Ing. Júlia Bukovinská – trenérka psí školy Koira, výcvikářka záchranné brigády kynologů Moravskoslezského kraje, rozhodčí pro Nosework CZ.

Mohla bys nám ve zkratce představit svou psí smečku a aktivity, kterým se společně věnujete?

Ahoj! Momentálně mám tři psy. Kříženku Amálku, border kólii Kairose a barzojku Zoju. Amině je 10 let, Kairosovi budou 4 a Zoje jsou 2. Je to moje „feher-fekete“ (černo-bílé) komando  Všichni mí psi něco dělají, i když Zoja teda nejméně – s ní si jen občas něco zacvičím, zaklikám jí za jednoduché chování, má naučené trochu základy poslušnosti plus imprintované vzorky pachu na nosework (poměrně nový psí sport v ČR, při kterém pes vyhledává specifické pachy, pro zkoušky se používá zkratka NW). S každým psem se snažím trénovat to, co ho nejvíc baví, no a Zoju toho zase až tak moc nebaví :-). S Amálkou se věnuji záchranařině, obedience a noseworku, kdysi jsme dělaly i agility, ale když jsme se začaly více věnovat záchranařině, tak agi šlo stranou. A s Kairosem trénuji obedience (teď se chystáme na MS do Moskvy, které se koná od 30. 6. do 3. 7. 2016, držte nám palce!), záchranařinu i nosework, no a dost nás chytil mondioring. Zajímavý psí sport to je, těším se, až do něj proniknu hlouběji.

Julia1 Julia2

Co Tě vlastně přivedlo ke psům?

Samotnou by mě zajímalo, kde se geneticky vzala moje spřízněnost se psy. Psi mě fascinují odmalička, i přesto, že v naší široké rodině není nikdo, kdo by se psům nějak věnoval nebo je měl alespoň na dvorku. Rodiče jsem na každý svátek či vánoce nebo při jiné vhodné příležitosti otravovala, že chci psa, ale nepovolili. Pes prý do bytu nepatří. Občas jsem nějakého toulavého psa dotáhla nenápadně k nám domů, kde dostal nažrat, ale to se vždycky provalilo, protože potom psi postávali před vchodem, a jeden dokonce i před bytem. Potom už nefungovala ani výmluva, že ta miska na zemi znamená akorát to, že jsme si s kamarádkou hrály na psy…  Takže první pes byl až Belo – slovenský čuvač, kterého mi konečně dovolili koupit, když jsme se přestěhovali do domu.

Julia3 Julia4

Jak a proč sis pořídila Aminu/Amálku, je něčím výjimečná? Liší se její povaha od psů s PP, kde je nějak přece jen povaha zhruba dána standardem? Čím tě nejvíc překvapila?

Když jsem byla na vysoké škole v Praze, tak během doktorandského studia jsem začala bydlet v garsonce, kde nebyl problém mít psa. Rozhodovala jsem se jen o tom, jaké si pořídit plemeno. Podmínkou bylo, že musí být malé, aby se mi vešlo do tašky, až pojedu vlakem na Slovensko, a musí se mnou zvládnout chodit běhat. Takže jsem otevřela atlas plemen (jak jinak, jelikož jsem ve svém okolí neměla žádné pejskaře), prostudovala jsem ho a rozhodla jsem se, že budu mít „vořecha“ z útulku, protože všichni malí psi s PP jsou buď uštěkaní, nebo příliš akční, nebo líní… No a tak jsem se dostala k Amině z maršovického útulku. Když jsem si ji vzala, bylo jí zhruba tři čtvrtě roku, v útulku byla naštěstí asi jen dva dny. Zaujala mě svým vzhledem, i její velikost byla správná a i úroveň aktivita mi přišla tak akorát. Problémem trochu bylo (a občas stále je), že byla pravděpodobně trochu zanedbaná socializace se psy, protože si s nimi nikdy neoblíbila kontakt, i když existují i psi, se kterými si občas zahraje. Ne že by byla konfliktní, ale psi jí v životě nechybí. Což ale může být i samotným nastavením psa, můj borderák Kairos je na tom podobně, a rozhodně měl socializaci dost dobrou… V době, kdy jsem si brala Aminu, jsem na psa neměla žádné nároky (jen viz výše), takže mě její povaha ani nepřekvapila, nic jsem nečekala. Trochu jsme zpočátku bojovaly s přivoláním, s kontaktem s jinými psy (fenami), no a z výcvikářského hlediska pro mě byla výzva ji naučit aport, protože to vypadalo, že ve svém původním domově vyrůstala pravděpodobně s dětmi, jejichž největší zábavou bylo honit Aminu, když měla něco v tlamě. Takže věci sice brala do huby, ale utíkala s nimi. Naštěstí je to operantní pes, který rychle pochopil, za co tedy bude žrádlo :-). V dnešní době, když mám jasnější představy o tom, co po psovi chci, bych pravděpodobně sáhla po psovi s PP, právě kvůli předpokladům pro nějaký specifický typ práce. Ale v záchranařině by mi asi nevadilo mít i nějakého křížence, který by splňoval požadavky pro tento typ práce. Problém trochu je, že některé vlastnosti se projeví až později, takže i téměř dospělého psa, jakým byla Amálka, bych neodmítla.

Julia5 Julia6

Jak se „voříšek“ dostane zrovna k záchranařině? Na co má Amálka největší talent a co ji nejvíc baví?

Záchranařina mě zajímala ještě dříve než agility, se kterými jsme začaly, ale tehdy jsem si myslela (protože mi to někdo řekl), že k záchranařině se nejde jen tak dostat, že člověk musí mít kontakty. Proto jsem nějak ani nepátrala, zda by šlo něco takového trénovat. Až jednou z mého kamaráda vypadlo, že chodí k záchranářům do pražské brigády. No a začala jsem i já s Aminou. S tím, že na Amálce si vyzkouším, jak to v té záchranařině vlastně funguje, abych pak s dalším psem nedělala zbytečné chyby. A teď si myslím, že asi už nikdy nebudu mít lepšího psa na záchranařinu, než je Amina. Je to úžasný, samostatný pes, s dobrým nosem, je krásně motivovatelná přes žrádlo, s pevnou nervovou soustavou, neřeší nikoho a nic. A dokonce se mi povedlo vést trénink tak, že je pro Amálku vyhledávání samo o sobě odměňující, a ta krabička po nálezu je jen příjemným bonusem. Baví ji sice i poslušnost, má složené OB1 na výborně, i v záchranařině na zkouškách vždy splnila limit na poslušnosti, ale zase až tak ji to nebere. Cvičí sice s nadšením a je i celkem rychlá, ale dělá to kvůli jídlu. Za stejnou odměnu, kterou dostane za pár kroků při chůzi u nohy, je schopna půl hodiny běhat a vyhledávat, a dokonce si myslím, že když by ve finále jídlo nedostala, tak by jí to zas až tak nevadilo. Ale samozřejmě by se to nesmělo stát pravidlem :-).

Julia7 Julia8

Jak náročný je trénink psa, aby splnil atest Ministerstva vnitra (MV) pro ostré nasazení? Zúčastnily jste se někdy takového zásahu?

Aby pes úspěšně splnil atesty, tak to vyžaduje hodně č asu na přípravu. A pachové práce (ne jen záchranařina) jsou činnosti, do kterých pes musí dozrát. Osobně si myslím, že ideální jsou aspoň 4 roky výcviku, pokud má pes dobré předpoklady. Jasně, atesty se dají složit i dříve, ale když nejsem profík, nýbrž „pouhý amatér”, tak mě nic netlačí do jejich splnění a přihlásím se na ně až se psem, na kterého se mohu opravdu spolehnout. A není to jen o tom, že najde osoby, ale obzvlášť o tom, že když v daném prostoru nenajde nikoho, tak že tam opravdu nikdo není… A to je to nejdůležitější a nejtěžší. Amina splnila atesty v 8 letech. Dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlala na ně přihlásit. V podstatě rozhodlo až pár tréninků s atestovanými psy, kdy jsem měla porovnání jejich práce s prací Amálky, která mi teda rozhodně nepřišla horší… Atesty to samozřejmě nekončí, tréninky pokračují dále, pes musí být schopný nasazení v průběhu celé doby trvání atestu, což jsou dva roky. Skvělou přípravou na zásahy jsou velké vícedenní záchranářské secviky s hasiči a zdravotníky. Některých jsme se zúčastnily – jako například mezinárodní cvičení v Gelnici (2x), Rescue Patrol (2x). Na nich se člověk naučí spolupracovat s jinými složkami Integrovaného záchranného systému (IZS), ověří si svou fyzickou i psychickou kondici i kondici a připravenost psa a v neposlední řadě si několikrát prakticky procvičí první pomoc. Dobré jsou i praktické závody záchranářů, které se nyní začaly organizovat, jako např. Moravia Cup, Search Patrol, Meeting záchranářů v Brně atd. S Amálkou mám specializaci na sutiny, plochy se svou velikostí a rychlostí nemá šanci uběhat. Možná by splnila i plošný atest, ale netroufnu si s ní jít do ostrého nasazení do nějakého zarostlého, komplikovaného terénu a potom tam někoho nechat… Na ostrý zásah jsme byly zatím povolány jen jednou, když se zřítila část domku na Ostravsku. Byl to menší objekt a nikdo se v něm nenašel. Až po ostrém zásahu jsem si uvědomila, jaká to je zodpovědnost. Prohlásit, že sutina je prohledaná a nikdo tam není. Ještě, že se v práci střídají minimálně dva psi a takové rozhodnutí nemusí udělat jen jeden. Naštěstí se od té doby v naší oblasti nic nestalo, že bychom museli zasahovat. Říkám naštěstí, i když člověk k tomu má takový ambivalentní vztah. Ráda bych měla takových těch malých zásahů více, ale to vždy znamená, že je za tím neštěstí někoho jiného. Tak radši nedoufám, ale jsme stále připraveny.

Julia9 Julia10

To jsem se chtěla zeptat, jaké je pro psa prohledávat sutinu, a nikoho nenajít? Musí se i takové „prázdné“ terény trénovat, případně jak často? Nevezme to psovi motivaci?

Ono se v podstatě nikdy nestane, aby byl trénink ukončený bez nálezu. I v sutině, kde nikdo není, je na závěr připravené kraťoučké vyhledání pomocníka. Na druhou stranu, já například Aminu chválím a odměňuji ne jen za nálezy, ale i za prohledání nějaké části terénu, kde nikdo nebyl. Od doby, kdy jsem toto zavedla, tak mi prakticky přestala dělat „falešňáky“ – označení nálezu, který neexistuje. Její falešné nálezy totiž hodně souvisely s tlakem a frustrací z toho, že delší dobu nikoho nenašla. Prázdné terény trénujeme pravidelně. Je to i dobrá možnost, jak připravit psa na delší hledání. Nejdříve prohledává prostor, kde nikdo není, a po nějaké době ho psovod přesměruje do prostoru, kde je schovaný figurant. Každopádně, jak říkám, nikdy neukončuji trénink bez nálezu osoby. Existuje i koncept „all clear“ označení, což znamená, že se pes naučí nějakým chováním dát najevo, že v daném prostoru není žádný nález. Je to koncept, který se začal používat v USA. Popisuje ho Ken Ramirez. Mají s tím skvělé výsledky, zejména u psů na vyhledávání výbušnin, kteří se v praxi často potkávají s tím, že nemají nález. Výrazně se zlepšila úspěšnost, protože psi zjistili, že mají í možnost, jak dát konkrétně vědět, že nic nenašli. Samozřejmě, že toto je možné provádět až se psy, kteří jsou si naprosto jistí tím, co hledají a mají vybudovanou skvělou motivaci pro vyhledávání a zároveň i upevněné označení. Tento koncept bych své psy také ráda naučila, ale nejdříve právě v noseworku při rozlišovačkách, kde se to učí výrazně jednodušeji.

Jakého úspěchu, zkoušky, závodu si nejvíc s Amálkou ceníš? Co pro vás bylo nejtěžší? Nekoukali na vás ostatní členové záchranářských brigád „skrz prsty“ kvůli původu Amálky?

Výhodou záchranařiny je, že tu neexistuje žádná preference plemen. Když pes dobře čuchá, umí se déle soustředit, je motivovatelný, má správnou velikost a kondici, je samostatný a s pevnou povahou, a člověk nedělá v tréninku nějaké zásadní chyby, tak to může být jakékoli plemeno, včetně kříženců. Dokonce se MS v záchranařině, snad jako jediného sportu zastřešeného pod FCI, mohou zúčastnit i kříženci a psi bez PP. Takže to, že je Amálka vořech, nikomu nevadilo. Obzvlášť, když ji viděli pracovat :-). Co se týká nějakých úspěchů, tak nejvíce si cením splněných atestů. A toho, že při ostrém zásahu pracovala Amálka skvěle, tak jako při tréninku. A že jsme tam nikoho nenechaly. Sutinu pozorně a pečlivě prověřila. Nesignalizovala žádný nález a ani tam žádný nebyl.

Julia11 Julia12

Jaký je její způsob označování, signalizace nálezu? Co označování kadaveru (mrtvého těla) – na to jsou psí specialisté nebo to je součást záchranářského tréninku?

Amálka označuje v sutině nálezy štěkáním. Je to obzvlášť pro sutinu nejpraktičtější způsob označení. Co se týká kadaveru, tak Amálka má imprintovaný i kadaver, ale nespecializujeme se na tento typ práce. I když pro sutiny by se hodilo, kdyby byl pes schopný označit také kadaver. Prioritou je ale najít živé lidi a vyprostit je co nejdříve. Ale i označení případných mrtvých obětí je hodně důležité. Nemělo by se stávat, aby kynologický pátrací tým někoho takového v sutině nechal. Problematické ale může být právě vyhledání a označení čerstvých obětí. Procesy rozkladu těla sice začínají okamžitě, ale často se psi specializovaní na kadaver cvičí na starších vzorcích pachu, což není úplně to samé. A zároveň pro psy, kteří jsou učeni na živé osoby, může být už tento typ pachu nestandardní. Proto je i na psovodovi, aby byl schopný zhodnotit, zda pes náhodou v sutině nenašel i jiný typ nálezu, i když ho neoznačil. Momentálně se chystají na Ministerstvu vnitra i sutinové atesty pro psy, specialisty na kadaver. Na tento typ práce bych chtěla připravovat svého druhého psa, Kairosa. Mám rada psí sporty, ale záchranařina je pro mě trošku o něčem jiném než o sportu a o závodech. Myslím, že je to fajn na porovnání, jak je na tom můj pes, ale nějaká rivalita v záchranařině nikdy nebude dělat dobrotu. Takže na záchranářské závody se moc nepřihlašuji. I když to možná souvisí i s časem, dělám se dvěma psy více psích sportů, takže záchranářské závody pro mě nejsou prioritou, závodíme jinde. Ale nakonec i nějaké úspěchy jsme tedy měly i tam, vyhrály jsme letos Moravia Cup v sutinách, i vloni jsme byly první, když Amina jako jediná splnila limit RH-TB, a skončili jsme druhé v sutinové části Search patrolu v roce 2013. No a přemluvila jsem sama sebe, abych přece jen Amálku zase přihlásila na nějaké závody organizované naší organizací SZBK, takže v červenci se zúčastníme Bohemia Cupu, kde bych ráda splnila zkouškový limit.

Když bys měla srovnat trénink psa na záchranařinu, obedience, agility a nosework, co je nejnáročnější? Jak pro psovoda, tak pro psa?

Nejnáročnější… Toť otázka. Ale myslím, že to bude záchranařina. Pro psovoda. Jednak to vyžaduje dost velkou časovou investici a také i zkušenosti. Před pachovými pracemi mám dost velkou pokoru. V první řadě se musím naučit věřit psovi a také ale dokázat vyhodnotit něco, co nevidím. U obedience je to jednoduché. Sedí pes? Sedí. Pohnul packami? Nepohnul. Doběhl, kam měl? Trochu teda přeháním, ono každá aktivita má svoje jednoduchosti a náročnosti. V obedience je strašně moc drobností, na které se lze zaměřit, pilovat přesnost a cviky do nejmenších detailů. A když to má člověk a pes dodělané, tak zase zjistí, že toto vše chce přenést na plac, a nastává další trilión problémů. Pro psy to nebývá až tak zábavné, takže hodně týmů nakonec nejvíc bojuje s motivací. A pachové práce jsou zase trochu zrádné. Například v noseworku je velmi jednoduché naučit psa, jaký pach ho zajímá. Takže člověk má pocit, že teď už bude jen schovávat psovi vzorky pachu a bude to… Ale potom zjistí, že vlastně neví co, a kde a proč pes označuje, a zda vůbec čuchá to, co chceme, a proč něco nenajde a s něčím zase nemá absolutně žádný problém… Ale na druhou stranu, pachovky – záchranařina i nosework – baví psy samy o sobě, takže když se psovi podaří vysvětlit, co má hledat, většinou to dělají s nadšením a chutí. Nejjednodušší z těch vyjmenovaných sportů mi přijdou agility (agiliťáci odpustí). Náročné na výbavu, ale pes se tam nemusí učit tolik chování jako při obedience, a i ta samotná vystoupení psa na zkouškách a závodech trvají tak do minuty, takže není až tak nutné řešit motivaci. Nemluvě o tom, že běhání a skákání je pro psy hodně posilující chování samo o sobě. Abych to shrnula – nejnáročnější pro psovoda bude asi záchranařina, obedience, nosework a nakonec agility, pro psa určitě obedience. ALE – „it depends“  Myslím, že když něco baví páníčka, a ví, jak to naučit psa, tak potom to baví i psa a je to pro něho snadné. Když to nebaví páníčka nebo psa a máchají se v tom a nevědí, jak dál, tak pro ně bude složitý i coursing. Každopádně jsem zastáncem toho, aby si člověk ověřil, pro co má pes předpoklady, a to potom rozvíjel. Plus tedy psovod k danému sportu musí mít alespoň trošičku vztah. Protože jestli z duše nenávidí tancování a vystupování na veřejnosti, tak by se třeba při dog dancingu asi jen trápil :-).

Julia13 Julia14

A co sportovní kynologie? O té si nikdy nepřemýšlela? IPO atd.?

Rozhodně bych chtěla ještě s Aminou i Kairosom složit BH, ale IPO jako takové určitě ne. Možná FPr, ale IPO obranám se nevěnuji. Amálka na obrany moc není, poslušnost na IPO s ní také necvičím, takže zbývá FPr. A s Kairosom mi víc vyhovuje poslušnost dle obedience, kterou umím dobře naučit. A když bych dělala nějaký sport, kde jsou i obrany, tak mondioring je pro mě o mnoho zábavnější. Národní zkušebák jsem moc nestudovala, i když Ami i Kairos mají ZOP a kdysi jsme byli i na nějakých závodech ZZO. Ještě by byla varianta dělat s Amálkou zkoušky pro malá plemena, ale vzhledem k tomu, že náš tréninkový čas je už hodně nabitý, tak jsem to vypustila úplně.

Nějaký vzkaz, doporučení pro lidi, kteří přemýšlejí o pořízení „voříška“?

Neváhejte!  Myslím si, že „vořech“ je skvělá varianta pro lidi, kteří nemají na psa hodně specifické požadavky. V útulcích či depozitech je obrovské množství psů a mnoho z nich se může stát tím správným společníkem pro téměř kohokoliv. Dokonce existují i osvícené útulky a organizace vedené lidmi, kteří se vyznají v psí etologii a jsou schopni poradit a najít vhodného jedince pro každého.

Děkuji Ti moc za rozhovor a ještě jednou – držím pěsti do Moskvy na MS v obedience 2016 celému českému týmu: Júlia Bukovinská, Jana Grešová a Ivana Šimůnková!

Amálka (kříženec, 10 let) – složené zkoušky: Záchranářské: RH-FLE, RH-FLA, RH-TA, RH-TB, ZZZ, ZTV1, ZZP1, ZZP2, sutinový atest MV platný do 11/2016; Obedience: OB-Z, OB-1; Nosework: NW-Uz, NW-Nz, NW-Dz; Agility: MA1; Ostatní: ZOP.

Kairos (Apogee Free Redrob Fenix, BOC, 4 roky) – složené zkoušky: Záchranářské: RH-FLE; Obedience: OBZ (1. místo na MČR BOC 2014), OB1 (1. místo na MČR 2014, Mistr Slovenska 2014 v kat. OB1), OB2 (Mistr Slovenska 2015 v kat. OB2), OB3 (2x titul CACT), účast na MS 2016 v Moskvě; Nosework: NW-Uz, NW-Nz, NW-Dz, NW-Wz; Ostatní: ZOP.

Zoja (Xtreme Majove Bohemia, barzoj, 2 roky) – úžasná sociální a vždy dobře naladěná 2D fena, herbářový pes milující rychlé a krátké sprinty a všechny lidi a psy

www.koira.cz

Rozhovor: Eva Fiedlerová
Foto: archiv autorky, Pes Jíra, Fotohacko


Pokračováním v prohlížení tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookies.By continuing to use the site, you agree to the use of cookies. Více informací.More information.

Nastavení cookie na tomto webu je takové, že "umožňuje ukládání cookies", aby vám poskytlo nejlepší možnou stránku pro prohlížení. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení souborů cookie nebo klepnete na tlačítko "Přijmout" níže, souhlasíte s tím.The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

ZavřítClose