Pes je naším obrazem

Kynologie je druhem sportu a tak bychom k ní měli i přistupovat – tj. jako k zálibě, která nás těší, přináší nám radost, a proto ji i s dobrou náladou začínáme (z čehož vyplývá, že nejsme-li v dobré kondici či jsme naštvaní a neumíme své emoce zvládnout a nepřenášet na psa, raději bychom neměli s výcvikem ani začínat…). Pes nám není v této naší zájmové činnosti nástrojem, ale partnerem. Předpokladem úspěšné práce psovoda s jeho psem jsou láska, tolerance a cit. V neposlední řadě, jakkoli to může znít jako zbytečnost, je důležité dbát na vhodné oblečení, abychom místo na hezky vykonaný cvik nemysleli na to, že na nás pes skočí a my už nebudeme jako ze žurnálu

Pes nám ve sportovní kynologii není partnerem v tom smyslu, že jej k výcviku prostě pouze potřebujeme. Pes je naším obrazem, zrcadlí náš vzájemný vztah, jehož kvalita se odráží v tom, s jakou ochotou, spontánností a energií pes bude cvičit. Vystresovaný, bázlivý, ubitý pes nikdy nemůže podat radostný výsledek – velmi jasně se zde ukáže, jaký je vztah psa a psovoda, nakolik je založen na lásce a trpělivosti ze strany člověka.

Motivace se táhne jako červená nit životem psovoda a jeho psa

K tomu, abychom ve výcviku dosáhli co nejlepších výsledků, je třeba znát metodiku práce se psem, a to v každé z dílčích disciplín sportovní kynologie, i když základ je vždy stejný – je to motivace. Na začátku je ale nutné si uvědomit několik geneticky a fyziologicky daných, podstatných rozdílů mezi námi, lidmi, a našimi psy. Pes využívá zejména prvků první signální soustavy, tedy podmíněných i nepodmíněných reflexů. Naopak vnímání a reakce člověka jsou založeny na druhé signální soustavě, tj. myšlení. Tento rozdíl mezi námi a našimi psy bychom měli mít stále na paměti, neboť pes si neuvědomuje to, co my, pes neumí předvídat a ve cvičení nám předvede přesně to, co jsme ho naučili, jsou to podmíněné reflexy získané spoluprací s námi. Vystupování psovoda proto musí být tzv. černobílé – jasně čitelné pro psa, pes musí okamžitě poznat, co po něm chceme. Psi nemají schopnost improvizovat, dělají opravdu jen to, co jsme je my jako psovodi naučili. V kontrastu k tomuto člověk improvizovat může, a aktuálně se tak v konkrétní situaci rozhodnout, jaký optimální postup zvolí, aby bylo dosaženo co nejlepšího výsledku cestou co nejefektivnější spolupráce se psem. Je potřeba pracovat srozumitelně, jasně a vždy stejně. Cesta výcviku by měla být příjemná pro obě strany – jak psovod, tak pes musejí být spokojení.

Při práci se psem, při jejím učení pochopitelně zpravidla dochází ke konfliktům z neporozumění sobě, psovod špatným způsobem dává psovi najevo, co po něm chce, a pes proto nevykonává povely podle jeho představ. Abychom se těchto konfliktům ve výcviku dokázali vyvarovat, je nutné pracovat jasně, uváženě a postupně. Zde opět docházíme k již zmíněnému předpokladu úspěšné práce, a tím je motivace – motivace je celoživotní komunikací se psem, táhne se jako „červená nit“ životem psovoda a jeho psa. A jde jak o verbální (slovní) komunikaci, tak neverbální (tzv. řeč těla, v tomto kontextu např. pokyny rukou), která je pro psa pochopitelná snáze. Co je však ve výcviku vždy důležité, je správné načasování a odměna (balonek, pešek, pamlsek a vždy velká slovní pochvala), která po správně vykonaném cviku musí přijít ihned!

Motivace

Motivace je základním pilířem celé práce se psem. Žádoucí je pozitivní motivace – vyvolává kladné reakce (chuť spolupracovat s psovodem a připravenost k plnění konkrétních požadavků). Jejím opakem je motivace negativní – vyvolává záporné motivace (stres a nejistotu). Motivací navodíme u psa zájem o danou činnost, který následně využijeme při výcviku. Psa motivujeme a následně cvičíme tak, aby chtěl s námi a pro nás pracovat a s námi spolupracovat. Motivování následně směřujeme do míst/prostoru, kde budeme psa předvádět.

motivace_boxer

Motivační prostředky

Tradičními motivačními prostředky jsou balonek, pešek, pamlsek, ale třeba i vodítko – co je pro ně společné, tak to, že pes o ně musí mít zájem, musí se na ně těšit, mít je rád a chtít je, s čímž následně souvisí ochota s snaha si je získat, a udělat tak to, co psovod požaduje. Akt udělení psovi odměny musí být v případě dobře vykonaného cviku rychlý, jasný, srozumitelný a v odpovídajícím časovém úseku – odměnu, pokud jí je např. pešek či balonek, psovi nenecháme dlouho. Psovi odměna nesmí zevšednět, stále ji musí maximálně chtít, nikdy odměnu nenecháváme psovi na běžné hraní. Pamlsek jako forma odměny musí být chutný, malý, aby jej pes snadno, bez žvýkání spolkl. Ani opakovaným podáním pamlsků by se pes neměl nasytit, ale musí být stále lačný po další odměně. Každé odměně předchází, a samozřejmě ji i provází, slovní pochvala s konečným poplácáním a větší odměnou. Slovní pochvala (např. „Anó“) je dávána laskavou intonací. Ale povely, jimiž chceme psovi říct, že něco udělal špatně (např. „Ne!“), říkáme energicky. K přerušení nebo zabránění nežádoucí činnosti používáme povel „Fuj“! Pro dané cviky volíme stejné slovní povely, které jsou zpravidla předepsány zkušebním řádem.

Odměňování

Ruku v ruce s motivováním je nutné psa za přesné splnění cviku ve správnou chvíli odměnit. Odměně musí předcházet slovní pochvala = ujištění „Anó“. Správné realizování odměny je dalším klíčem k úspěchu. Pochvalu a odměnu realizujeme pouze za správný výkon, přesně a rychle provedený.

* Pochvala je slovní a fyzická – krátké pohlazení, jde o naše sdělení psu, že cvik, splnil správně.

* Odměna je podání pamlsku, ale také například zákus – do míčku, rukávu apod.

Odměnu dále dělíme:

– Průběžná odměna: malá odměna za rychlé a přesné splnění cviku. (Je podána bezprostředně po splnění daného cviku. Při vypracování stop jsou to pamlsky položené v jednotlivých šlápotách v průběhu stopy.)

– Konečná: velká odměna, kterou ukončíme cvičení. (Jejím cílem je závěrečné uvolnění psa a ujištění, že vše bylo v pořádku.)

Míčkování – nutné je psu vysvětlit, že míček je náš, ne jeho. Půjčíme mu jej pouze tehdy,když pracuje správně.

Pomocné výcvikové (signální) prostředky

Mezi tzv. pomocné signální, jinak též posilovací, prostředky patří ostnaté a elektrické obojky, jejichž použití ale rozhodně nelze doporučit začátečníkům, neboť mohou psovi způsobovat bolest. Jejich nevhodné použití nevede k lepšímu výsledku a porozumění psa, ale naopak. Nejsou v žádném případě „výzbrojí“ psovoda, ale pouhým prostředkem k dosažení lepšího výsledku, kdy pes již rozumí našim požadavkům. Psovod by měl psa raději k výcviku přemlouvat, tedy správně motivovat a navést ke splnění požadavku, než ho k němu nutit. Pokud nám pes nerozumí, je to z 90 % naše chyba. Doporučuje se psa vyvést ze špatného cviku slovním povelem „Ne“. Hrubé chyby neopravujeme, psa opětovně přivedeme do výchozí pozice a cvik zopakujeme, tím docílíme požadovaného výsledku. Poté psa pochválíme a odměníme.

Úvod do problematiky nácviku stop

Zatímco středně velký pes disponuje cca dvěma sty milionů čichových buněk, člověk jich má pouhých pět milionů. Zatímco pes využívá čichu jako svého primárního smyslu, člověk pracuje zejména se zrakem. Jak je vidět z uvedeného srovnání, lidé a psi vnímají okolní svět primárně jinými smysly a z tohoto rozdílu je třeba vycházet i na stopě.

Na stopě se nacházejí primární a sekundární pachy. Primární pachy jsou způsobené kladením stopy, jde o zlomená stébla strávy či jiného porostu, mezi primární pachy patří rovněž narušení terénu, po němž kladeč stopy prochází. Sekundární pachy vznikají například z parfémů či z léků, které užíváme – to vše zůstává jako pachová stopa.

Předpokladem úspěšné stopy je opět dobrá motivace – pes vyhledává pamlsky, které má rád. Opět je velmi důležité vhodně zvolit druh pamlsku, pes jej musí snadno pozřít, pamlsek ho nesmí na stopě zdržovat.

Od štěněcího věku je dobré pomalu začínat s tzv. pachovými koláči. V trávě vysoké maximálně 10 cm vyšlapeme kruh v průměru cca 80 cm nebo čtverec 80 x 80 cm. Uvnitř tohoto pachového koláče poházíme pamlsky. Psa k pachovému koláči přivedeme a necháme jej pamlsky vyhledávat. V průběhu hledání můžeme další přidávat, vidíme-li, že pes aktivně pamlsky vyhledává. Přijímání pamlsků na pachovém koláči musí být spontánní a aktivní, psa do vyhledávání nesmíme nutit. Přirozeným předpokladem je i skutečnost, že pes nesmí být sytý, musí pamlsky chtít – s těmi, které použijeme při nácviku na pachovém koláči, počítáme v celkové krmné denní dávce psa. Podáváme-li mladému psovi stravu několikrát denně (obvykle 3–4krát), odečteme jednu krmnou dávku právě na nácvik stopy. Je nutné důsledně dbát na to, aby pamlsky ležely skutečně jen v pachovém koláči, nesmějí být nikde mimo něj. Tím si pes spojí pachovou stopu s přítomností pamlsku, nebude ze stopy vybočovat a bude se držet pouze v ní.

Když pes bez problémů a požadovaným způsobem čichá a vyhledává pamlsky v pachovém koláči, můžeme postupovat dál. Bude to asi po 15 až 20 cvičeních. V průběhu vyhledávání pamlsků v pachovém koláči, kde jich je tentokrát méně, tento překročíme, postavíme se těsně u koláče, naproti místu uvedení, čelem k nášlapu. Pod chodidla pravé i levé nohy vložíme nenápadně několik pamlsků. Když pes již dokončuje vyhledání pamlsků v pachovém koláči, uděláme úkrok vzad jednou nohou, pes v tomto místě pamlsky sní. Následně ustoupíme druhou nohou a pokračujeme stejným způsobem. Couváme a krok za krokem vkládáme do stopy po jednom až dvou pamlscích. Po několika takovýchto cvičeních již stopu klademe přímou chůzí, kdy ale krok pravé a levé nohy jde v jedné linii. Pes je v této době umístěn např. ve vozidle. Délka kroku – mezi špičkou jedné nohy a patou nohy druhé – je jenom 10 až 15 cm, podle velikosti a stáří mladého jedince. Při uvedení psa dbáme na to, aby jeho postup byl plynulý s vybíráním pamlsků v každé šlápotě. Za psem postupujeme klidně, těsně na krátkém vodítku. Postupným výcvikem stopy klademe již krokem ve dvou liniích, pravé a levé nohy. Délka kroku nebude stejná, jak je uvedeno. Na konci stopy uděláme menší pachový koláč se zbytkem pamlsků, které jsou konečnou odměnou. Psa v průběhu sledování stopy nechválíme, dostatečnou odměnou jsou pamlsky v každém kroku.

Cvičíme-li stopy na travnatém terénu, vkládáme pamlsek do špičky stopy. Ale na hlinitém terénu je dáváme do paty, aby nebyly tak vidět. Následně můžeme stopu klást s obloučky až lomy v prvém úhlu.

Jakmile pes pochopí, v čem stopa spočívá a co je žádoucí, můžeme začít s úseky bez pachových koláčů. Kdy tato doba nastane, je u každého psa individuální a je to zcela na uvážení psovoda – pokud svého psa dobře zná a je si jist jeho prací, nemůže se zmýlit. Pamlsky vkládáme do každé stopy, děláme lehké obloučky a nepravidelnosti, aby se pes nenaučil pouze na rovnou stopu.

Místu, ze kterého psa uvádíme na stopu, říkáme nášlap. Je to zesílený začátek stopy. Na tomto místě se kladeč stop zastaví na 15–30 sekund s několika překroky na místě, aby zde zanechal co nejvíce pachu. Při nácviku stop nášlap posílíme pamlsky, abychom u psa navodili zájem k hledání, ale je dobré jich pár dát už na poslední stopy před nášlapem, aby se pes začal koncentrovat a na nášlapu již vyčmuchával. Když to takto neuděláme, mohlo by se stát (jak se bohužel i mnoha psovodům stává), že pes v rychlosti nášlap přeběhne, stopu pak začne vyhledávat. Tím se připraví o možnost nasát pach na nášlapu.

Označení nášlapu provádíme kolíkem těsně nalevo od něho. Pes vstoupí na nášlap, a pokud by jej chtěl v nedočkavosti přeběhnout a vydat se na stopu, nepovolíme mu vodítko a na nášlapu psa „přidržíme“. Až když vysbírá všechny pamlsky, může pokračovat ve sledování pachové stopy. Stopy zpočátku klademe krátké, podle aktuálních pokroků psa se rozhodujeme o dalším postupu.

Vypracování stopy není jednoduchou záležitostí, v jejím základu je nutná dobrá motivace a správný vztah psovoda se psem. Na stopě je nutné psovi dopřát klid a rozvahu. Když se hned nedaří, je nutné se zamyslet, proč se tak děje a co jako psovod musím udělat jinak. Pokud budeme mít stále na mysli to, čeho chceme dosáhnout, a uděláme to cestou partnerské spolupráce se psem, předpoklad úspěchu je veliký.

O autorovi

Jak dlouho se věnujete sportovní kynologii (od jakého roku)? Kdy jste začal cvičit svého prvního psa (a kde)?
Sportovní kynologii se věnuji od roku 1966, kdy jsem si zakoupil svého prvního německého ovčáka – Dona z Daňkova dvora, s kterým jsem byl druhý na mistrovství mládeže v r. 1968.

Zůstal jste u jednoho plemene (u jakého)?
Cvičím německé ovčáky, ale měl jsem mimo NO 10 let dobrmanku, na vojně jsem měl RTW.

Jak často cvičíte Vy a jak často si myslíte, že je ideální cvičit?
Podle času cvičím 2x až 4x týdně. Psům se ale věnuji několikrát denně.

Odkdy působíte jako rozhodčí sportovní kynologie?
V r. 1975, to mi bylo 25 roků, jsem složil zkoušku na tzv. krajského rozhodčího, pro posuzování závodů, dnes jsou to rozhodčí II. tř. Od roku 1981 jsem ústředním rozhodčím a následně, někdy začátkem devadesátých let, jsem byl ČKS zapsán do seznamu mezinárodních rozhodčích. V roce 2015 jsem svou činnost rozhodčího ukončil

Na jaké úrovni se Vám zdá být česká sportovní kynologie, můžeme se srovnávat se světem?
Sportovní kynologie u nás má průměrnou světovou úroveň s tím, že občas některý jedinec se dostane na špici. (Myslím, že průměr je málo, máme na víc

V čem je podle Vás zajímavá práce rozhodčího? Co Vás na této práci baví?
Pro mne je práce rozhodčího zajímavá tím, že se dostanu mezi lidi se stejnými nebo podobnými zájmy, jako mám já. Mám možnost se blíže seznámit s novými metodami výcviku a podle výkonnosti psů a přístupu psovodů k nim si dělat názory a případně je realizovat při výcviku.

Co byste popřál všem, kdo chtějí se sportovní kynologií začít? Co byste poradil již zkušeným kynologům? Máte nějaké přání do budoucna?
Všem pejskařům-sportovcům bych popřál, aby si práci se psem užívali a jednali vždy se psem jako sportovním partnerem, tudíž byli ke psům korektní. Vždyť to, že Vám pes nerozumí, není chyba psa, ale jeho pána, jelikož mu svůj požadavek nepodal srozumitelně.

A moje přání do budoucna. Buďte ke psům korektní, tolerantní a pracujte tak, abyste měli dobrý pocit z práce se psem, byť nemáte ambice stát se mistry světa!

S pozdravem Luboš Jánský

Na základě přednášky s laskavým souhlasem autora vypracovala Draha Mašková.

Foto: Hana Toušková