Narodila jsem se 13. 2. 1990 v Mostě. Studovala jsem Ekonomické lyceum na Obchodní akademii v Lounech a poté dva roky provoz a ekonomiku na České zemědělské univerzitě. Pracovala jsem šest let v telekomunikacích, aktuálně pracuji jako marketingový konzultant ve společnosti Netpromotion.

Kájo, když dělám rozhovory s osobnostmi světa sportovní kynologie, zpravidla jej cíleně někam vedu – buď je zpovídaná osobnost převážně trenér, nebo závodník, nebo chovatel atd. U Tebe jsou všechny tyto oblasti ale zastoupeny tak silně, že má první otázka zní: Jak to cítíš Ty? Jsi dnes už víc chovatelka než závodník? Nebo jsi k závodění prostě jen přidala další oblast, kterou je chov?

Ahoj Drahuško, předem bych chtěla poděkovat za rozhovor. ProfiDOG čtu, sleduji a fandím mu, takže to je pro mě čest :-).

Nejvíc se cítím být závodníkem, za trenéra se nepovažuji vůbec. Ráda pomáhám svým přátelům s tréninkem, baví mě a uspokojuje, když vidím jejich pokroky a radost z odvedené práce. Myslím si, že opravdu kvalitní trenér by za sebou měl mít léta praxe a zkušenosti s více psy, aby si mohl dovolit stoupnout si před lidi a předávat jim své metody a zkušenosti.

Chov mě hrozně baví, miluji socializaci a přípravu štěňátek pro nové majitele, ale opět se nepovažuji za chovatele.

 

Pojďme se prosím věnovat sportovní kynologii a jejímu místu ve Tvém životě postupně :-). Byla Tvým úplně prvním psem Barunka? Nebo byl před ní ještě jiný německý ovčák (NO), či dokonce jiné plemeno?

Barunka byla moje první vlastní, vysněná. Před ní jsem si psy vždy půjčovala, kde se dalo.

Začala jsi cvičit jako malá holka, je to tak? Když vidím úspěchy Barunky, je mi jasné, že jsi už během střední školy musela pořádně trénovat a psi jsou součástí Tvého života pořádně dlouho…

Barunka se narodila, když mi bylo 13, a změnila a nasměrovala mi celý můj kynologický život. Když jí byly tři nebo čtyři měsíce, začaly jsme chodit na cvičák. V tu dobu už ale uměla základní povely jako „sedni“, „lehni“, „ke mně“, „zůstaň“, protože jsem ji hned odmalinka cvičila podle knížky.

 

Barunka byla bez průkazu původu (PP) – jak jsi k ní přišla a jaká byla tato ovčanda?

Vždycky jsem chtěla psa, naši mi ho ale do paneláku nechtěli pořídit, tak mě napadlo, že si nakryju sousedovu fenu Argu (německý ovčák bez PP), kterou jsem si chodila dlouhou dobu půjčovat. Krytí proběhlo POTAJÍ se spolužačky psem Bleskem (německý ovčák bez PP). Arinka zabřezla a já se těšila, jak ke mně poběží minimálně 10 štěňátek a já si vyberu to nejlepší! V knížkách a diskuzích jsem se dočetla, že si vás štěně často vybere samo. Musí to být pes a musí být velký a krásný, blonďatý a chytrý jako komisař Rex, jsem si tehdy myslela… A musí ke mně přiběhnout jako první, protože to všude říkají! 20. 4. 2003 kolem 9. hodiny ráno mi dala Arinka moji nejbáječnější Barunku. Byla jedináček a černá a malá, vůbec nic nebylo podle mého plánu, ale bylo to to nejbáječnější, co se mi mohlo stát. Baru byla velmi učenlivá, pracovitá, měla trošku nervy a neměla plné zákusy, protože měla předkus, ale udělala pro mě první poslední, nebylo nic, co by pro mě nedokázala. Když jsem se rozhodla, že chci jet závody dle ZVV2, tak jsme jely, když jsem chtěla do ZVV3, tak Baru dávala ZVV3. Často měla nejlepší poslušnost a stopu závodu a já na ni budu vždycky s obrovskou láskou a úctou vzpomínat. Měly jsme vztah, ve kterém nebyla potřeba slova, protože jsme obě věděly, co si ta druhá myslí. Byla prostě první.

Neznám nikoho, kdo by si pořídil psa tímto způsobem! 🙂 Po Barunce přišla již fenka s rodokmenem, Hexa Waji. Viděla jsi nějaký rozdíl v tom, že Barunka PP neměla, a Hexa ano?

Hexu jsem dostala od jejího majitele, když jí byl jeden rok a Baru byly dva roky, s tím, že Baru kvůli předkusu nikdy nic nedokáže, a Hexa bude lepší. Hexa však měla špatné sociální návyky, neznala procházky dál než okolo cvičáku a bála se chlapů. Stačilo, když táta na zahradě promluvil – Hexa utíkala podél plotu zahrady a utekla do boudy. Toto se nám podařilo takřka odbourat a byla z ní skvělá rodinná i závodní fena. Každá byla úplně jiná, ale žádné rozdíly s ohledem na PP jsem v nich neviděla.

 

V kontextu předchozí otázky – proč tedy psa s rodokmenem?

V dnešní době bych si psa bez PP určitě nekoupila, protože člověk nikdy neví, co mu z toho vyroste, popř. jakou „množírnu“ podpoří. Plno lidí si myslí, že když chtějí pejska jen na zahradu, stačí jim bez PP a ušetří na tom, ale opak je pravdou. Známá si koupila boxera bez PP, protože s ním nechtěla chodit na cvičák ani na výstavy – a za první rok jeho života dala přes 30 000 za veterinární léčbu, protože pejsek měl plno genetických vad. Výhoda psa s PP je především díky zdravotním testům rodičů, které musí mít většina plemen jako podmínku chovnosti. Samozřejmě už ale není podmínkou, že dva zdraví jedinci budou dívat pouze zdravé potomky – je však větší pravděpodobnost zdravého jedince než když nevíte o rodičích vůbec nic. Ruku v ruce to jde samozřejmě i s povahou a sociálním chováním psa. Pokud bych chtěla opravdu jen společníka, pejska bez PP, tak bych si adoptovala pejska z útulku.

Sdílím absolutně stejný názor. Kájo, už víme, že ani s Hexou ses nenudila a upřímně nevím, jak jsi mohla zvládat školu a takhle aktivně pejskařinu. Měla jsi čas třeba ještě na zábavy, diskotéky, na kluky? 🙂

Já jsem se nikdy nenudila a nikdy se nenudím :-). Ve škole jsem naštěstí nikdy problémy neměla, a naopak jsem díky holkám měla výhody. Občas jsem utekla i z odpoledky, abych mohla na trénink, musela jsem pak ale vždycky dovézt a ukázat poháry. Na diskotéky jsem zašla občas v sobotu večer a neexistovalo, abych nebyla v neděli brzo ráno na cvičáku. Kluka jsem samozřejmě taky měla – potkala jsem ho na cvičáku, kde jinde :-).

 

Měla jsi, předpokládám, cvičák někde poblíž bydliště, abys mohla chodit cvičit. Jsi z kynologické rodiny? Kdo Ti v začátcích pomáhal?

Nejsem z kynologické rodiny, nikdo od nás nikdy necvičil, ale psi byli vždycky v naší rodině, bereme je jako členy rodiny a moc pro nás znamenají. Neumím si představit život bez psa. Sestřenka Danielka se dala na agility, má border kolii a trénuje u Jakuba Štýbra, jsem na ně moc pyšná. Já jsem své počátky zažila v kynologickém klubu v Lounech. Na cvičák jsem chodila pěšky nebo jsem jezdila na kole, často mě vozili i rodiče.

Jaké byly tyto začátky? Zažila jsi ještě Svazarm, myslím „na vlastní kůži? Kdy ses seznámila s IPO a jak se začalo prolínat do Národního zkušebního řádu? Podle něho jsi udělala se svými německými ovčandami nespočet zkoušek a pravidelně se účastnila různých závodů.

Svazarm jsem zažila, a o to smutnější je, že se na mnoha cvičácích praktikuje dodnes. Je vážně smutné, že v dnešní pokročilé době pozitivních metod a nepřeberného množství seminářů a dostupných videí se najdou stále lidé, kteří trénují stylem „musíš“, a není jiná možnost. Velmi často se setkávám s dotazy, kam mají lidé chodit na cvičák, že tamhle jim řekli, že musí koupit ostnáč, a vedle jim zase řekli, že bez elektriky to nepůjde. Pro normální obyčejné lidi, kteří chtějí se svým mazlíkem chodit na cvičák, aby se naučili „sedni“, musíme my kynologové, díky „starým mazákům v kanadách“ vypadat jako totální burani. Vůbec si už ale nevybavuji, kdy jsem se poprvé setkala s IPO. Cvičila jsem a závodila s Baru i Hex najednou a závodily jsme jak dle NZŘ, tak dle MZŘ.

 

Závodila jsi jistě za mládežníky. Jaká to tehdy byla doba a jak jste si závody užívali jako vrstevníci? Byla mezi vámi nějaká rivalita?

Můj úplně první závod byl v roce 2004 dle ZZO a v roce 2006 jsem jela své první výběrové závody (VS) a mistrovství republiky (MR) za mládežníky. Do svých prvních VS a MR jsem sjela plno závodů dle ZZO, ZM, ZVV1, IPO1, ZVV2, abych se vyzávodila a nabyla zkušeností. Byla to krásná doba a strašně ráda na to vzpomínám. S ostatními jsme měli výborné vztahy a často společně jezdili závody. Tenkrát jsem musela vždycky někoho uprosit, aby mě na závody odvezl, a o to to bylo samozřejmě vzácnější. Dneska si zajedu na trénink přes půl republiky, a přijde mi to normální :-). Nejkrásnější vzpomínky mám na tábor talentované mládeže (TTM), který vedl pan Zábranský, bylo to prostě boží. Cvičili jsme každý den, chodili jsme se psy na procházky, koupat je, dělali jsme samozřejmě různé průšvihy a teď se nad tím často smějeme. Rivalita určitě byla, ale spíš taková zdravá, hecovali jsme se. Jako mládežník jsem záviděla dětem z kynologických rodin, protože pro ně bylo mnohem jednodušší si pořídit štěně s PP nebo jezdit často na závody, rodiče jim pomáhali a nebo jim dávali vycvičené psy – dneska jsem ale strašně ráda, že tomu tak u mne nebylo. Naši mě vždycky podporovali, nicméně vše jsem si musela vydřít sama.

Vnímáš ve sportovní kynologii rivalitu? V jakých mezích?

Rivalita je samozřejmě všude a někdy je i zdravá, protože nás motivuje k lepším a lepším výkonům, ale důležité je se z toho nezbláznit. Je to přece jen koníček, který by nám měl dělat radost a těšit nás.

 

echází většina mládežníků také mezi dospělé aktivní psovody? Mám dojem, že mnoho těch špičkových právě za sebou tuto mládežnickou průpravu má.

Pár mých vrstevníků samozřejmě cvičí i dneska, ale zase tak velké množství to není. Honzu Böhma nemusím asi nikomu představovat 🙂 – s tím jsme se seznámili na táboře v roce 2004. Petra Makovská, která byla ten samý rok taková moje úžasná a zkušená opatrovnice na TTM, dneska vede výcviky ve Svitavách, organizuje u nás Hard Dog Race a potkáváme se na trénincích u Martina Plecháčka, a např. další, kdo mě napadá, je Kristýna Pilařová, se kterou jsem závodila na MR dle ZVV2 i ZVV3 a moc jsem ji obdivovala, letos vyjíždí VS dle IPO3.

 

Stíhala jsi cvičit i během vysoké školy? Neměla jsi nikdy od té doby, co jsi začala cvičit, ve výcviku pauzu?

Cvičila jsem vždycky, jedinou (půlroční) pauzu jsem měla teď na přelomu roku 2017 a 2018, prostě to bylo po těch letech potřeba.

V roce 2008 se chovatelce Jitce Duffkové narodila zatím Tvá nejúspěšnější fena, Jimmie Duffmar, se kterou jsi v roce 2014 zažila „spanilou jízduplnou úspěchů, počínaje vítězstvím na výběrové soutěži v Krchlebech, 8. místem na MČR, 5. na MM ČKNO a účastí (87. místo) na WUSV! Prosím vzpomeň detailně na tento rok a vaše jednotlivé závody.

Vzpomínám si úplně na všechno velmi podrobně i přes to, že trpím obrovskou nervozitou a každý závod si říkám, že už nikdy na žádný nepojedu :-). Krchleby byly masakr, nikdy by mě nenapadlo, že se Jíí (Jimmie) podaří závod vyhrát. Nastoupila jako háravka poslední – a skončila jako první, byl to úžasný pocit a já jsem byla šťastná. Na MČR se nám moc nepovedla poslušnost, protože jsme nastupovaly ve dvojici s naším figurantem Martinem Plecháčkem. Martin šel odkládat a já šla na výchozí bod – Jíí šla samozřejmě kousat, když stál Martin v maketě :-), čili 8. místo bylo krásné, ale věděla jsem, že měla na víc. MM ČKNO pro mě byla jedna velká euforie. Na jednu stranu jsem se chtěla kvalifikovat na MS a na druhou stranu jsem nevěřila, že by se nám to mohlo vůbec podařit.

A podařilo! 🙂 Který závod byl pro Tebe tedy úplně nejvíc? Který byl nejtěžší? Na kterém se Ti stalo něco zajímavého, nečekaného, nezapomenutelného? 🙂

Každý závod je těžký a náročný, nejde říct, který pro mě znamenal víc nebo míň. Vím, že MM ČKNO v Kroměříži bylo hrozně těžké, vzhledem k extrémním teplotním podmínkám. Když jsme šly s Jíí na stopu, tak bylo 38 °C, ostré sluníčko, dusno, vedro, prostě masakr, a jen díky naprosto perfektní práci pořadatelů tento závod dopadl tak kvalitně. Taky pro mě bylo obrovsky těžké nastoupit na WUSV na ten velký stadion v reprezentačním oblečení, v národních barvách. Cítila jsem obrovskou trému a zodpovědnost a nechtěla jsem udělat ostudu. Když jedete VS a nebo MR, tak jedete za sebe, ale pokud se kvalifikujete na MS, tak jedete za tým a svou zemi – a nechcete zklamat.

 

Na MS FCI IPO v roce 2014 jsi byla náhradníkem – nemrzí Tě být náhradníkem, kdy místo v reprezentaci člověku unikne jen o fous?

Určitě to malinko zamrzelo, ale zase ruku na srdce, já si nemůžu myslet, že vyjedu a hned mi budou kvalifikace na MS padat do kapsy. Člověk si toho aspoň víc váží, když si na něco počká, než kdyby se mu vše splnilo hned.

Kájo, jaká je Jimmie? Čím je tato fenka jedinečná?

Jimmie je úžasná fena, velmi tvrdá, vyrovnaná, zdravá, sociální, neustálá protestantka 🙂 – když jí řeknu, ať si lehne, musí popojít aspoň metr, aby neposlechla hned, a nebo počká aspoň dvě vteřiny, jestli to myslím vážně 🙂 – teď už si samozřejmě od roku 2015 užívá zaslouženého kynologického důchodu. Její výjimečnost je ve vyrovnanosti a tvrdosti, ji jen tak něco nikdy nerozhodilo, a pokud má balonek v tlamě, tak by si nechala klidně i uřezat uši zaživa, a bylo by jí to jedno.

 

Pomáhala Ti Jitka Duffková jakožto chovatelka Jimmie například ve výcviku? Nebo při výběru krycího psa?

Určitě jsme vždycky všechno konzultovaly a platí to takřka ve všem i doteď, ať už jde o Jíí, Alíka, Maff či Nexí. Přeci jen má mnohem víc zkušeností. Konečné rozhodnutí nechávám ale vždy plně na sobě.

 

Co Tě baví nejvíc trénovat a jak často trénuješ?

Baví mě všechno a nesnáším, když nám něco nejde delší dobu, a já musím pořád vymýšlet a přemýšlet, co a jak a proč. Úplně nejvíc mě baví poslušnosti. Někdy trénuji denně, někdy trénuji 3x v týdnu a někdy týden netrénuji, protože jsem pracovně vytížená a unavená, tak s holkama chodím jen na procházky a do lesa. Je pro mě důležité, aby mě to bavilo a těšilo, ne vždy je to jen o tréninku.

Kolik měla Jimmie odchovů a kolik je po ní štěňat?

Jimmie měla 3 vrhy a 14 potomků (vrh A – 2/1, vrh B – 1/4, vrh C – 2/4).

 

Než přejdeme naplno k chovatelství, prozraď mi, jak se Ti spolu snášely Barunka, Hexa a Jimmie, mezi něž přišla nakonec ještě Tvá nejmladší ovčanda Maffia? Nechci jitřit bol, ale nejstarší fenky Tě opustily loni a předloni, takže s Jimmie vedly dost dlouho společnou domácnost…

Holky se mi vždycky snášely výborně, nikdy mezi nimi nebyl žádný velký konflikt. Když už se třeba Jíí postavila s Maff a tuhly, přišla k nim Barunka, a aniž by proběhla nějaká výměna názorů nebo jakýkoli pohyb, štěkot, najednou se holky rozestoupily, jako by nic. Bála jsem se, že až bude Baru stará a slabá, že ji třeba Maff bude chtít sesadit, ale nikdy se tomu tak nestalo. Baru měla obrovskou přirozenou autoritu a všechny holky ji vždycky uznávaly. Když jsem přišla o Baru, bylo to hrozně bolestivé a strašné. Člověk to sice očekával, ale stejně se na to nedalo připravit. Od té doby, co není Baru, tak se Áťa a Maff spojily a Jíí je na ně sama. Nemá ráda konflikty a nezaslouží si, aby ji mladý holky šikanovaly, takže jim to nedovoluji a předcházím případným konfliktům.

Proč Maffia? Proč ne český odchov, třeba vlastní? Přemýšlela jsi o jejích kvalitách nejen coby závodník, ale i chovatelka? Tj. přínos do chovu, krev, linie…

Maffu jsem vůbec neplánovala, ale hrozně mě na první pohled zaujala Gucci. Bylo to na MM ČKNO 2013, kdy Dirk Leemans s manželkou Martin a Gucci seděli u stolu, a když k nim přišel číšník, tak Gucci vylezla zpod stolu a dost tvrdě mu naznačila, že se k nim nepřiblíží. Jakmile číšník couvl, Gucci si zalezla zase pod stůl. V tu chvíli jsem na ni koukala jako opařená a zeptala se Dirka, zda je to fena, nebo pes, a když řekl, že fena, řekla jsem mu, že po ní chci štěně. Dirk mi tenkrát řekl, že má už hodně zájemců, ale že mu mám napsat na FB, že si mě dá na seznam a uvidí. Za 5 měsíců poté jela Maff v mém náručí domů. Samozřejmě, že jsem si řekla, že jsem blázen, jet si pro štěně do Belgie, ale já jsem to tak prostě cítila. Gucci na mě udělala takový dojem, že jsem neodolala. První myšlenka na pořízení Maff určitě nebyla kvůli chovu, ale jako závodní feny.

 

Takže tu máme Tvou čtvrtou německou ovčandu, jaká je její povaha?

Maff je obrovský dříč, absolutně nezastavitelný a stále vysmátý pošuk. Je hyperaktivní, dominantní, bláznivá, neustále připravená něco dělat, a je jedno, jestli je 5 odpoledne nebo 3 ráno, jestli je +30 a nebo -10, pálí slunce, leje jako z konve nebo padají trakaře. Maff je neustále tak strašně nabitá a veselá, že já jsem z ní velmi často vyčerpaná a zoufalá. Doma je ale naprostý pohodář a miláček.

Jaké spolu máte letos plány, je asi zbytečné se ptát, chystáte se na výběrové soutěže – a předem přeji hodně štěstí. Jste připraveny? Máš trému, těšíš se – jaké jsou Tvé pocity ohledně nadcházející sezony?

Můj plán je jet na výběrovou soutěž, a podle toho uvidíme, co bude dál. Nechci si nic plánovat a spoléhat se na to, uvidíme, jak se věci budou vyvíjet. Ráda bych se kvalifikovala na MČR IPO a jela s ní na MM ČKNO. Uvidíme, co na to Maff :-). Myslím si, že Maff by byla připravená, kdyby trénovala 3x denně, ale to zase nezvládám já, takže budu doufat, že moje příprava bude dostatečná. Měly jsme obě dlouhou odpočinkovou pauzu, takže se na závody vydáme v plné síle. Určitě se budu snažit nechat trému doma.

Jak se Ti s Maff cvičí? Jaká je její síla/výhoda, a naopak je něco, co vás při výcviku potrápilo?

Tréninky jsou s ní v něčem velmi jednoduché, a v něčem velmi složité a náročné. Má úžasný nos, vynikající stopy, které ji hrozně baví. Krásně se mi s ní dělají polohy a všechny věci v pohybu, protože ona pohyb miluje – takže složitější je s ní udělat věci, u kterých potřebuji, aby byla pomalejší a klidná. Maff kromě stop neumí dělat v klidu nic 🙂 – chce se mi zavděčit, proto chce udělat vše rychle, abych měla radost. Již dva roky se peru s chůzí, kterou měla nádherou, jenže já to nějak pokazila, a náprava není vůbec jednoduchá. Na obraně je to s ní taky často složité, možná by ji lépe kočíroval chlap než já, ale daly jsme se na boj, tak bojujeme :-).

Od roku 2011 jsi členkou ZKO Sezemice – pro mnohé sportovní kynology jsou synonymem tréninkového Olympu. Proslavil je především Martin Plecháček, z jehož školy vyšlo mnoho dnes úspěšných závodníků a trenérů. Jak ses do Sezemic dostala a co pro Tebe těch sedm let znamená?

Do Sezemic jsem se dostala díky své kamarádce Kataríně Vargové. Seznámily jsme se na semináři v roce 2010, padly si do oka a od té doby jsme spolu často trénovaly. Jezdily jsme také na tréninky a semináře do zahraničí, neustále se snažily čerpat nové a nové informace. Tenkrát jsem byla členem ZKO Žatec v Ráji, ale organizace se rušila a Katy mi řekla, ať se zkusím zeptat Martina, zda bych nemohla jezdit. Jela jsem se podívat na závody až do Třebíče, abych se s Martinem setkala osobně a zeptala se ho, zda bych mohla přijet na trénink. Takhle jsem se, velmi zjednodušeně řečeno, dostala do ZKO Sezemice :-). Ze začátku to pro mě samozřejmě bylo komplikované, přece jen to nemám na trénink úplně nejblíž, zároveň jsem ale musela Martinovi dokázat, že mám o výcvik opravdu zájem a jsem schopna tomu věnovat maximum, takže se mnou nebude ztrácet čas, kterého kvůli velkému zájmu o tréninky moc nemá. Sezemice jsou pro mě srdeční záležitostí, díky nim se mi otevřel opravdový kynologický svět. Tréninky jsou náročné a tvrdé, snažíme se cesty si neulehčovat, právě naopak, chceme sebe i psy připravit na ty nejtěžší podmínky, které mohou na závodě nastat. Jedině díky takovému přístupu, který Martin nastolil, může mít celá skupina stabilní výkony.

Pořídila sis svou první maliňačku, Athene ad Astra von Zamonien, která je po legendárním Antraxovi Ostraryka právě Martina Plecháčka, kvůli Martinovi a Sezemicím? Proč najednou po celém životě s německými ovčáky změna?

Určitě to nebylo kvůli Martinovi, nikdy bych neudělala něco, co bych necítila, a nebo něco, o čem bych nebyla přesvědčená. Áťa byla vlastně taky neplánovaná, stejně jako Maff. Jednou jsem měla splín kvůli zdraví NO. Někomu zase vyšlo něco špatně a já jsem tak přemýšlela, že je komplikované najít NO, aby byl zdravý a závodně konkurence schopný. Já vím, že mě plno lidí za tutou odpověď odsoudí, ale já to tak cítím a jsem šťastná, že jsem na své feny měla obrovské štěstí, protože jsou zdravé, a navíc schopné závodit. Já si chci pořídit štěně a připravovat si ho na závody, nechci neustále měnit psy a brát si víc štěňat a vybírat lepší. Já je mám jako členy rodiny. Když ale slyším, kolik NO nevyšlo zdravotně, tak je mi to hrozně líto. Buď jsou super v povaze, a není tam zdraví, nebo je to přesně naopak. Prostě jsem řekla Martinovi, že jdu s Maff na RTG, že jsem z toho nervózní, a ať mi vybere nějaké štěně. Martin se na mě podíval a řekl: „Já ale ovčáky neznám!“ A já: „Já vím, vyber mi maliňáka.“ Martin na mě koukal, jako jestli to myslím vážně, a já jo, prostě mi vyber maliňáka. Řekl mi, že Antrax bude opakovaně krýt Ashley a že ten první vrh vyšel skvěle, že by mi určitě doporučil toto spojení, a pokud se rozhodnu, tak ať dám vědět co nejdřív, protože je velký zájem. Já jsem mu řekla OK, tak mi prosím zamluv fenu – a bylo to. Pak jsem jela domů a po cestě jsem si říkala „doprčic, doprčic“, teď už se z toho nevymluvím :-).

 

Vzpomeneš ještě na první dny s Áťou? Bylo to hned něco jiného? Je to něco jiného? Zkus prosím zpětně popsat své pocity a vůbec své soužití s novým plemenem.

Od první chvíle to bylo absolutně něco jiného. Měla jsem to štěstí, že Áťa je doma velký mazlík, lehne na gauč a spí, takže jsem nezažila satana, co jen běhá a nespí. Je těžké tato dvě plemena porovnávat, ale kdo má doma německého i belgického (BO) ovčáka, ví, o čem mluvím. Já jsem třeba nikdy nevěřila Martinovi, když mi říkal, že mě BO bude mít opravdu rád. Vždycky jsem mu tvrdila, že mě mají moje holky rády. Jíí má místo mozku balonek a za balonek by pro kohokoli udělala cokoli. Má mě ráda, ale jsem pro ni stále podavač balonků a jídla úplně stejný jako třeba mamka. Maff je na mě víc kontaktovaná, ale zase – když někdo vezme balonek a nebo jídlo, bude jeho největší kamarádka. Kdežto Áťa žije pro mě, má mě ráda, neustále mě pozoruje a neustále se mnou musí být v kontaktu. Áťa má radost, když já mám radost. Jednou jsem ukazovala rozdíly kamarádce na tréninku. Když jsem Maff dala balonek, měla radost a běhala a chtěla ho házet. Když jsem dala Átě balonek, měla radost, pořád stála přede mnou, chtěla hladit a pořád mi ho ukazovala. Když promluvím „Ty jsi hodná,“ Maff je šťastná a říká si „super, super, super, dej mi odměnu.“ Když to samé řeknu Átě, úplně se jí rozzáří oči a udělá, „Jooo? Mamkoo, máš radost? Já mám radost!“ 🙂 Zároveň abych řekla něco ku prostěchu Maff 🙂 – když jí řeknu „jdi do auta“, Maff jde. Když řeknu Átě „jdi do auta“, tak stojí před autem s výrazem „Seš si jistá, že chceš, abych tam šla? A co takhle nejdřív pamlsek a já pak půjdu?“ BO mnohem víc přemýšlí. Přemýšlí i nad tím, co by mě nenapadlo. Je to téma opravdu na hodiny a hodiny povídání. Rozhodně nechci shazovat jedno ani druhé plemeno, každé má něco do sebe, ale Áťa mi naprosto učarovala.

Jak se s ní ostatní fenky snesou?

Holky Áťu přijaly bez problémů.

 

Jak se Ti s ní cvičí? Hodláš s ní také závodit?

Hlavní rozdíl je v povaze. Jíí je přátelská, dobrák od kosti. Maff je šílená a rozcapená a Áťa je dominantní a plně vyrovnaná. Áťa je, když to zjednoduším, mix Jíí a Maff a vyhovuje mi ze všech nejvíc. Vím, že ji můžu pustit mezi smečku deseti psů, a ona to nebude řešit, protože si tak věří, že nemá důvod něco vyvolávat. Vím, že ji můžu dát k dětem a zvířatům, protože s nimi bude vycházet, a když se jí něco nebude líbit, tak odejde, a taky vím, že kdyby mě kdokoli napadl, tak mě ochrání. Cvičí se mi s ní skvěle a určitě ji připravuji na závodní kariéru.

 

Máš možnost srovnat proces uchovnění pro německé ovčáky a belgické ovčáky malinois. Pro jaké plemeno jsou tyto podmínky složitější, v čem se liší?

Německý ovčák musí splnit určitě více podmínek pro uchovnění (výstava, RTG, zkouška, DNA, bonitace), belgický ovčák to má jednodušší (RTG, DNA, bonitace), ale proces bonitace se mi líbí víc u belgických ovčáků v CMC klubu. Jsem přesvědčena o tom, že jejich bonitace je v dnešní době zážitek, zejména díky povahovému testu, ve kterém vidíme feny i psy za úplně jiných situací. Psi jsou podrobně posouzeni a hodnoceni dlouhým popisným kódem, díky kterému na sebe můžeme mnohem lépe vybírat konkrétní jedince.

Je pro Tebe to, že si pořídíš papírového psa, automatickým začátkem k chovnosti a uplatněním v chovu? Zeptám se úplně polopatě – cvičíš své psy, aby se nakonec uplatnili v chovu, nebo je to prostě logický krok poté, co jsou úspěšní ve sportu?

Vždycky jsem si pořizovala psa za účelem sportu, nikdy jsem si nepořídila psa pouze pro uplatnění v chovu. Pokud má zvířata budou schopna závodit na vrcholových soutěžích, budou stabilní v sociálu a samozřejmě zdravá, budu je uplatňovat i v chovu, jinak určitě ne. Chci chovat pouze na kvalitních závodních fenách a nebo fenách v přípravě na závody, když jsem přesvědčena o tom, že na závody mají. Nejde mi o to produkovat velké množství štěňat.

 

Jimmie, se kterou jsi dosáhla svých největších úspěchů, je matkou Tvého fantastického odchovu, Alexe z Kristova, kterého má chovatelka Tvé Jimmie, Jitka Duffková. Jaké to je pro chovatele mít ve svém odchovu takovouhle bombu? 🙂

Řekla bych, že mít úspěšného potomka v prvním vrhu je tak trošku náhoda a štěstí chovatele. Samozřejmě, že jsem vybírala krycího psa pečlivě a s Hardem jsem kryla i přes to, že byl chudák na první dojem velmi nevzhledný, protože jsem věděla, že je to pes s obrovskými kvalitami, a řekla jsem si, že radši dobrý a ošklivý než hezký, a k ničemu. Však o tom by mělo pracovní plemeno být :-). Důležité je chovat na kvalitní feně, následně to chce servis a přípravu štěňat, za další se štěně musí dostat do skvělých rukou, a zároveň si musí s majitelem sednout. Potom už je to věc tréninku a houževnatosti majitele. Toto vše člověk nemůže vždy při prvním vrhu ovlivnit, proto si myslím, že jsem měla obrovské štěstí, že se Alík dostal k Jitce, protože původně chtěla fenu. Jsem si jistá, že u Jitky a Alíka tohle vše sedlo bravurně, Jitka tomu dala naprosté maximum a Alík jí vše vrátil. Jsem na ně nesmírně pyšná. Moc jsem jim fandila a snažila se je podporovat, jak jen to šlo.

Kdykoli Tě s Jitkou vidím na závodech, řekla bych, že si opravdu rozumíte, je to tak?

Ano, jsme kamarádky. Já mám její odchov a ona můj, což nás spojilo o to víc.

 

Jitka je uznávanou rozhodčí z výkonu, nechystáš se i Ty na tuto dráhu? Zkušeností bys na už myslím měla dost… 🙂

V jednu chvíli mě to napadlo a pak jsem si řekla, že už takhle je to s tím časem velmi napjaté a rozhodně nechci svůj čas, který můžu věnovat holkám a přípravě na závody, krátit. Určitě to nechci nikdy do budoucna vyloučit, ale momentálně na to není vhodná konstalace.

Co je pro Tebe v chovu důležité?

Je plno strašně moc důležitých věcí v chovu (bonitace, kvalitní jedinci, zdravotní vyšetření, příprava a socializace štěňat, vhodný výběr majitelů, chovatelský servis po odběru štěňat). Důležité je chovat za nějakým účelem a ne jen za účelem produkování obrovského množství štěňat.

 

Jak se staráš o kondici a zdraví svých psů? Přidáváš nějaké výživové doplňky, chodíš na rehabilitace, čím krmíš?

Na rehabilitaci jsem s nimi byla jednou, jinak s nimi nikam nejezdím, pokud nepotřebuji nic řešit. Dbám na to, aby měli plno přirozeného pobybu. Denně chodíme na procházky, jezdíme často na kole, v létě takřka každý den plavou. Většinu času tráví se mnou doma, takže je nemám nikde v mrazech venku, a samozřejmě přidávám i doplňky – v období závodů a táborů přidávám Fitmin Dog Sport, celoročně jsou moji psi na Aptus Apto-flex sirupu. Co se týče krmení, již přes tři roky roky jsou moji psi plně na krmení od Fitminu. Mám vyzkoušené všechny typy a řady granulí od Puppy až po Senior, své psy mám v tuto chvíli na Maxi řadě (Junior, Maintenance, Performance, Senior) a na tréninky stop a poslušností používám Solution a nebo masové vaničky.

Když krmíš granulemi, zajímala ses o to, jaké mají složení?

Samozřejmě, že se starám o to, čím holky krmím. Přece jen mimo jiné to jsou sportovci, chci po nich maximální výkony čili potřebuji, aby byly ve skvělé kondici. Vemte si, jakou péči mají lidé sportovci, myslím si, že si naši psi zaslouží stejnou maximální péči.

 

t tváří kvalitního krmiva je myslím velká pocta, jak se to tak stalo, že jsi tváří Fitminu?

Spolupráce s Fitminem si vážím a moc mě těší. Několikrát do roka se zúčastňujeme akcí, kde mám možnost s ostatními partnery, kteří se věnují jiným sportům, a výživovými poradci řešit všechny otázky ohledně výživy, doplňků a kondice psů. Do Fitminu jsem se dostala na doporučení.

Jak postupuješ při odstavování štěňat, čím je krmíš ten druhý měsíc, kdy se odstavují a přecházejí postupně na normální stravu?

Co jsem vypozorovala, tak většinou začínám s příkrmem mimin kolem 18. dne. První dny jim dávám na přilepšenou Fitmin Puppy mléko a následně přecházíme na Puppy kaši. Přijde mi to přirozenější než mimina hned přikrmovat granulkama nebo masem. Navíc příkrmy chutnají i fenám, Áťa byla vždycky úplně nepříčetná, když dostala kaši pro mimina. Když už mají zoubky a feny bolí je kojit, tak jim míchám kaši spolu s Puppy gratulkami a následně už jen granulky.

 

Co všechno jako chovatelka se svými odchovy podnikáš? A vlastně – zvládáš porod sama, nebo Ti někdo pomáhá? Zažila jsi někdy nějakou komplikaci?

Zažila jsem samozřejmě porod naprosto plynulý, bezproblémový, ale zároveň jsem zažila i komplikovaný porod, který byl ukončen císařem. Nicméně pokud nenastanou komplikace, zvládám porod sama. Mimina se vždycky snažím maximálně připravit do nových domovů tak, aby pro ně byl přechod co nejjednodušší a ne moc stresující. Dávám si záležet na budování food drive a hodně se věnuji sociálu a kontaktu. Takřka vůbec neřeším rozvoj kořistnického pudu. Přijde mi důležitější, aby štěně, které od nás odchází, mělo rádo dotyk a vyhledávalo páníčka, aby žralo za každé situace, i když je v začátku třeba ve stresu.

Považuješ se spíše za štístko, nebo máš dar i na různá faux pas? Jinak řečeno – máš dojem, že Ti věci v životě vycházejí, nebo se musíš opravdu nadřít, aby všecko klaplo?

Jsem mistr faux pas! 🙂 To, co se nikdy nikomu nemůže stát, se stane mně vždycky. V životě jsem neměla nikdy nic zadarmo, vše jsem si musela poctivě vydřít.

 

…i mně se stále dějí věci, které se většině lidí vyhnou :-). Kájo, máš ještě nějaké jiné zájmy kromě psů?

Nedá se tomu asi říkat vyloženě zájmy, ale samozřejmě přírodu, výlety, kvalitní jídlo, kino, akce s přáteli, koně. Plná vana horké vody, zmrzlina, nabitý telefon a nebo zase naopak velký vytahaný svetr, krb, deka a čaj :-).

Na co se aktuálně těšíš? Co Tě baví, co Ti udělá radost, co Tě rozesměje?

Těším se, co mi rok 2018 přinese nového. Baví mě trávit čas s lidmi, které mám ráda, protože se s nimi vždycky nasměju a je mi krásně. Mám ráda pohodové letní tréninky se spoustou jídla a srandy, to člověk vždy jede domů a má pusu od ucha k uchu. Baví mě jen tak vzít smečku psů a jít se s nimi třeba koupat. Největší a upřímnou radost mám, když můžu někomu udělat radost.

 

A naštve? 😉

Štvou mě nesoudný lidi. Faleš a přetvářku nesnáším, a stejně tak nesnáším, když si v restauraci objednám opékaný brambor, a přinesou mi fritovaný v oleji :-).

 

jo, ať vám to s Maff letos vyjde – tak, abys byla spokojená. Ať Ti i jinak vše vychází, děkuji moc za tento milý a zajímavý rozhovor,
Draha Mašková

 

Foto: Petra Fürstová, Zuzana Šusterová, David Neff, Martin Plecháček, MVDr. Otakar Meloun, archiv autorky a firmy Fitmin


Téma: