Ladislav Mach se narodil v Liberci v dubnu 1951. Absolvoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou. Po celý aktivní věk pracoval jako projektant i dnes se touto profesí zabývá, ale jak sám říká, už jen spíš pro radost. Za socialismu si přivydělával jako soustružník, později pracoval i jako daňový poradce. Ladislav Mach je majitelem dvou belgických ovčáků malinois – psa Octavia Malidaj, se kterým osm let vrcholově závodil, a fenky Freny Foxy Queen. V roce 2013 mu byl udělen titul Mistr sportu.

 

oskar4 oskar2

Láďo, jste osobností české sportovní kynologie, kterou má většina z nás spojenou se psaním o výcviku – baví Vás psát a předávat své zkušenosti dál?

Draho, abych byl upřímný, že by mě psaní vysloveně bavilo, to se říct nedá. Když jsem kdysi začínal s kynologií, tak v podstatě nebyly žádné knihy o výcviku. Navíc zkušení výcvikáři si nechávali svoje vědomosti a zkušenosti pro sebe. Bylo obtížné se dostat k informacím o způsobech výcviku, a tak se člověk učil sám, převážně systémem pokus – omyl. A i když se v současné době pořádají různé semináře o výcviku, tak komplexní pohled na výcvik, včetně teoretických základů, se tam nedozvíte, a ani to není z časových a jiných důvodů možné. Vím, jak jsem prahnul po vědomostech, proto jsem psaním chtěl rozšířit obzor lidem, kteří chtějí pochopit způsoby a metody výcviku a nejen bezduše kopírovat to, co vidí kolem sebe nebo na internetu. Na každého psa se nehodí způsob výcviku, který se v současnosti běžně praktikuje. Navíc jsem toho názoru, že člověk by vždy měl vědět, proč zrovna cvičí takhle a ne jinak. A aby tomu tak bylo, je potřeba znát psí duši, způsoby učení a jak to vše funguje. Nejprve jsem napsal několik článků na svůj web. Pozitivní ohlas na články mi ukázal, že není úplně od věci v psaní pokračovat. A když mi známí i neznámí po delší dobu říkali, ať napíšu knihu, tak jednoho dne, ve slabé chvilce, jsem začal psát knihu; knihu, která by měla čtenáře seznámit s problematikou sportovní kynologie. Druhým důvodem bylo ukázat široké kynologické veřejnosti, že i při vrcholovém výcviku může být pes v pohodě a cvičení mu může přinášet kromě pohybu i radost.

 

Aby mohly být zkušenosti předávány, je třeba je získat, vybudovat si jméno, které bude zárukou těchto zkušeností. Jak jste se tedy Vy ke sportovní kynologii dostal?

Když jsem potkal budoucí manželku, měla dospělého erdela. Byl pěkný, mohutný, ale… Ale absolutně nevychovaný. Kromě toho, že si dělal, co chtěl, tak nejenže neměl ani přivolání, ale dokonce si na procházce ani nehlídal paničku. A tak jsem ho začal „podomácku“ vychovávat. Pokroky mě nabudily natolik, že když „odešel“, tak jsme si pořídili dobrmana, kterého jsem hned od začátku začal vychovávat a následně cvičit.

 

Ano, dlouho jste měl dobrmany, dnes jste spojován ale výhradně s belgickými ovčáky malinois – jak k této změně došlo? Proč?

Dobrmani mi učarovali nejen svým vzezřením, ale i povahou. Jenomže postupně se u dobrmanů začaly objevovat fatální nemoci. Dobrmani, se kterými se intenzivněji cvičilo, umírali hodně brzy. Se zánikem Svazarmu si chovatelé prosadili zrušení řízeného chovu s tím, že si chtějí sami rozhodovat, kým své feny nakryjí. Dobrmani v té době byli v kurzu. Většinou si je pořizovali podnikatelé jako doplněk ke svému image. A tak se začalo „šlechtit“ na exteriér, často úzkou příbuzenskou plemenitbou. Povahy chovatele nezajímaly. A tak kromě zdraví začali mít dobrmani problémy s povahou a konstitucí. Můj poslední dobrman byla fena Eliška Black Gong. S ní jsem se vrátil ke cvičení po dlouhé pauze. Přihlásil jsem se s ní na mistrovství České republiky dobrmanů, do vložené kategorie IPO1. Den předem jsem s ní v místě konání potrénoval. Chtěl jsem jí dát kousnout na vlastního figuranta, na vlastní rukáv. A dopadlo to špatně. Vůbec si nekousla. Bylo mi trapné odstoupit, a tak jsme druhý den nastoupili. Soutěž jsme sice vyhráli, ale… Celou noc jsem nespal a trnul hrůzou, jak si nekousne, nebo jak jí figurant požene! A tam uzrálo mé rozhodnutí, že změním plemeno. A tak jsme si pořídili maliňáka – Oskara. Jen pro úplnost uvedu, že Eliška se u nás dožila 12 let.

 

Jsem přesvědčená o tom, že aby člověku některé plemeno opravdu sedlo, musí se mu líbit povahově i vzhledově. Co pro Vás mají tato dvě plemena společného v tomto smyslu? Jinými slovy – jak dojde k přechodu z dobrmana na malinoise?

Musím říci, že např. manželce se maliňáci zpočátku vůbec nelíbili. Dokonce mi řekla: „Klidně si ho dej do kotce, nebudu ho mít ráda tak jako dobrmany.“ Ale už když jsme si malého Oskara vezli domů, radikálně změnila názor. Oskar skončil, tak jako ostatní naši psi, v posteli a má ho ráda minimálně stejně jako dobrmany. Přechod z dobrmana na maliňáka je absolutně bezproblémový. O tom svědčí i skutečnost, že řada špičkových výcvikářů měla před maliňákem dobrmana.

 

Jaké kladete nároky na své psy? Prodal byste svého psa dál, když by nesplňoval to, co od něho očekáváte? Jak se stavíte k tomu, že mnozí špičkoví psovodi prodávají své psy, kteří buď nejsou podle jejich představ, nebo prostě aby vydělali peníze?

Vždy, když jsme si přivezli štěně, tak už nikdy jsme ho nedali pryč. Všichni psi u nás dožili. Nikdy bychom svého psa neprodali. Pro nás je pes členem rodiny. Nechci moralizovat. Když se někteří psovodi nebo majitelé psů zbavují např. proto, že nesplňují jejich představy nebo pro peníze, tak to považuji za jejich věc. Jen je mi těch psů líto, ale říkám si, že možná se budou mít u nového majitele lépe.

 

Myslíte si, že pes má duši a své city? Že přemýšlí? 😉

Pes je živý tvor, který má silné citové prožitky a přemýšlí. Jsem toho názoru, že pes je schopen silných emocí a prožitků. Toho např. využívám při výcviku; psovi dávám emotivně najevo, do jaké míry jsem s jeho výkonem spokojený. A protože jsem se svými psy v neustálém kontaktu, tak jsme spolu emočně naladění na stejnou „vlnu“. Neomylně poznají, do jaké míry jsem spokojen, a podle toho reagují. Myslím si, že kotcový pes, kterého psovod vytáhne pouze na cvičák, je citově hodně plochý.

 

Ptám se takto triviálně a možná naivně záměrně – píšete knihy o výcviku, v nichž jde kromě jiného o to, že základem správné práce se psem je pochopení jeho způsobu přemýšlení a naturelu. Co je tedy podle Vás to základní ve výchově a výcviku psa z hlediska psovoda?

Výborná otázka, ale odpověď není vůbec jednoduchá a vyžádala by si delší povídání. Pokud bych měl vypíchnout jen opravdu to, co považuji při výchově a výcviku za nejdůležitější, tak bych řekl, že jako nejdůležitější je brát svého psa jako nejlepšího kamaráda, ne jako věc a nástroj na hojení svých ambicí a ega. Svému kamarádovi také nebudete ubližovat a zacházet s ním jako s kusem hadru. Dále by člověk neměl zapomínat, že sportovní kynologie je koníček a jako takový by měl být především zábavou pro psovoda i svého psa. Vím, že to vypadá jako klišé, ale já to tak opravdu vidím.

 

stastnypes1

V čem psovodi při výcviku chybují?

Pokud někdo cvičí všechny své psy pořád stejnou metodou, snadno se stane, že pes nebude reagovat podle představ psovoda. V těchto situacích psovod obvykle začne víc a víc „tlačit na pilu“. A začnou nastávat konfliktní situace, které nemají dobré konce; pes začne být ve stresu a začne se bát, v krajním případě i pokouše svého psovoda. Abychom se vyhnuli podobným situacím, měli bychom výcvikové metody přizpůsobit svému psovi a nikoli čekat, že pes svoji povahu přizpůsobí nám a našim výcvikovým metodám. Toho pes samozřejmě není schopen.

 

Kolik jste vlastně za svůj život vycvičil psů na vrcholovou úroveň? Co je pro Vás tato vrcholová úroveň?

Kromě Oskara jsem na vrcholovou úroveň vycvičil dobrmana Duxe z Písečného ostrova. Vrcholová úroveň pro mě znamená to, že člověk je schopen se poměřovat s těmi nejlepšími.

 

Nakolik si myslíte, že úspěch ve sportovní kynologii záleží na zkušenostech psovoda, kvalitách psa a nakolik na okolnostech?

Záleží nejenom na uvedených faktorech, ale i na mnoha dalších. Výčet by byl hodně dlouhý. Pokud chcete být opravdu úspěšní, tak to mj. znamená výcviku obětovat spoustu času, mít štěstí na partu lidí kolem sebe, protože bez obětavých lidí, ochotných vám pomoci, to prostě nejde. V neposlední řadě je potřeba mít velké štěstí na figuranty. A tak bych mohl ještě dlouho pokračovat.

 

Vydal jste dvě knížky o výcviku psa – Šťastný pes aneb Cvičíme hlavou. Jak je to dlouho, co jste knížky vydal, jak dlouho jste je psal a změnil byste dnes na nich něco?

Každý díl jsem psal zhruba tři měsíce. To psaní mi docela šlo od ruky. Největší práce ale byla s fotografiemi. Nechtěl jsem použít ilustrační, ale instruktážní fotografie, které měly pomoci pochopit problematiku, o které se píše. Když jsem cvičil se psem, nemohl jsem fotit. A protože jsem neměl k ruce žádného profíka, museli jsme nafotit spoustu fotek. Pro 1. díl jsme nafotili přes 10 000 fotek, ze kterých jsem nakonec vybral 160, které se do knihy použily.

V knihách bych nic neměnil. Názory jsem nezměnil, jen bych řadu věcí doplnil. Buď to, na co jsem si při psaní nevzpomněl, nebo bych přidal nové poznatky a zkušenosti.

 

Cvičil jste také podle Svazarmu? Zažil jste ho, ale uplatnil jste ho na své psy? Jak u Vás proběhla, pokud tedy proběhla, změna v přístupu k výcviku a ke psům v něm?

Když se řekne „Svazarm“, tak pro většinu lidí to má pejorativní nádech. Já to tak ale nevnímám. Řada lidí, kterým říkám „staří svazarmovci“, cvičili především násilím a s velkou hrubostí. Ne však všichni. Spousta lidí měla pozitivní vztah ke svému psovi a cvičila s přiměřenou citlivostí. A abych byl upřímný, tak v posledních letech pozoruji, že řada lidí v honbě za výsledky stále víc a víc ve výcviku přitvrzuje, takže rozdíl mezi „starými svazarmovci“ a některými dnešními výcvikáři není až tak velký. Protože jsem patřil k těm, kteří cvičili s citlivostí a používali místo hrubosti a násilí odměny, tak pro mě ten přechod byl bez nejmenších problémů. Navíc k tomu přispěla i skutečnost, že jsem na konci osmdesátých let na více než deset let skončil s aktivní kynologií.

 

stastnypes2

Vaše obrovské kynologické úspěchy jsou zatím spojeny se psem Octavius Malidaj – co vše jste spolu prosím dokázali?

Nemyslím si, že moje kynologické úspěchy jsou „obrovské“, ale určitých úspěchů jsme s Oskarem přesto dosáhli. Mezi naše největší úspěchy řadím:

  • Mistr ČR IPO 2006
  • Mistr ČR BO 2005 a 2009
  • místo MČR IPO 2010 a 2012
  • místo na MČR BO 2006, 2008 a 2010
  • místo na MČR IPO 2009
  • místo na MČR BO 2007
  • místo na MS BO 2009
  • místo na MS FCI 2006
  • 10x CACT
  • 3x Res. CACT

 

Kterého s těchto vítězství si vážíte nejvíc a proč?

Můj pohled na tuto otázku se postupně mění. Každého dosaženého výsledku si vážím a má pro mě jedinečnou cenu. Každá účast na soutěži pro mě znamená jedinečný příběh s řadou zkušeností a zážitků. Je to stejné, jako bych měl říci, které dítě mám raději. Kromě titulů a umístění na akcích si jednak vážím toho, že Oskar v necelých 3 letech a 3 měsících splnil podmínky pro udělení titulu Český šampion práce (následně mu byl udělen) a jednak, že ještě v necelých deseti letech byl 2. na MČR IPO a vydržel ve vrcholné formě celých 8 roků. Za tu dobu absolvoval 31 výběrových a mistrovských soutěží.

 

Čím je Oskar, jak Octaviovi podomácku říkáte, specifický?

Oskar je postavou sice menší, ale mohutný pes s vyrovnanou povahou a velkou psychickou i fyzickou odolností. Není sice mazlivý, ale umí se hodně radovat.

 

Jaké bylo k němu pořídit psí přírůstek do rodiny a jak se oba sžili?

Když byl Oskar na konci své kariéry, s manželkou jsme se rozhodli, že si pořídíme štěně. Logicky nic jiného nepřipadalo v úvahu než zase maliňák. Vzhledem k tomu, že Oskar nesnáší psy, obávali jsme se, že pes do baráku nemůže, a tak jsme si přivezli štěně – fenku – Kačenku. Mysleli jsme, že ji nejen snadno příjme do smečky, ale že mu pomůže zpříjemnit stáří. Ale jak se ukázalo, mýlili jsme se! Oskar hned od začátku dával najevo, že Kačenku nechce. Nechávali jsme mu čas, aby si na ni postupně zvykl, ale bylo to marné. Oskar ji nechtěl a nechce. Z řady situací bylo naprosto jasné, že by Kačence hodně ublížil. Proto jsme přistoupili k tomu, že žijí odděleně. Oskar žije s manželkou v patře a já s Kačenkou v přízemí s tím, že se nikdy nesmějí potkat. Nedávno jsme se s manželkou špatně domluvili a málem se potkali. Jen se štěstím se mi podařilo Kačenku zatlačit za dveře, protože Oskar byl značně bojovný a odhodlaný si to s „vetřelcem“ vyřídit.

 

V čem byl jiný výcvik Oskara a v čem Kačenky? Vidíte nyní po třech letech soužití s oběma psy, co je příznačné pro psa a co pro fenu?

Nechci generalizovat, ale napíšu rozdíl mezi Oskarem a Kačenkou. Rozdíly mezi nimi jsou, a to docela velké. Oskar prováděl to, co jsem ho naučil. Kačenka samozřejmě provádí také to, co jsem ji naučil, ale moc u všeho přemýšlí. Když se to nejméně hodí, tak něco vymyslí. Naposledy to bylo v Třeboni, kde mi při zahájení zadního doprovodu utekla k figurantovi. Kačenka je prostě „myslitel“! Ale to je v podstatě ještě drobnost. Horší je to v období okolo hárání. Těsně před háráním je Kačenka hodně nervózní a protivná. Po skončení hárání má falešnou březost, a to je zase úplně jiná. Myslí si, že bude mít štěňátka a dokonale se „do toho položí“! Je příliš klidná, šetří se a cvičit se jí moc nechce. A jako naschvál měla falešnou březost na soutěži v Třeboni, což se také podepsalo na jejím výkonu v poslušnosti.

Sice se říká, že fena hárá dvakrát ročně, ale pes „hárá“ celý rok. Na Oskara si v tomto ohledu nemůžu stěžovat. I když byla na place háravá fena, tak cvičil pořád stejně.

 

Jak byste srovnal povahy svých dvou psů? Co máte na každém z nich rád?

Povahy mají naprosto odlišné. Oskar má skvělou povahu a je to „osobnost“. Kačenka je hodně svá a není jednoduché s ní vyjít. Máme je oba rádi; jsou to pro nás členové rodiny. Bereme je takové, jací jsou.

 

kacenka2 kacenka1

Je snad i něco, čím Vám nějaká drobnost na tom kterém z nich vadí?

Na Oskarovi mi vadí, že nesnáší psy a malé děti. Ta nesnášenlivost malých dětí nám hodně, opravdu hodně vadí! Takže když jdeme např. na procházku, tak musíme hlídat, aby se s nimi nedostal do kontaktu. Na Kačence mi vadí, že mi nechce dávat kolečka, kterými ji odměňuji. Když jí kolečko chci odebrat, tak to neprobíhá úplně v klidu. Vždycky se u toho popereme. Samozřejmě, že bych ji tohle mohl tvrdým násilím odnaučit, ale pak by pro ní hozené kolečko nebylo odměnou. Vypadá to tedy tak, že se budeme prát i nadále.

 

Láďo, v čem byla silná stránka Oskara a v čem vyniká Kačenka? Jakou disciplínu máte Vy osobně nejraději a kdy a jak začínáte s výcvikem každé z nich?

Oskar nevynikal ve stopách. Zpočátku jsme na nich velmi často dostávali jen 89 bodů, ale vzhledem k tomu, že jeho silnou stránkou byla poslušnost i obrana, obvykle nám to stačilo na „bednu“. Protože s Kačenkou jsme zatím absolvovali pouze jedinou soutěž, tak těžko hovořit o jejich silných stránkách. Uvidíme na dalších soutěžích.

Mám rád všechny tři disciplíny, i když moje hobby je obrana. Ta mě baví nejvíc, a i proto se snažím, aby i mé psy tato disciplína bavila nejvíc.

Cvičit začínám hned, jak si štěně přivezeme. Píšu „cvičit“, ale my si vlastně jen hrajeme; praktikuji ale cílené hry. Cvičení poslušnosti má i nyní podobu her; necvičím drilem.

 

Když byste neměl sportovní kynologii, napadá Vás, čím byste tuto mezeru ve svém životě vyplnil? Jaké máte další koníčky?

Celý život máme psy. Pokud bychom je neměli, tak určitě bych se více věnovat svým dětem a vnoučatům a také turistice. Protože pro nás jsou psi součástí rodiny, věnujeme jim s manželkou hodně času; zvláště od doby, kdy se naše děti postavily na vlastní nohy. Jiného silného koníčka nemám; není na to ani čas.

 

Přibližte prosím čtenářům, jaký je Ladislav Mach v „civilu“? Co máte třeba rád na jídlo? 🙂

Draho, myslím, že tato otázka by měla být spíš směřovaná na mé blízké. Myslím si ale, že jsem naprosto obyčejný člověk. Jak říká klasik: „Vše, co dělám, dělám rád!“ V jídle si nevybírám, kromě jídel s křenem jím absolutně všechno.

 

Věnuje se některé z Vašich dětí nebo vnoučat psům a třeba sportovní kynologii?

Mladší dcera se rekreačně věnovala výcviku malého knírače. Pak začala studovat a výcvik byl na druhé koleji.

 

Láďo, na závodech míváte pro Vás typický oblek – zachováváte stejné rituály? Pro psy jsou žádoucí, resp. mohou pomoct. Máte nějaké rituály v každé disciplíně?

Máte pravdu. Vždycky se objevuji v pracovní kombinéze. Kombinézy používám odjakživa. Kombinézu považuji za velmi praktický oděv. Nepadají mi kalhoty a mám krytá záda. Navíc kombinéza má kapsy přesně tam, kde je potřebuji mít. V neposlední řadě oblékání kombinézy je pro psy signálem, že se jde ven cvičit. Jak Oskar, tak nyní i Kačenka mě při oblékání neustále pozorují. Když Kačenka vidí, že si oblékám kombinézu, tak ví, že se jde cvičit a už je naladěná na cvičení. Pokud vidí, že se oblékám do normálního oblečení, odchází do svého pokoje a ví, že bude doma.

Samozřejmě, že mám rituály. Podle rituálu psi vědí, co bude následovat. Stále stejným rituálem jim vlastně sděluji, zda bude stopa, poslušnost nebo obrana. Např. před každou tréninkovou stopou postupuji tak jako na zkoušce či soutěži. Kousek od cedulky si postavím „rozhodčího“ (prakticky vždycky je to manželka). Kousek od „rozhodčího“ si (nyní) Kačenku posadím a připnu si ji na šňůru. Řeknu jí: „Jdeme se nahlásit“ a jdeme k „rozhodčímu“. Provedu regulérní hlášení a stále stejným způsobem ji uvádím na stopu. Podobné rituály mám jak u poslušnosti, tak u obrany. Rituály pomáhají psa naladit na tu správnou disciplínu a uklidnit ho.

 

Jak často trénujete?

Kačenku cvičení baví, a tak trénuji prakticky každý den. V pondělí a v sobotu se věnujeme jenom stopě, v úterý intenzivně obraně. V neděli jedeme na cvičák za kamarády, kde se věnujeme poslušnosti a částečně obraně. V ostatní dny se ráno věnujeme poslušnosti a odpoledne jedeme na stopu. Samozřejmě, že tohle není dogma. Občas program podle potřeby upravím.

 

Máte za sebou závodnický křest Kačenky na prvním velkém závodě, na Mistrovství republiky CMC 2016 – jaké jsou Vaše aktuální pocity z vašeho společného výkonu?

Dobrá otázka. Abych se přiznal, do poslední chvíle jsem nebyl rozhodnutý, zda se vůbec přihlásím. Kačenka měla „falešku“ a příprava neprobíhala dle mých představ. Nakonec jsme se přihlásili. Jel jsem tam s dvěma cíli. Za prvé aby se Kačence nic nestalo a za druhé, abychom neudělali moc velkou ostudu. Kačence se nic nestalo a ostudu jsme snad také neudělali.

V sobotu jsme absolvovali stopu. Když jsem viděl, kolik favoritů mělo na stopách problémy, měl jsem obavu, abychom nedopadli stejně nebo ještě hůř. Kačenka ale předvedla výkon, který rozhodčí Miroslav Ryneš ocenil 98 body. V neděli nás čekala poslušnost a obrana. Poslušnost Kačenky byla hodně „utahaná“ a rozhodčí Martin Pejša m.s. ji ocenil 93 body. Následně jsme šli na obranu. Kačenka zpočátku pracovala k mé spokojenosti, a to až do zahájení zadního doprovodu. Najednou z ničeho nic mi utekla od nohy a běžela k figurantovi, což znamenalo ztrátu 5 bodů. Nejvíc mě mrzí, že svým způsobem si za to můžu sám. Po příchodu ke Kačence jsem nepoužil dovolený povel „sedni“, což, jak se ukázalo, bylo hrubou chybou. Protože Kačenka po pouštění hned klidně sedí a čeká na pokračování obrany, povel „sedni“ v tréninku nepoužívám.

A aby nebylo smůly dost, tak po kontroláku pustila tak, že byla pod rukávem a při následném přepadu neměla šanci provést plný zákus. Nakonec výkon Kačenky rozhodčí Theodor Krajčí ocenil 89 body. Nejvíc mě mrzí ten zadní doprovod. Jak se později ukázalo, ztráta oněch 5 bodů nás stála 1. místo.

Je zbytečné „brečet nad rozlitým mlíkem“. Jediným racionálním řešením je lépe se připravit.

 

V Třeboni jsem si všimla, že poté, co figuranti ustali v boji, poměrně dlouho jste čekal, než jste dal povel k pouštění. Měl jste k tomu nějaký důvod?

Máte pravdu, že ta doba mezi zastavením boje a pouštěním se mohla jevit nezvykle dlouhá, ale… Když cvičím, vycházím především z ustanovení zkušebního řádu. U všech cviků, kde se provádí kousání je ve zkušebním řádu (ZŘ) napsáno: „Na pokyn rozhodčího zůstává figurant klidně stát, pes musí sám nebo na povel pustit. Pro puštění může dát psovod samostatně, v příslušném časovém odstupu, jeden zvukový povel.“ Nikde není specifikována délka „příslušného časového odstupu“, ale vidím analogii v poslušnosti. ZŘ požaduje mezi jednotlivými fázemi cviku „pauzu cca 3 vteřiny“ a přesně taková pauza byla mezi zastavením figuranta a povelem k pouštění. Pro „příslušný časový odstup“ se vžil termín „přechodová fáze“. Přechodová fáze dokonale prověří kvalitu zákusu, a to především jeho sílu a klid.

 

Už jste se nějaké soutěži setkal s požadavkem rozhodčího na „přechodovou fázi“?

Setkal jsem se s tímto požadavkem např. v roce 2015 na CACITu v Dobříši (rozhodčí Dennis Bauer z Německa) a tamtéž letos (rozhodčí Ferenc Suszter z Maďarska). Uvedení rozhodčí některým psovodům vytýkali chybějící „přechodovou fázi“.

 

Umíte si vždy poradit se situacemi, které při výcviku nebo na závodech nastanou, nebo si jimi lámete hlavu?

Samozřejmě, že se stane, že si některými situacemi lámu hlavu. Ačkoli to bude znít zvláštně, ale nejednou mi skvěle poradila manželka, a to přesto, že psa nikdy necvičila. Někdy jsem v zajetí dřívějších zkušeností a hledám zbytečně komplikovaná řešení, kdežto manželka se na problém kouká s určitým odstupem a přichází s jednoduchými nápady, z nichž některé báječně fungují. A na závodech? Předvídatelné situace snad zvládám, ale jak vidíte, v Třeboni u toho zadního doprovodu jsem to nezvládl!

 

Co byste radil psovodům, které něco během výcviku zaskočí, a opravdu najednou nevědí, co dělat?

Pokud se dostanou do podobné situace, ať problém hned neřeší silou, ale nejprve začnou přemýšlet. Je třeba přemýšlet především o tom, zda svému psovi dostatečně vysvětlili, co po něm chtějí. Samozřejmě, že psovi se musí „vysvětlovat“ způsobem, který pes chápe. A pokud si sami nevědí rady, tak by se měli obrátit na někoho, kdo cvičit umí. Ideální je, pokud se obrátí na někoho, komu pes dobře cvičí a nemá stejný problém, se kterým si sám neví rady.

 

Proč jste se vlastně nikdy nestal rozhodčím z výkonu? Možná se pletu, ale tuším, že jste rozhodčím z exteriéru pro dobrmany…

Rozhodčím z výkonu jsem od roku 1985. Jsem ale jen rozhodčí 2. třídy. Od stejného roku jsem byl i rozhodčím exteriéru pro plemeno dobrman, ale již jím nejsem. Ve svém volném čase chci dělat jen to, co mě baví a já přestal mít motivaci k tomu, abych tohle plemeno nadále posuzoval.

 

Chov Vás nikdy nelákal?

Chov mě ani manželku nikdy nelákal. I když máme fenu, tak nikdy chovat nebudeme. Důvodem je především skutečnost, že potenciální zájemce bychom lustrovali natolik, že by nám nakonec všechna štěňata zůstala doma!

 

Láďo, prozradíte své další plány?

Dokud Kačenku, mě a v neposlední řadě i manželku bude cvičení bavit, budu cvičit. Pokud jednoho z nás cvičení bavit přestane a přinášet radost, tak s cvičením skončím.

 

Jak budete slavit Vánoce? Dostávají Oskar s Kačenkou dárky?

Vánoce slavíme v rodinách našich dětí. Naši psi dostávají pod stromeček nějakého plyšáka a různé dobrůtky. Kupování dárků se věnuje manželka. Jsem jí za to moc vděčný, protože chodit po krámech mě nebaví a je to pro mě utrpení.

 

Láďo, obligátní otázka – máte prosím nějaké životní motto a nějaký vzkaz na závěr?

Samozřejmě. Moc se mi líbí a snažím se dodržovat motto: „Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě!“

Vzkaz? Nerad bych, abych to, co napíšu, vypadalo jako moralizování, ale myslím, že bychom při cvičení neměli zapomínat, že pes je živý tvor.

 

Rozhovor: Draha Mašková

Foto: ing. V. Venclová Ph.D., A. Machová, Pics4dogs