Pocházím z Prahy, i když srdcem jsem spíše v jedné vesničce na jihu Čech, což teď ale asi není na pořadu dne, když vzniklo Centrum fyzioterapie v Praze. Zatím jsem svobodná, děti nemám, ale ty už naopak brzy budou na pořadu dne :-). Mám německého pinče Felixe – jako každý pinč je velmi temperamentní i ve svých 9 letech. Hodně mě toho naučil. K fyzioterapii zvířat jsem se dostala pořádnou náhodou, ten obor tenkrát neexistoval. Začátky byly hodně těžké, ale stálo to za to. Odjela jsem na čas i do zahraničí a vystudovala mezinárodně uznávaný kurz americké univerzity, který školí špičkové certifikované fyzioterapeuty zvířat. Myslím ale, že teprve praxe dělá terapeuta, ne kus papíru, i když je to mezinárodní certifikát…

 

Katko, ráda bych si s Vámi povídala o fyzioterapii psů, protože Vy se právě touto činností zabýváte. Co všechno tedy pojem „fyzioterapie malých zvířat“ zahrnuje?

Fyzioterapie zvířat je velmi komplexní pojem, a tím se i odlišuje od „metod jednoho směru“. Fyzioterapie disponuje mnoha technikami a přístupy. Když to zobecním na nějakého zvířecího pacienta v rekonvalescenci, tak v první řadě využíváme metody „manuální fyzioterapie“ (masáže, strečink, pasivní mobilizace kloubů, chiropraxe, Dornova metoda ad.), které podporují zlepšení funkce pohybového aparátu psa. Můžeme zároveň využít metody „fyzikální terapie“, které využívají různých fyzikálních veličin k podpoře hojení a regeneraci tkání těla (magnetoterapie, laser, ultrazvuk, elektroterapie ad.). Další důležitou součástí komplexní fyzioterapie je aktivní cvičení. Bez posilování partií, které jsou dle zjištění terapeuta oslabené, nemůže být žádná technika plně účinná. Role fyzioterapeuta tedy není jen srovnat kosti a protáhnout svaly, ale hlavně zhodnotit celkový stav pohybového aparátu psa a na základě tohoto zhodnocení zpracovat plán terapie i domácí úkoly pro majitele psa. A je skutečně jedno, zda se jedná o psa v rekonvalescenci nebo o psího sportovce.

 

Jak se liší rehabilitace a fyzioterapie?

V podstatě nijak. V literatuře se uvádí, že fyzioterapie je součástí komplexní rehabilitace a je tím myšleno, že fyzioterapie je zlepšování funkce pohybového aparátu, ale v rámci rehabilitace je určitě i management pohybu a tréninku, výživa, psychologie přístupu ke psu a jeho tréninku nebo pohybovému režimu.

 

Kdy tento obor vznikl ve světě, kdy se dostal do České republiky a kolik je v současné době takovýchto center?

Tak to jste mě dostala – kdy fyzioterapie zvířat vznikla ve světě, to opravdu nevím. Rozhodně to ale bude starší obor než u nás v ČR, který můžeme datovat cca do roku 2008. To určitě není moc – je to u nás velmi mladý obor, který má ambici se rozvíjet. Na západ od nás je to nejrychleji se rozvíjející obor ve veterinárním odvětví, to je velmi zajímavé. U nás byly počátky v režii pana doktora Duchka a mé maličkosti, se kterým jsem měla tu úžasnou možnost fyzioterapii od začátku budovat. Postupem času se přidávali další veterináři, kteří pochopili důležitost následné rehabilitační péče. Považuji za obrovský pokrok to, že ke konci tohoto roku vznikl projekt Asociace fyzioterapie a rehabilitace zvířat České republiky. V jejím čele stojí špičkový veterinární neurochirurg, MVDr. Aleš Tomek, já zastupuji roli viceprezidenta, a jsou v něm zapojeni i další veterinární lékaři, podporující tuto tematiku. Věřím, že se nám podaří pozvednout a stabilizovat úroveň veterinární fyzioterapie v České republice.

Počet center, která by se podobala tomu mému, je v tuto chvíli nulový, ale věřím, že se budou rozvíjet. Mé centrum je nyní jedinečné v tom, že není závislé na jedné klinice, ale spolupracuje s mnoha veterinárními lékaři a klinikami. Zároveň je to prozatím největší centrum. Máme rozlohu téměř 170 metrů čtverečních. K dispozici jsou dvě aquaterapeutické vany a jedna obří tělocvična, která slouží i jako přednáškový prostor. Samozřejmostí jsou špičkoví fyzioterapeuti, kteří mají buď celosvětově uznávaný titul terapeuta zvířat, nebo pracují pod mým dohledem, včetně veškerého zaškolení a supervize pod dobu delší šesti měsíců. Nyní máme novou kolegyni z oboru lidské fyzioterapie, velmi se těším, že přinese zase jiné přístupy z fyzioterapeutických metod.

 

Jsou už dávno pryč doby, kdy psi dostávali zbytky z kuchyně a lidé jim nevěnovali příliš péče. Dnešní doba vykazuje přesně opačný trend – svět kynologie je jeden velký byznys a našlo by se jistě dost lidí, kteří by některé věci pro psy hodnotili až jako přehnané. Dokažte jim, že fyzioterapie může psům nejen zlepšit životní komfort, ale třeba i zachránit zdraví.

Není třeba mnoha důkazů, stačí se mrknout na výsledky fyzioterapie, což potvrzuje i skutečnost, že fyzioterapii vyhledávají stále častěji majitelé sportovních psů – tedy ti, kteří mají vlastně psa zdravého, ale efekt při výkonu poznají, pokud se rozhodnou to vyzkoušet. Ale pokusím se to popsat postupně. Dovolím si začít tou zásadnější stránkou fyzioterapie, a to je, jak jste zmínila, „zachránit zdraví či život“ pejska. To se týká psů v rekonvalescenci, předně – v rekonvalescenci po ortopedických či neurologických operacích. Je velmi důležité zmínit, že v souvislosti s páteří psa je situace naprosto rozdílná u psů a u lidí. Na rozdíl od lidí, u psů směřuje výhřez plotýnky nejčastěji přímo nahoru, do páteřního kanálu, což způsobí fatálnější důsledky pro míchu než u lidí, kde utlačuje plotýnka spíše kořeny míšních nervů (tedy z boku). Zde vzniká velký potenciál pro fyzioterapii psů, kde v případech zoperovaných pejsků, kteří stále nechodí, je fyzioterapie ta nejzásadnější volba k návratu funkce. Psi totiž, na rozdíl od lidí, mohou chodit tzv. reflexní chůzí. To znamená, že mohou chodit, i když vůbec necítí končetiny. Týká se to ale pouze pánevních končetin. Tomuto fenoménu se říká spinální chůze. I v ortopedii má rehabilitace obrovský význam, ale obávám se, že tento rozhovor by mohl být nekonečně dlouhý. Proto se přemístím k psím sportovcům a Vámi zmíněnému „zlepšení životního komfortu“. Zde je jistě nejvýznamnější slovo „prevence“! Napříč všemi psími sporty je na psy kladeno stále více a více. Přesnost, rychlost, drive, výkon… Aby mohl toto všechno pes plnit na špičkové úrovni, je třeba, aby tělo dobře fungovalo. A ono bohužel nikdy při jednostranné zátěži nemůže fungovat perfektně. Vždy najdeme nějakou přetíženou oblast, která povede ke vzniku funkčních blokád, které budou limitovat psa při výkonu. Musím zmínit i významný podíl fyzioterapie na psychiku psa. Jakmile pohybový aparát nepracuje správně, nejen že nemá potřebnou sílu a přesnost, ale vytváří i poměrně velký tlak na nervovou soustavu. Můžete pak pozorovat drobné změny, pes je nervóznější, vydrží kratší dobu se soustředit, častěji například shazuje překážky, není tak zvaně ve své kůži, napadá ostatní psy nebo je nevraživý. Všechno souvisí se vším.

 

 

Jaké složité případy jste měla v péči a s jakými úspěchy?

Nejčastěji řeším ochrnuté psy bez hluboké citlivosti. Během let jsem si vybudovala vlastní metodiku, jak s neurologickými pacienty pracovat. Zde bohužel nelze čerpat z humánní oblasti, protože, jak už jsem zmínila, lidé tuto možnost chodit bez citlivosti nohou nemají. Byla to poměrně těžká, dlouhá cesta a rozhodně nejsem na jejím konci. Jsem ale opravdu velice šťastná, že metodika má skvělé výsledky. Zhruba přes 80 % neuro-pacientů se vrátí do normálního života. Stále zcela nechápu, jak může ochrnutý pes chodit, ale je to prostě tak. Malý zázrak. Takový neurologický pacient je zpravidla po operaci výhřezu meziobratlové plotýnky, avšak poškození míchy je natolik závažné, že už nedojde k obnově funkce. Jednoduše takový pejsek tahá nohy za sebou a vůbec o nich neví. Neurologický pacient může být i pes, kterému selže funkce periferních nervů. Ten zas všechno cítí, ale nemůže se pohnout. Pro všechny takovéto těžší neurologické skupiny psů je fyzioterapie opravdu bez nadsázky jedinou možností, jak se vrátit zpět do života.

Ve skupině sportovních psů sice nejsou tak „složité“ případy, nicméně někdy je hodně těžké napasovat fyzioterapii na potřeby tréninku a závodů a asi nejtěžší u sportovních psů je najít, co vlastně byla primární příčina problémů, které na těle najdu. V podstatě pátráme po vejci a slepici a řešíme, co bylo první :-). Když si nejsem jistá, pouštím si videa psa při výkonu a hledám příčinu. Hodně se mi to vyplácí, protože když ten sport se psem neděláte, pak si nemůžete představit ten fyzický i psychický nápor, kterým pes prochází.

 

S jakými pomůckami a přístroji pracujete?

Nejčastěji s vlastníma rukama, je to ten nejgeniálnější a nejefektivnější nástroj fyzioterapie. Zvláště u sportovních psů. Nicméně pro potřeby psů v rekonvalescenci mám dvě aquaterapeutické vany, kde pes chodí ve vodě na podvodním páse v teplé vodě. To je pomůcka, která mnoha pejskům zachránila život. Voda tělo nadnáší a uleví hmotnosti psa až o téměř 80 %, je to skvělé pro ochrnuté psy nebo psy s ortopedickými potížemi. Při manuální terapii využívám ráda teplo pro uvolnění a prohřátí tkání. Z fyzikálních metod využívám elektroterapii a magnetoterapii.

 

Jaké metody používáte a na základě čeho volíte vhodnou terapii a způsob práce s klientem?

Je to velmi individuální, nicméně hodně využívám manuální metody pro uvolnění svalů, šlach a fascií. Jakmile mi měkké tkáně dovolí pracovat s kloubními spojeními tak, aby byl efekt trvalý, volím metody kloubních mobilizací a mobilizací páteře. Ráda kombinuji, nejsem člověk jedné metody. Nyní přicházím na chuť chiropraxi. Mám úžasnou možnost navštěvovat kurz pro veterinární lékaře a jsem tou technikou opravdu nadšená. Určitě ji v budoucnu do práce zařadím.

Terapii volím na základě nálezů na těle psa. Pozoruji, jak se pohybuje, když jde do místnosti, případně si ho nechám předvést. Pokud se mi nelíbí nějaký segment páteře při ošetření, žádám majitele o RTG snímek pro příští návštěvu. Opatrnosti není nikdy dost a opravdu nelze manipulovat s páteří psa s problémem, když nevíme, jak to tam vypadá. Opět spíše mluvím o sportovním psovi, protože pes po operaci má obvykle jasný problém a majitel nese v kapse lékařskou zprávu. Zobecním-li volbu postupu terapie, pak v první řadě stojí diagnostika bolesti a její odstranění. V druhé řadě návrat funkce (tedy např. protažení zkrácených partií, odstranění blokád páteře a kloubů atd.) a v neposlední řadě stojí volba správných aktivních cvičení pro odstranění pohybového stereotypu, který tuto blokádu způsobil. To je často domácí úkol pro majitele psa.

 

Jmenovala byste prosím konkrétní problémy, které řešíte, nebo dokonce na které se specializujete?

Specializuji se na práci s ochrnutými psy. Tedy po výhřezech plotýnky, infarkty míchy, mozkové příhody (ty nejsou tak časté), periferní polyneuropatie, úrazy páteře. Vše samozřejmě ve spolupráci s veterinárními lékaři.

Řeším ale velmi často i psy v rekonvalescenci po ortopedických zákrocích, nejčastěji operace zkříženého vazu v koleni, resekce hlavice v kyčelním kloubu, rehabilitace po frakturách a úrazech. Často k nám docházejí psi s vyšším stupněm dysplazie kyčelního kloubu, s artrózou v kloubech. Takže rekonvalescence je jedna velká skupina.

Druhá velká skupina jsou psí sportovci, překvapuje mě, jaký boom teď fyzioterapie u sporťáků zažívá.

Další velkou skupinou jsou staří psi. To je krásná práce s nimi. Dědulové už se nemohou zvednout, mají slabé nohy, všude artróza, špatná játra, a tak léky na bolest třeba nemohou brát… Přitom mají radost ze života, dobře žerou, jen je nenesou nohy. Rehabilitace takových psů má neuvěřitelný efekt a skutečně prodlouží život pejskovi často i o několik let.

 

 

Jak jste se k pořízení vlastního rehabilitačního centra dostala a jak náročné bylo?

K vlastnímu centru vedla dlouhá, osmiletá cesta. Pracovala jsem pro pana doktora Duchka, měla jsem mnoho možností dívat se, jak vyšetřuje, vidět ortopedické i neurologické operace, učit se. Jsem mu moc vděčná. Pak prostě přišel čas realizovat fyzioterapii podle svých vlastních představ a jít vlastní cestou. Bylo to správné rozhodnutí.

Realizace byla skutečně náročná. Rozhodně náročnější, než jsem čekala, ale všichni mě opravdu úžasně podpořili a centrum běží skvěle.

 

Jaké je zájem o tyto služby?

Poměrně velký. Rehabilitace má skutečně skvělé výsledky, které si lidi řeknou mezi sebou. Ostatně většina našich klientů přichází na základě doporučení, což je skvělá zpráva. Zatím nemusím moc investovat do reklamy :-).

 

Musím se zeptat i na finance – jak finančně náročná je rehabilitační terapie?

Záleží samozřejmě na četnosti návštěv. Při prevenci dochází pes jednou za měsíc, za čtvrt nebo půl roku. Při intenzivní rehabilitaci dochází pes třeba jednou nebo dvakrát za týden. U nás jsou tři možné způsoby platby. Při permanentce deseti návštěv vychází terapie na 600 Kč. Při permanentce pěti návštěv na 650 Kč a jednotlivě placené terapie stojí 700 Kč.

 

Jsou už i pojišťovny, které vztahují tyto léčební výlohy do svých služeb?

Ano, občas klient uspěje u pojišťovny, ale poslední dobou se mi zdá, že jsou tyto instituce stále neochotnější zaplatit už jen náklady za operaci, natož za rehabilitaci…

 

Mají klienti zájem i v případě, že mají zdravého psa, o preventivní péči, tj. kondiční návštěvy?

Ano, preventivně či kondičně docházejí sporťáci, výstavní psi a psí senioři. Zde je rozdíl v intenzitě fyzioterapie v případě, že zařazujeme do tréninku i pohyb ve vodě. Často je to před nějakými významnějšími závody. U tréninku ve vodě je potřeba frekvenci udržet alespoň několik pravidelných návštěv jednou týdně, aby měla voda efekt. U „suché práce“ není třeba takové četnosti. Zas ale záleží na tom, co se řeší. Pokud naleznu více zásadních problémů na pohybovém aparátu psa, musí pes přijít za kratší dobu na kontrolu a dotažení všech detailů.

 

Je třeba, aby majitelé dbali nějakých Vašich rad i doma a cvičili se svými psy dál?

Samozřejmě. Důležitý je klidový režim po fyzioterapii. Obvykle jsou to 2–3 dny. Pokud majitel klidový režim nedodrží, samozřejmě to psa nezabije, ale svaly začnou pracovat ve svém starém pohybovém stereotypu a je větší pravděpodobnost toho, že se problém vrátí a proběhlá terapie nebude mít trvalejší efekt. A to je škoda, ne? Majitelé rádi smlouvají. Tipnete si, jaká je nejčastější věta, kterou slyším? „A to nemůže ani na stopičku?“ 🙂 Dále se snažím vysvětlit důležitost protahování po tréninku či závodě a učím majitele základním technikám.

 

Katko, není „lékařské tajemství“ 🙂 prozradit, kteří známí kynologové k Vám například chodí?

Strašně nerada bych na někoho zapomněla, ale je to například Jitka Jozová, Jitka Duffková, Bohuš Miča či Robert Fagoš ze sportovních kynologů, Kristýna Mertl se svým chrtím sprinterem, za agility Eliška Dolníčková, Monika Šaling, Bára Kozlová a z dogdancingu třeba Irena Ištvánková nebo Markéta Suchá.

 

Jaké je prosím Vaše vzdělání a jaké obecně vzdělání by měl mít pracovník rehabilitace?

Vystudovala jsem ČZU v Praze se zaměřením na kynologii, a pak jsem odjela do zahraničí na specializovaný kurz pro veterinární fyzioterapii. Kurz byl opravdu velmi náročný na čas, odbornost i finance. Po velmi těžké zkoušce jsem získala od The University of Tennessee mezinárodně uznávaný titul fyzioterapeuta zvířat CCRP (Certified Canine Rehabilitation Practitioner).

U nás v ČR není možné takovou odbornost zatím získat, člověk musí buď vycestovat, nebo má smůlu a musí si vystačit s trochou nadsázky s kurzem Dornovky nebo masáží. To je bohužel hodně málo. Já mám ale dobrou zprávu, protože na získání odbornosti se už intenzivně pracuje. Více zatím nemohu prozradit.

 

Zajímá mne, jak řešíte různé povahy psů – je zřejmé, že ne každý pes se sebou nechá dělat různé věci, nechá na sebe jakkoli sahat, každý nemá třeba rád vodu… Jak probíhá první schůzka s novým psím klientem a jak zvládáte různé povahy psů? Musejí mít někteří například i náhubek?

Snažím se nepracovat s náhubky, žádný v centru ani nemáme… Pes není hloupý, ví, že mě sice nemůže kousnout, ale na druhou stranu spolupracovat se mnou nebude rád. A spolupráce je základem dobře odvedené fyzioterapie. Psovi sice neřeknete „teď povol ruku“ nebo „teď se nadechni“, ale ani člověku to často nevysvětlíte :-), proto pokud mi pes důvěřuje a nemá potřebu se mnou bojovat, jde práce mnohem lépe. Jsou samozřejmě psi, kteří spolupracovat nechtějí. V rekonvalescenci jsou to velmi často jezevčíci a jiní paličáci, kteří nehodlají tolerovat manipulaci. V prevenci pak němečtí a belgičtí ovčáci, kteří na doteky cizích lidí příliš zvyklí nejsou. Často to není chyba psa, že je agresivní nebo nevychovaný, a tak je třeba úkolovat majitele, nebo si prostě poradit. Zatím mi vychází klidný, ale důrazný přístup ke psovi, který dříve či později zjistí, že se mu neděje nic špatného. Někteří mají už i vyzkoušeno, že když udělají prudší pohyb, že se člověk lekne – to jsou psi, kteří se tím snad i baví :-). Já se psů nebojím a vždy se s nimi dá na něčem domluvit. Samozřejmě čím větší či agresivnější pes, tím více musím zpočátku slevovat ze svých požadavků – na první návštěvě u sportovně vedeného rottweilera nebudu např. nutně potřebovat, aby toleroval mou hlavu těsně u té jeho při mobilizaci krční páteře… Ideální práce je se psem, který má rád pamlsky.

V podstatě nejdůležitější je, aby byl pes tolerantní k dotekům a aby uměl ležet na boku, ideálně na povel. Tedy nějaké „hají“. Tomu se všichni z pracovní kynologie velmi smějí, když to po nich chci natrénovat, než přijdou na fyzio. Ale je to moc důležité. A pak už je to jen o tom, jak si s tím psem popovídáme :-).

 

Vzpomněla byste na nějaký zajímavý případ, kdy pro Vás byl pacient opravdu oříšek?

Někdy je skutečně případ velmi složitý třeba i v souvislosti s délkou rehabilitace do prvního viditelného efektu. Mám tím na mysli dlouhodobé ležáky s nějakým neurologickým postižením. V takovém případě může pes bez hnutí ležet i několik měsíců a je těžké udržet majitele v naději, že vše klapne, jak má. A ten oříšek, který myslíte Vy, je většinou spíše o hlavě psa. Tedy o tom, zda se mi ho podaří správně namotivovat k práci se mnou. Sval bude vždy reagovat podobně na stimulaci či uvolnění, ale každý pes bude reagovat jinak na manipulaci a na motivaci k pohybu, a v tom jistě leží velké procento úspěšnosti nebo neúspěšnosti terapie. Uvědomme si totiž, že pes nemá motivaci cvičit nebo být protažený. On žije tady a teď, a jestli má ochrnuté nohy, nebo na nějakou nohu kulhá, ho moc nezajímá. Naopak se snaží se té situaci maximálně přizpůsobit.

Abych řekla něco konkrétního, pak třeba velký oříšek byla doga ochrnutá na všechny čtyři končetiny. Management tak obrovského psa při cvičení a manipulaci byl skutečně těžký. Skoro se ani nevešla do rehabilitační vany. Ale když se chce, všechno jde! 🙂

 

…a není někdy větší oříšek páníček než jeho pes? 🙂

To určitě ano. Hodně lidí říká, jak krásná práce to je, že nepracujeme s lidmi. To ale není pravda. Pracujeme s majitelem, který je často v zoufalé situaci, kdy jeho pes je ochrnutý, veterinář při nejlepší snaze nemohl pomoci a člověk má doma ležáka. Často mají lidé vztah ke psům jako k dětem, proto práce s majitelem, byť jen na úrovni „přestaňte litovat, začněte nám věřit“, abychom mohli začít cvičit, je moc důležitá a citlivá.

Samozřejmě to není jen takto zásadní a těžké téma, často dochází ke komickým situacím, kdy majitel prochválí psa přímo v nějaké pohybové chybě, kterou odstraňujeme, nebo při vrčení začnou konejšit psa povelem „hodný“… Dále míra tréninku a neúměrné fyzické zátěže u očividně přetížených psů, množství krmiva u obézních psů, to jsou všechno horká témata, která s majiteli musíme diskutovat.

 

 

Potřebujete u cvičení/terapií asistenci majitele? Nebo si převezmete psa a majitel se vrátí za určitou dobu?

To záleží na situaci. Z 90 % je majitel přítomen terapii, protože se také učí, jak se psem zacházet v rekonvalescenci, jaké domácí úkoly na příště má a podobně. Někdy nám člověk pejska nechá, jde si nakoupit nebo něco vyřídit a za hodinku dorazí. Někdy je opravdu lepší, když pejsek majitele nemá na očích, pak s námi lépe spolupracuje.

 

Nejsou psi při cvičení ve stresu? Resp. kdy z nich opadne?

První návštěva je pro psa něco nového, proto je více nedůvěřivý. Někteří ani nemají rádi vodu, proto musí probíhat první návštěva velmi citlivě, abychom z toho ten stres právě neudělali a nevytvořili v psovi nedůvěru pro další návštěvy. Obvykle druhou, třetí návštěvu jsou psi úplně v pohodě a spolupracují. Jsou ale samozřejmě i výjimky – někdy se spolupráce prostě nedočkáme, a někdy pracuje pes hned od první návštěvy naprosto suverénně.

 

Co Vás na Vaší práci baví a čím Vás obohacuje?

Ta možnost pomoci zvířatům, vracet je do aktivního života, dělat tím samozřejmě i radost lidem, to je úžasné. Je to snová práce. Zajímavá je i v tom, že máte jako terapeut těla velmi široké možnosti, jak na tělo a jeho fungování nahlížet a učit se, že ne vždy jde všechno přesně podle učebnic.

 

Nějaký vzkaz pro majitele pejsků, kteří váhají, zda rehabilitaci a fyzioterapii zkusit?

Takový člověk asi nikdy nebyl na fyzioterapii se svým tělem 🙂 – začněte tedy od sebe, a pokud vám bude lépe, bude rozhodně lépe i vašemu psovi, když ho svěříte do rukou profesionálů.

 

Rozhovor: Draha Mašková
Foto: archiv autorky, www.PhysioDOG.cz