoty Aleše Suchardy, a jestli mám správné informace, tak je to jediný SBT na světě se složenou zkouškou IPO-FH.

 

Definuj podle sebe ideální podmínky na stopy – doba, období, povětrnostní podmínky atd.?

Jaro, podzim; brzy ráno za rosy, bezvětří, do 15 st. C., šťavnatá, 10 cm vysoká, hustá louka. No, za těchto podmínek jsem už na stopě dlouho nebyl :-).

Lidé na stopách psy různě motivují – jaké druhy motivace znáš a znáš i takový, který Tě zaujal, pobavil, „dostal“? 🙂

Já absolutně preferuji při stopách motivaci na žrádlo, ale asi nejvíce mě pobavilo, když na jednom letním výcvikovém táboře psovodka používala jako pamlsky nakrájené kostičky z jablek. Na můj údiv mi odpověděla, že fena jablka prostě miluje! 🙂

 

Stala se Ti někdy nějaká kuriózní situace na stopách? Všichni známe z vyprávění nazlobené zemědělce, domorodce odnášející předměty, spoluobčany podezírající stopaře z kladení jedu do trávy apod.

Jsem hrozně rád, že jsi mi tuto otázku položila. A chtěl bych tím na všechny psovody, kteří pro trénink stop využívají cizí majetek, apelovat – chovejte se slušně a s pokorou! Mně osobně se nikdy nestalo, že bych měl nějaký konflikt s majitelem pozemku nebo třeba s myslivcem, vždy jsem se snažil ve vší slušnosti se na místě dohodnout a vysvětlit, co tam vlastně dělám, případně ho požádám, jestli bych si stopu mohl vypracovat, a jestli si to nepřeje, už na uvedený pozemek nepůjdu. Bohužel znám případy, kdy psovod reaguje na otázku vlastníka, proč chodí po jeho právě zasetém poli, velmi arogantně. Pak se vůbec nedivím, že zemědělec zuří a vybuduje si na pejskaře alergii.

Ale abych to trošku odlehčil, určitě úsměvné bylo, když jsme ve výcvikovém středisku policie trénovali stopy ve městě a jeden z kolegů používal jako vlečku kus ryby. Bylo to poměrně úsměvné, jak policista v uniformě táhne za sebou po chodníku na provázku kus kapra :-). …a od té doby už nemusíme cvičit vždy v uniformách! 🙂

🙂 …na co konkrétně prosím stopuješ? Jaká je Tvá motivace?

Do nášlapu a do šlápot používám na kostičky nakrájený salám, případně granule, které jsou měkké, aby je pes nekousal a měly vhodnou velikost. Na konci stopy dávám granule, kterými psa normálně krmím.

 

Dalo by se podle nějakých projevů psa jakožto štěňátka či mladého psa určit, jaká motivace bude ta pravá a jak s ním postupovat?

Každá motivace, která funguje, je ta pravá :-). Já, jelikož preferuji žrádlo, se snažím od štěňátka o takový potravinový režim, aby bylo štěně žravé. Takže krmím 3x denně a v počátku jenom z misky, a pokud štěně přestane žrát, okamžitě misku odebírám, a tím i začínáme spolu komunikovat. „Nežeru,“ říká pes psovodovi, „odnes tu misku“. Postupně část krmení dávám na stopy nebo krmím z ruky na poslušnosti. Musím říci, že mi toto absolutně funguje a moji psi vždy vynikali žravostí :-). Když mám období intenzivního tréninku, celou krmnou dávku rozdělím při cvičení.

 

Je žravost totéž co lačnost?

Já si úplně nemyslím, že žravost = lačnost. Já mám zkušenost, že hladový pes je nervózní a zbrklý. Stres prokazatelně snižuje pachové schopnosti psů, a tím snižuje výkon psa na stopách. Pes, který je v pohodě, bude sbírat pamlsky i pár hodin po žrádle. Tím samozřejmě nechci říct, že je dobré psa překrmit a pak jít na stopu :-).

Bylo by možné u plemen zobecnit nějaké dané dispozice ke stopařině?

Viděl jsem na sportovní stopě jezevčíka, pražského krysaříka a mnohá další plemena. Při loňském VS stopařů mě velmi mile překvapili velcí knírači, výborně stopují rottweileři nebo boxeři. Nehledal bych rozdíl u plemene :-).

 

Jak a kde si nejvíc užiješ stopu? Jsi raději sám, nebo s někým?

Nejraději mám praktické stopy a nejlépe v noci, když stopa vede lesem a já neznám průběh stopy a na konci najdeme kladeče. Ale když dělám sportovní stopy, určitě mě to baví více v kolektivu. Vytáhnou se židličky, stolky, připraví se bufet, našlapeme, pokecáme, vypracujeme… :-).

Liší se názory na cizí stopu – někdo říká, že je lehčí než vlastní, že na cizí stopu není třeba nějak zvlášť trénovat… Jaký je Tvůj názor?

Co se týče sportovních stop, já preferuji vlastní stopy, hlavně z praktických důvodů, nikoho k tomu nepotřebuji :-), ale je to i z toho důvodu, že chci znát naprosto přesně průběh stopy. Samozřejmě před zkouškou nebo závodem si vyzkouším cizí stopu, hlavně kvůli předmětům, ale taky kvůli sobě, chování psovoda na stopě – pokud nezná průběh stopy, je to trošku jiné. Pokud víme, kde je lom nebo např. předmět, tak naše chování tomu přizpůsobujeme, aniž bychom si to uvědomovali. A pes je na toto chování velmi vnímavý. Proto všem doporučuji zkusit si a jít vlastní stopu za psem poslepu. S dobrými psy to zkoušíme občas v tréninku a nervozita a nejistota psovodů je patrná :-).

 

Stejně tak mne zajímá, jaký je Tvůj názor na tréninkové stopy na plné délce vodítka – ano, ne? Kdy, jak?

Opět má trénink na stopy jisté fáze výcviku. Osobně se chci dostat na 10 metrů co nejdříve a snažím se o tom přesvědčit i lidi, se kterými trénuji. Pes moc dobře vnímá úhel stopovačky i vzdálenost, kde se za ním pohybujete. Pro to, aby psovod věděl, jak pes pracuje nosem a mohl ho ve správnou chvíli pochválit, využíváme pomocníka, který smluvenými signály dává pokyny psovodovi. Pokud jsem na stopě sám, občas si stopovačku zkrátím, abych díky ní mohl lépe komunikovat se psem, a mohl tak účinněji reagovat na vzniklou situaci.

Ovlivňovat v tréninku nějak vodítkem svého psa? Hlasem? Na zkouškách či závodech se samozřejmě nesmí ani jedno a trénink by měl být co nejpodobnější přípravou na zkoušky a závody. Tak jak na to podle Tebe, Jardo?

Tak toto je asi nejčastější otázka na seminářích a já na to odpovídám následovně. Když trénujete poslušnost, chválíte psa? Motivujete ho odměnou k požadovanému výkonu? Určitě ano – a to samé je na stopách. Vše má své fáze výcviku. Já trénuji stopy především tak, že se snažím hlasem psovi vysvětlit, co po něm chci, a aby to bylo pro psa srozumitelnější, používám pamlsky do šlápot. Takže když to zjednoduším, tak v počátku chválím psa, když žere pamlsky ve šlápotě a lehkou korekcí ho přesvědčuji, že má každou šlápotu prověřit. A v další fázi výcviku ho chválím, když čuchne do šlápoty, kde není pamlsek. Takže já pamlsek nemám jako odměnu, ale pouze jako prostředek, jak prověřit každou šlápotu. Hlavní odměna je pochvala.

 

Máš nějaké speciální recepty na pamlsky na stopách? Jsou recepty třeba na různé „buchty“ odpuzující na stopě hmyz apod.

Mravenci na stopě jsou určitě problém, já to řeším tak, že pokud dávám na stopu už minimum pamlsků, používám špek nebo speciální granule, na které mravenci tolik nejdou. Pokud potřebuji dávat hodně pamlsků a mravenci lezou i na granule, tak na stopy nechodím a raději dělám poslušnost a obrany.

 

„Speciální granule“, na které mravenci nejdou??? Prozradíš značku? 🙂

Velmi často teď používám Platinum.

Jardo, prosím, vysvětli kynologům, jak má být směrována stopařská cedulka – kam má být otočena „vlaječka“? I o tom jsou často dohady…

Začátek stopy se označuje vždy vlevo od nášlapu. Pokud je použit terčík, stopa na IPO vede vždy v přímém směru, kolmo od plochy terčíku. U NZŘ může stopa vést v odchylce do 45 stupňů na každou stranu. Pokud je použita vlaječka, je to podobné, rozhoduje plocha praporku, směr vlaječky doporučuji vlevo od stopy, aby psovi nepřekážela.

 

Co pachové čtverce? Kdy ano, kdy ne?

Abych pravdu řekl, já je nedělám :-). Nic proti nim v zásadě nemám, ale já hned šlapu rovnou stopu. Je pravda, že našlapat například 200 kroků plně propamlskovanou stopu je docela namáhavé – a to si myslím, že je hlavní problém. Hodně lidí začne brzy pamlsky vynechávat nebo se vrátí k pachovému čtverci, který není tak namáhavý.

 

Na jakých terénech trénovat štěňátka a mladé psy?

Snažím se najít ideální podmínky, hlavně abych viděl každou šlápotu, a mohl tak psa usměrňovat. Takže šťavnatá louka, kde ta stopa je vidět ještě druhý den :-).

Čucháš se svými psy i za deště? A co na sněhu?

Určitě se dešti nevyhýbám, ale taky ho úplně nevyhledávám. Ne proto, že by to psům vadilo, ale prostě si to v dešti tak neužiju. Když je slabá pokrývka sněhu, tak toho využívám hlavně při tréninku křížení či pachových křížů.

 

Je podle Tebe lepší trénovat označení předmětů mimo stopu? Pokud ano, proč? Nebo třeba opět jen u některých psů? U kterých?

Pro mne je tohle docela těžká otázka, protože s tím nemám moc velké zkušenosti, já trénuji předměty přímo na stopě v momentě, když pes reaguje na povel „Lehni“ a na stopě se chová sebevědomě. Určitě bych ale dělal předměty mimo stopu u psů, kteří z různého důvodu u předmětů nespolupracují. Trénink předmětů mimo stopu se mi spíše líbí pro učení koncentrace na předmět, protože to mohu častěji opakovat a pes to dříve pochopí. Koncentrace na předmět a následná koncentrace na stopu, před povelem, je to, kam si myslím, že se bude hodnocení na stopách ubírat.

 

Popsal bys prosím z hlediska sebe jako rozhodčího to, jak by mělo vypadat uvedení na stopu, a to před hlášením? Má jít pes na hlášení na stopovačce, bez ní, jak? Tohle je nejčastější dotaz vedoucích týmů na všech mistrovstvích světa…

Psovod jde na hlášení se psem na plně rozvinuté stopovačce, stopovačka nemusí být v pozici, kde bude při sledování stopy, a pes by měl jít volně u nohy. Tu si upravuje psovod až po nahlášení před začátkem stopy, cca 1–2 metry před nášlapem, kde pes musí stát nebo sedět, nesmí ležet, a na povel, nikoli pohyb těla, začíná pracovat. V návrhu nového MZŘ IGP je i uvedení na stopu z pohybu, ale opět musí pes reagovat až na povel.

Jak daleko od výchozího bodu stojí rozhodčí připravený k hlášení?

Tak toto, pokud vím, je plně v kompetenci rozhodčího. Já to dělám tak, abych určitě po hlášení psovodovi ani psovi nepřekážel, ale už jsem měl dobrý výhled na psa a mohl dvojici pozorovat, hlavně mě zajímá sebevědomí psa před výkonem.

 

Jardo, prozradíš nějakou svoji stopařskou vychytávku?

Neprozradím 🙂 – já totiž žádnou nemám.

 

Nosíš pamlsky v kapsách nebo třeba ve speciální taštičce na stopy? Máš na stopy třeba jiné, speciální oblečení než na jiné disciplíny?

Všeobecně při výcviku využívám výcvikové vesty, které musí splňovat moje požadavky pro výcvik, a hlavně se v nich musím cítit dobře. Na léto nedám dopustit na odlehčenou vestu firmy Z Polytanu, kterou už jde koupit také u nás v Česku na Guamani.cz.

 

Ano, také ji mám, výborná věc na stopu :-). Jak zacházíš s předměty? Necháváš je napachovat? Máš své vlastní?

Předměty používám různé od praktických po soutěžní, snažím se však nepoužívat je příliš dlouho a pak si pořídím nové. Každému doporučuji, aby neměl předměty všechny na jednom místě, je důležité, aby jediný shodný pach u předmětů byl pach kladeče, nikoli třeba prostředí, ve kterém se nacházejí.

 

Jardo, kromě zkušeného kynologa jsi i rozhodčí – jak k tomu došlo? 🙂 Jaké závody jsi jako rozhodčí posuzoval a jaké Tě čekají pro rok 2018?

Myslím, že to bylo v roce 2012, když mne oslovil pan Luboš Jánský, jestli bych nechtěl dělat rozhodčího – musím přiznat, že mě to do té doby vůbec nenapadlo. Po příjezdu domů jsem si spočítal zkoušky, které jsou předpokladem pro ucházení se o funkci rozhodčího, a zjistil jsem, že tento požadavek splňuji. Tak jsem si podal přihlášku a začal se připravovat. Oslovil jsem pár rozhodčích, jestli by jim nevadilo a mohl jsem se pohybovat v jejich blízkosti na závodech a při zkouškách a učit se od nich. Tímto bych chtěl ještě jednou poděkovat právě Luboši Jánskému, že mě připravil na zkoušky rozhodčích a stále je mi učitelem.

Vím, že představitelé ČKS neradi slyší, když rozhodčí 1. třídy posuzuje krajské závody, ale já to beru jako velkou výzvu a školu, při které se zdokonaluji. Posuzovat závody je úplně něco jiného než zkoušky, jste pod mnohem větším tlakem ze strany diváků i závodníků, každý bod rozhoduje :-). Jsem proto velmi vděčný, že jsem pravidelně zván jako rozhodčí na největší krajské závody v Libereckém a Hradeckém kraji, a to na závod O Liberecký pohár a O pohár města Jaroměře – oba závody jsou včetně IPO3, kterého se zúčastňují psovodi soutěžící na vrcholových akcích.

Z republikových závodů jsem v roce 2017 posuzoval společně s Martinem Matouškem mistrovství republiky RTW a s Jirkou Lasíkem VS IPO-FH. Musím přiznat, že jsem si oba závody ohromě užil a neskutečně mě to nabíjelo.

V letošním roce jsem byl delegován na VS IPO oddíl A, na MR stopařů klubu belgického ovčáka a sezonu zakončím jako rozhodčí na mistrovství republiky IPO-FH.

Rok 2018 tedy zdá se být pro Tebe jakožto rozhodčího tím nejzajímavějším, je to tak?

Určitě je to pro mě velká výzva a cítím obrovskou zodpovědnost, ale hrozně se na to těším.

 

Co Ti jako rozhodčímu na stopách vadí? Jaké chyby psovodi stále a stále opakují?

Já jsem absolutně proti vydupávání šlápot při pokládání stop, jsem totiž přesvědčen o tom, že se tím mažou rozdíly mezi výkonností psů. Když je terén extrémně těžký, pak bych se lehkému přidupnutí šlápoty nebránil, aby třeba nebyl znehodnocen celý závod, ale na standardních terénech a za normálního počasí to rozhodně netoleruji. Naprosto se v tomto shoduji s Martinem Pejšou, který se k tomuto vyjadřoval při rozhovoru zde na ProfiDOG.cz, a jelikož Martin to zde popsal velmi výstižně, už bych se jen opakoval. Při tomto tématu se mi vždy vybaví reportáž v televizi z MS FCI v Roudnici v roce 2013, která začínala slovy: V okolí Roudnice se po poli pohybují podivně vydupávající muži.

Co se týče chyb u psovodů, já se snažím jak na závodech, tak především u zkoušek hodnotit výkon psa i psovoda na stopách, před diváky. Tím se snažím dostat do povědomí účastníků závodů i zkoušek, jak by se měl psovod na stopě chovat, případně jak by měla práce psa vypadat. Jsem také velmi rád, když přesvědčím lidi, aby se nebáli sledovat stopy na akcích z prostoru, kde neruší práci psa, ale přesto mají dobrý výhled na pracující dvojici. Bohužel lidé mají zažité, že při stopách nejsou diváci vítáni – toto se snažím změnit.

 

Čím Tě naopak výkony mohou jen potěšit?

Když vidím při hodnocení šťastného psa i psovoda.

 

Co jako rozhodčí dokážeš odpustit, a co bys nedokázal nikdy?

Při posuzování jsem schopen odpustit drobnou chybu, když mám z provedeného cviku výborný pocit. Ale co nikdy neodpustím, když vidím, že pes pracuje pod tlakem psovoda nebo se psovod snaží podvádět.

 

Vzpomeneš na nějaký vtipný moment na stopě? 🙂

Kdysi jsem posuzoval jednu dobrou známou, o které je všeobecně známo, že je velmi nervózní před rozhodčími. Cestou k nášlapu jsme si povídali, abych ji uklidnil, nicméně při hlášení si nemohla vzpomenout na jméno feny, to jsem ještě vydržel a poradil jí, ale když mi oznámila, že fena předměty ohlašuje, tak to už jsem nevydržel a začal se hrozně smát. Zdravím tě, Pavlo! 🙂

 

Jardo, máš nějaký koníček vedle stopařiny? Dá se vůbec nějaký koníček vedle vrcholové kynologie zvládnout?

Každý, kdo dělá rozhodčího, cvičí psy a chodí do práce a má rodinu, ví přesně, jak odpovím, je to opravdu velmi, ale opravdu velmi náročné na čas. V loňském roce jsem měl asi jeden víkend volný, a tímto bych chtěl poděkovat své manželce, která mě podporuje i přesto, že je to pro ni hodně těžké. Také cvičí psy, má dvě německé boxerky a 8měsíční fenku německého ovčáka, pravidelně se účastní mistrovství republiky německých boxerů, dvakrát se kvalifikovala na mistrovství světa stopařů mezi boxery. Občas od ní slyším: „A na mě si uděláš čas kdy?“

Takže s těmi dalšími koníčky je to těžké, dříve jsem hrál ochotnické divadlo, hrozně mě to bavilo. Rádi jezdíme alespoň 2x do roka do Prahy na muzikál nebo do divadla. Když je léto, často večer s kamarády grilujeme, s manželkou hrozně rádi houbaříme, pro potěšení chovám andulky, snažím se zahradničit a pěstovat zeleninu. V zimě s dětmi občas vyrazíme na lyže.

Jaké životní hodnoty uznáváš?

Já mám hrozně rád pozitivní lidi :-).

 

Máš nějaké životní motto?

Čím více lidí se raduje z Tvého úspěchu, tím je Tvoje vítězství větší.

 

Vzkaz pro naše čtenáře?

Užívejte si chvíle, kdy můžete dělat to, co vás baví. A važte si každé chvíle, když můžete být s lidmi, které máte rádi.

 

…a pro stopaře a závodníky-stopaře? 🙂

A vzkaz pro stopaře? Dlouhá léta byla na mistrovství republiky stopařů taková pěkná tradice, které většinou šéfoval Jarda Hartl. Doslechl jsem se, že poslední roky se od toho nějak upustilo, takže v roce 2018 v tom budeme pokračovat! Znalí věci vědí… 🙂

 

Moc Ti děkuji za rozhovor, ať Ti to dobře cvičí, píská, ať Ti prostě úplně vše vychází! 🙂
Draha Mašková

 

Foto: Terka Vajnerová


Téma: