Martin Pejša se narodil 21. dubna 1972 v Milevsku, vystudoval Střední školu zemědělskou s maturitou, ale původní profesi, mimo praxe, nikdy nevykonával a od nástupu na základní vojenskou službu k Pohraniční stráži až do současnosti se plnou měrou věnuje práci se psy, a to v mnoha oblastech – je aktivní psovod, závodník a reprezentant, mezinárodní rozhodčí z výkonu i chovatel.

Martin Pejša je šestinásobný Mistr České republiky, Vicemistr světa FCI 2007 a český reprezentační tým obsadil na tomto mistrovství i 1. místo v družstvech.

Soutěžní psi: Zea Aritar Bastet (MM ČKNO 2016 – 2. místo, WUSV 2016 – 5. místo), Norbert Aritar Bastet (MM ČKNO 2014 – 3. místo, WUSV 2014 – 10. místo, nejlepší stopa a obrana), Kato Aritar Bastet (MČR IPO 2013 – Vicemistr ČR, MM ČKNO 2013 – Mezinárodní mistr ČR a Klubový vítěz ve výkonu ČKNO, účastník MS FCI 2013 a WUSV 2013), Quel od Policie ČR (Mistr ČR IPO 2009, 2010, Mistr ČKNO 2010, účastník MS FCI 2009, 2010 a účastník WUSV 2009, 2010), Lord z Lipin (účastník WUSV 2007, Vicemistr světa FCI 2007, Mistr ČR IPO 2007), Orry (účastník MČR IPO 2004, 2005, účastník MČKNO 2004, 2005), Gera Aritar Bastet (účastník MČR IPO 2001, MČKNO 2001, WUSV 2001), Warra Gymor (Mistr ČKNO 1999, účastník MS FCI 1999, účastník WUSV 1999 – 10. místo), Grim z Pohraniční stráže (účastník MČR IPO 1996, 1997, 1998, MČKNO 1997, 1998, WUSV 1997 – 7. místo), Aron z Pohůreckých zahrad (krajský přeborník mládeže 1989, 1990, účastník mistrovství mládeže ČSR 1987, 1988, 1989, Vicemistr ČSR mládeže 1990). Více na www.martinpejsa.com

Pozn.: MČKNO = mistrovství Českého klubu německých ovčáků, MM ČKNO = mezinárodní mistrovství Českého klubu německých ovčáků, MČR = mistrovství České republiky.

Martine, těžko si Vás představím jinak než se psem – byl pes Vaše nejoblíbenější zvíře už odmala?

Ano, pes mě doprovází od samotného dětství, tedy pokud pominu situaci, kterou mi popisovala moje mamka – když jsem z kočárku poprvé uviděl psa, spustil jsem prý nehorázný křik, z čehož tedy usoudila, že budu mít se psy v životě velký problém :-D.

 

Měli jste doma psy? Kdy jste měl svého opravdu prvního psa a jaký byl?

Vždy jsme měli doma nějakého psa, byla to nejrůznější plemena, ale spíše jsme je měli jen jako hlídače a já si z nich v začátku dělal společníky ke svým klukovským aktivitám…

Můj opravdu první vlastní pes? Fenka, border kolie bez průkazu původu (rodiče snad byli importováni ze Skotska či Anglie, pokud jsem tomu tenkrát dobře rozuměl), byl to rok 1981 a pro mne znamenal mé první návštěvy kynologického klubu v Milevsku. Rita byla velmi komunikativní a učenlivá na poslušnosti (měl jsem s ní myslím perfektně nacvičenou ZVV3), velmi dobře stopovala, také o obrany měla velký zájem, jenže tak jak to tenkrát bývalo, se psy se až tak moc nemazlilo, na „ protiútoku“ dostala úder prutem a bylo po obranách. Tenkrát jsem to hrozně obrečel a na cvičák už nechtěl ;-).

Rodiče mi poté vyšli vstříc a koupili mi dalšího psa, ovšem opět bez průkazu původu, fenku německého ovčáka Corru – za celých 200 korun československých :-D. Naše snažení skončilo zkouškou ZVV2, poté účastí na krajském přeboru mládeže a opětovným fiaskem na obraně – reakce na úder…

Možná toto vše bylo konečně impulsem k pořízení mého prvního psa s průkazem původu, a to mého životního plemene, kterým je německý ovčák – psa Arona z Pohůreckých zahrad mi přenechal můj bratr ve věku devíti měsíců.

 

Byli tedy Vaši vlastní psi vždy už jen němečtí ovčáci? Kolik vlastních psů Vám prošlo rukama a kolik jste jich vycvičil? Kolik do trojkové úrovně?

V drtivé většině to byli němečtí ovčáci, vycvičil jsem ale i jednoho malinoise a rottweilera. Také jsem poznal a cvičil větší množství dalších různých plemen – jen základní poslušnost. Ale na toto období nerad vzpomínám…

A kolik psů jsem tedy celkem vycvičil? Vlastně ani nevím, také vzhledem k mému předchozímu zaměstnání – práci v chovatelské stanici Pohraniční stráže v Libějovicích – mi prošlo rukama opravdu velké množství psů, od přípravy do služby, předvýchovy štěňat, až po skládání zkoušek pro potřebu chovnosti… Mimo jiné.

Do trojkové úrovně jsem vycvičil myslím patnáct psů, s deseti psy jsem soutěžil na republikové úrovni, s osmi na mezinárodní.

 

 

Cvičil jste, předpokládám, nejdříve podle národního zkušebního řádu (NZŘ), a až později podle mezinárodního (IPO)?

Samozřejmě, v kynologických klubech se za Svazarmu cvičilo v drtivé většině dle našeho zkušebního řádu a jako bývalý mládežník 🙂 jsem soutěžil pouze v kategorii ZVV2 – jiná kategorie nebyla. Je pravdou, že přebor ČSR mládeže býval velmi dobře obsazen – cca 40 účastníků. Dříve jsem i se psy, se kterými jsem soutěžil dle IPO, skládal také zkoušky NZŘ, včetně vrcholových. První zkoušku dle IPO jsem skládal až v roce 1988 a popravdě se mi vůbec nelíbila obsahem ;-).

 

Proč myslíte, že se dnes tak málo sportovních kynologů věnuje národnímu zkušebnímu řádu? Jaký je Váš osobní postoj k němu?

To není vůbec jednoduchá otázka, je zde mnoho faktorů. Mnoho výborných kynologů, kteří byli dlouhá léta aktivní, skončilo – buď je nebavilo pojetí, kam pejskařina začala směrovat, nebo začali podnikat, či ti nejúspěšnější se přeorientovali na IPO (všichni tenkrát chtěli na „svět“). …anebo tato generace bohužel prostě jenom zestárla. Po revoluci náš řád stagnoval – a kdo nedělal IPO, nebyl moderní ;-). To samé platilo o mistrovství dle NZŘ, jeho obnovení ve stejné kvalitě se už nikdy nepodařilo (i když se různě poupravovala kritéria, která dnes zakotvila u zkoušky ZVV3), chyběli lidé, kteří by pomohli začínajícím, a tak vlastně chyběla i správná metodika nácviku.

Teď možná trochu provokativní téma, ale dalším důvodem k degradaci výkonů dle našeho řádu v očích kynologické veřejnosti přispěly i skutečnost a názor, že pokud pes není např. tak rychlý, obratný a přesný, tak „na nároďák to stačí“ – k tomuto postoji myslím velkou měrou přispělo i hodnocení některých rozhodčích, bohužel…

Ale tak jako existuje dobrý a špatný pes, dobrý a špatný trénink, tak i dobrý nebo ne příliš dobrý psovod. Samotný zkušební řád je v tom opravdu nevinně.

 

Kolik let se věnujete sportovní kynologii a jaké bylo Vaše seznamování s ní? V lásce bývají začátky nejkrásnější, ovšem sportovní kynologie může být zpočátku pěkně složitá partnerka :-).

To máte pravdu, ale kynologie je nejtěžší prvních 35 let, pak už to prý docela jde, tak doufám… 😀

Organizovaným členem tehdejšího Svazarmu jsem se stal v roce 1982. Byl jsem, pokud to tak můžu napsat, vyloženě zažraný do kynologie – nic na světě mi nepřišlo lepšího a tenkrát ani důležitějšího. Dokázal jsem například obětovat veškerý svůj volný čas šlapání stop v jakémkoli počasí, tréninky poslušnosti jsem zvládal klidně i cestou z vypracované stopy, k průzkumu terénu v lese jsem lákal své spolužáky i sousedy – kteří byli samozřejmě patřičně nadšeni, hlavně když se trénink zrovna moc nepovedl, a proto se musel opravovat :-D.

Pro trénink hlídání na dva figuranty jsem použil toho, koho jsem zrovna ulovil na cvičišti – prostě kdo měl ruce, nohy.

Šlapání cizích stop, kladení nepejskaři by snad vyšlo na samostatnou knihu – od té doby šlapu v tréninku 99 procent vlastních stop :-).

 

 

Cvičil jste už v době svých začátků jinak, než bylo obvyklé? Měl jste už tehdy nějaké své přístupy, které se odlišovaly od masově přijímaných výcvikových metod?

Asi jsem byl už od začátku individualista, nesnášel jsem tenkrát hodně oblíbenou řadovku. Pochopil jsem, že pokud chci výkon, musím pro to něco udělat a nespoléhat jen na cvičák, protože nikdo jiný za mě trénink neudělá…

Jako malý kluk jsem chodil na cvičiště pouze v neděli dopoledne, které bylo vyhrazeno pro děti nebo začátečníky, ale záhy jsem mohl už trénovat s dospělými v sobotu a snažil jsem se je vždy dohnat, respektive předehnat, asi už odmala jsem byl velmi soutěživý a dokázal jsem udělat vše v průběhu týdne pro to, abych dospělákům v sobotu ukázal – tak tohle už mám nacvičeno, makejte, chlapi, jsem vám v patách! 🙂

Výcvikové metody nebyly úplně takové, na jaké jsme dnes zvyklí, většinou se cvičilo kontrastní metodou, někdy i s větším poměrem donucení. Psi nepracovali většinou radostně, některé věci se také trénovaly způsobem pokus-omyl. K informacím o způsobu nácviku nebylo tak jednoduché se dostat, mnoho úspěšných psovodů, až na výjimky, své postupy tajilo. V dnešní době různých seminářů, výcvikových víkendů, táborů, a hlavně internetu je v této souvislosti vše daleko jednodušší.

 

Výjimečné výkony mívají něco navíc, čím se od ostatních odlišují. U Vás jsem třeba před lety poprvé viděla dohlídání vleže a při naprostém klidu psa. Jde něco specifického, co své psy učíte?

Nevím, jestli jsou mé výkony výjimečné, vše je samozřejmě o tréninku, a pokud k tomu nemáte výborného, všestranného psa, který je navíc i závodníkem a ne jen psem pro trénink ;-), na dobré umístění můžete dnes zapomenout.

Dohlídání vleže není žádná novinka, mnoho psovodů tento způsob dohlídání dříve využívalo, a já jsem se k tomuto druhu dohlídání popravdě rozhodl na základě poznávání konkrétního psa, pro kterého byl určen – kvůli možnosti eliminování chyby. Jinými slovy „kamaráde, ty musíš být prostě od rukávu dále, protože by jinak mohl být průšvih“ (zasvěcení ví velmi dobře). Jinak v drtivé většině preferuji dohlídání se štěkáním.

Ale zaujala mě jiná věc, Vaše otázka – „před lety“? 🙂 Bylo to v roce 2013, ale ono je to asi se vším tak v té naší zrychlené době, pejskařinu nevyjímaje. Co se stalo před třemi a více lety, je prostě dávno ;-).

 

Já to tak vnímám, ale určitě by neškodilo někdy zpomalit… :-). Vraťme se ale ještě k mé otázce – máte ve výcviku nějaké své specifické metody?

Specifického myslím nic nemám, snad jen to, že se snažím, aby všichni moji psi precizně vypracovávali stopy – samostatně, klidně, ale aktivně. Proto nemám úplně dobrý pocit z dnešního trendu šlapání stop, když vidím, jaké je v některých zemích pojetí této záležitosti a někdy i u nás… Pojem, který slýchávám – „luxusně našlapaná stopa“ – vlastně znamená „vydupaná stopa viditelná do třetího lomu“… Nejsem žádný extremista a šlapání stop halabala od každého šlapače na soutěži jinak bylo k vzteku, ale tohle je druhý extrém a práce na takto našlapané stopě je opravdu o mnoho jednodušší oproti stopě kladené normálním, vycházkovým krokem bez vydupávání, tímto se tak smažou rozdíly v práci jednotlivých psů. Ti, co pravidelně stopují, ví – a s ostatními se nebudu hádat.

Také názor, že vítězit má plac (B+C), myslím není zcela správný, a pokud se stopa píská tak, jak má, vítězí ti nejlepší 😉 – vždy to byl trojboj, to je přece to, co náš kynologický sport odlišuje od ostatních!

 

 

Myslíte, že zkušený psovod vycvičí jakéhokoli psa? Nakolik byste poměrově rozdělil, kolik z úspěchu tvoří kvalita psa, znalosti a dovednosti psovoda a třeba i další okolnosti?

Vycvičit se dá myslím téměř každý pes, který nemá úplně zásadní problémy, které nebudu vypisovat, protože jsou všem pejskařům známé. Ale psovod musí uvážit, kolik práce ho bude vycvičení daného psa stát, například v případě třeba průměrného psa, kdy výsledek není adekvátní vynaloženému úsilí – s každým psem je práce, ale s talentovaným to prostě jde daleko lépe :-). Také je třeba uvážit, co psovod po svém psu vlastně chce, někdo má svého psa jen jako kamaráda, u kterého oceňuje, že poslouchá na základní povely, jiný je rekreační pejskař, který rád chodí na cvičiště za partou, tak trochu potrénují a občas se povede i nějaká zkouška, menší závod atd. Až po ty ambiciózní, kteří kynologií žijí. Co je někdy velmi těžké – tak některým velmi ambiciózním psovodům sdělit vhodnou formou fakt, že ten pes je moc šikovný, ale třeba pro něco jiného nebo jen pro rekreační pejskařinu…

Takže můj laický pohled na poměr či rozdělení, jakou měrou se kvalita psa, vyspělost psovoda a také dostatečné množství tréninků podílejí na úspěchu, je takový, který jsem uvedl v jedné předchozí odpovědi: dobrý pes – psovod – trénink = úspěch.

 

Věříte, že na výsledku na závodu má svůj podíl i náhoda? Jak se ji snažíte eliminovat?

Někdy se tak opravdu stává, pravdou je, že pokud je pes opravdu velmi dobře připraven a hlavně, má srdce ;-), zvládne i nenadálé situace. Ovšem něco je opravdu záležitostí tzv. pejskařského štěstí.

 

A nastala tedy někdy situace, kdy jste si řekl: „Tak to jsem měl teda štěstí!“

Když nad tím tak přemýšlím, samozřejmě, že někdy tato situace nastala, ale vyložené dítě štěstěny tedy rozhodně nejsem. Nicméně nestěžuji si ;-).

 

Máte výcvik postavený tak, aby výcvik co nejvíce odpovídal situaci na závodech? Jak prosím připravujete psa pro vrcholovou závodní kariéru? Kdy ho začínáte trénovat a jak často kterou z disciplín?

Pokud mám psa, se kterým jsem již v přípravě na zkoušky, vždy se snažím o navození situací, které jsou reálné na soutěži i zkouškách. V drtivé většině si připravuji své psy od štěňat, a podstupuji tak vědomě riziko, že se prostě někdy něco nepovede, buď zdravotně, anebo ve výkonu. A jak často trénuji? Často! 😀

 

Jste i figurant, připravujete si psy na obrany sám?

Ano, mnoho let jsem si v začátku připravoval psy sám, ale byla to tak trochu z nouze ctnost.

V nynější době už je to jiné. Popravdě jsem byl vždy pro mnoho figurantů, včetně těch špičkových, při tréninku nesnesitelný, jelikož jsem si vždy obranu řídil sám a svázal je spoustou pokynů – a musím dnes říci sebekriticky, že některé byly možná přehnané, ale… 🙂

Stále ovšem tvrdím, že na place je nejdůležitější pes a jeho psovod – tj. ten, který ho má co nejvíce znát a zná i jeho potřeby, až potom je zde pomocník – figurant. Dnešní doba je ve znamení figurantů – řídících veškeré dění na tréninku, a nemyslím si, že je to správné. Ale je pravdou, že pokud nastane například situace, při které zoufalý psovod neví, co má dělat, trhá vodítkem, které napíná neovladatelný pes, ani se pak nedivím, že se této role figurant zhostí.

Podle mého mínění je chybou skutečnost, že se psovodi odnaučili přemýšlet o tom, co dělají a proč to dělají, někdy nad banalitou zoufají a raději ji nechají vyřešit někým jiným, mnohdy i způsobem, který se jim ani nelíbí.

 

Podle čeho si vybíráte figuranta? Co podle Vás dělá jeho kvality? A jak byste zhodnotil české figuranty ve srovnání se světem?

Nejlepší figurant pro nácvik by měl být také výborným psovodem. Já osobně jsem nikdy nebyl v situaci, kdy bych si mohl figuranta vybírat. Ideální je, pokud figurant velmi dobře zná mého psa, ví, jak se chová, zná jeho přednosti i nedostatky – měl by být podle mého názoru vnímavým pomocníkem, připraveným řešit i nenadálé situace.

Pokud se budeme bavit o figurantech, jde o to, zda myslíte figuranty tréninkové, či soutěžní. Samozřejmě, že je ideální tyto dva typy spojit, ale úplně reálné to není, někteří naši figuranti ale podle mého splňují oboje.

V dnešní době jsou čeští figuranti zváni do různých koutů kynologického světa, což myslím hovoří za vše… Ovšem co se někdy našim figurantům vyčítá, je to, že neprověří tolik psy psychicky, např. před provedeným střetem – bez výrazného hrození lederstockem, méně výrazného vedení boje atd. Myslím si, že to je vždy o krajině, takoví holandští figuranti jsou známí až překotným během do psů, otočkami po zákusu, němečtí figuranti mají zase až na výjimky tendenci před střetem uhýbat někdy dost výrazně do boku, finští figuranti mají způsob boje velmi klidný atd. Prostě každá země má něco, ale dobrý pes by měl zvládnout vše a myslím, že různorodost práce figurantů je v pořádku, samozřejmě pokud je to reálné a korektní pro všechny psy.

 

 

Když se bavíme o výcviku – jakou disciplínu máte nejraději a proč? Cvičíte i sám, nebo převážně s někým?

Mám rád všechny disciplíny, které konkrétnímu psu jdou ;-), ale to je asi normální. Neupřednostňuji žádnou, každá disciplína má prostě to své, a pokud se některá podcení, anebo pes není tak talentovaný, je to vidět.

Stopy, tak jako drtivá většina, trénuji sám, občas se mi povede někoho přesvědčit, aby se mnou na vypracování šel, a tak trochu nahrál podobnou situaci, jaká bývá na akci.

Poslušnosti v začátcích také, až když to vypadá tak trochu jako poslušnost, jsem rád, když cvičím s někým ve dvojici a někdo se mi také na place tváří jako rozhodčí ;-).

 

Máte psy, na které nikdy nezapomenete?

Ano, ale nemůžu vzpomenout a upřednostnit psy jen na základě dosažených výsledků na soutěžích – byli psi, na které nikdy nezapomenu pro jejich vstřícnost, kontakt, schopnost vše okamžitě chápat, nebo naopak extrémnost a vytrvalost, které byly někdy až na obtíž, psi, kteří se nesmazatelně zapsali do chovu, nebo psi, kteří se i přes mou velkou „snahu“ jim trénink anebo výkon na soutěži pokazit prostě nedali :-).

 

Jste extrovert, který si závod užívá, nebo závodíte, abyste dokázal kvality psa?

Závod si neužívám, tedy když už se schyluje k nástupu na disciplínu. Bývám nervózní a bohužel od mnoha ostatních, kteří toto umí skrývat, na mně je to vidět. Před poslušností a obranou přecházím ze strany na stranu, měním různé barvy a odfukuji :-D, ovšem po nástupu na plac mám díkybohu tak trochu dar exhibicionismu, nervozita okamžitě spadne a já si užívám předvádění výkonu, tedy samozřejmě pokud je co ukázat :-). V tuto chvíli je mi jedno, kolik lidí se na nás dívá. Paradoxně ale na stopách, tam, kde se cítím většinou nejsilnější v kramflících, jsem nervózní od začátku do konce.

Celkově s tímto asi už nic neudělám, nějak jsem se s tím smířil a už je mi popravdě i jedno, že si ze mě někteří lidé dělají legraci, dokážu být neuvěřitelně nervózní s novým psem třeba i na zkoušce BH. Není moc příjemné a dost svazující, pokud startuji na první soutěži s novým psem a lidé očekávají stále dobrý výkon bez ohledu na to, o jakého se jedná psa.

Manželka mi občas říká, „slyšel jsi to ticho?“ Jo, slyšel, nic moc pocit… No, i když… 😀

 

Martine, jste také držitelem titulu Mistr sportu – kdy jste ho dostal a co pro Vás znamená? Jaká jsou vlastně kritéria pro jeho získání?

Titul mi byl udělen v roce 2007 po získání vicemistra světa FCI.

Co pro mne znamená? 😉 Když mě někdy takto uvede pořadatel například jako rozhodčího při soutěži, tak nevím, jak se mám tvářit, a nejraději bych byl v tu chvíli někde jinde – to není falešná skromnost, tak to prostě je. Ano, těší mě získání tohoto titulu, ale například nevím o jiné zemi, kde by se tento titul v kynologii uděloval.

Kritéria nevím z hlavy, byla také měněna, jsou zde různé kombinace, např. získání tří titulů mistra ČR nebo medailové umístění v jednotlivcích na mistrovství světa FCI. Navíc titul není nárokový, uděloval se občas tak trochu prazvláštně, na druhé straně v některých případech měl být již některým lidem dávno udělen, ale to je jen můj subjektivní názor :-).

 

Byl jste také oficiálním činitelem Českého kynologického svazu (ČKS) – jakou jste zastával funkci? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

Byl jsem členem Výcvikové komise ČKS, při dalším volebním období, respektive asi jeden rok, jsem byl jejím předsedou. Pocity byly velmi rozporuplné a v mnohém jsem byl velmi rozčarovaný, kdy spousta záležitostí neměla vůbec nic společného s pejskařinou, ale více se podobala tak trochu nečisté politice.

Mnohými jsem byl kritizován za malou průbojnost, nedostatečné prosazení zájmů kynologické veřejnosti, ale některé věci prostě byly nezměnitelné. Po zvážení okolností a priorit jsem tuto činnost ukončil.

 

Kromě toho, že jste závodník, jste i chovatel – jaké je Vaše chovatelské krédo a kolik odchovů máte?

Chovatelskou stanici vlastním asi dvacet pět let, ale odchovával jsem velmi málo, ojediněle.

Chovatelským snem bývá většinou odchovávat zdravé, pracovité, exteriérově typické jedince, ideálně ještě s mnoha účastmi na různých soutěžích. Realita většinou bývá tak trochu jinde, to je zcela známá věc a mnoho chovatelů o tom ví své, štěstí zde také hraje svoji roli.

Aktuálně jsem u písmene J, první řada 😉

Snad se mi někdy povede s některým psem či fenou z mého odchovu zasoutěžit, což ovšem neberu až tak jako prioritu.

 

 

Nemohu samozřejmě nezmínit, že jste také světově uznávaný rozhodčí – od jakého roku jste rozhodčím I. třídy a jak Vás tato činnost naplňuje?

Nevím, jestli uznávaný, ale rozhodčí jsem :-D. V roce 2001, když jsem skládal první zkoušky na rozhodčího, byla velmi oblíbená otázka pro adepty – proč se chceš stát rozhodčím? Vymýšleli jsme různé hodnotné a vážné odpovědi ve snaze ohromit zkušební komisi, ale ono to má opravdu svůj smysl, proč se člověk chce stát rozhodčím.

Myslím, že rozhodčím by měl být člověk, který nemusí být špičkovým soutěžícím, ale měl by se ctí absolvovat stejné nebo podobné akce, které bude v budoucnu posuzovat. Myšleno asi takto: „Chceš posuzovat zkoušky? Měj mraky úspěšně složených zkoušek, za které se nemusíš stydět. Chceš posuzovat vyšší soutěže? Zúčastni se jich a kvalifikuj se až do finále mistrovství republiky. Chceš posuzovat mistrovství světa?“ 🙂

Rozhodčí by měl dle mého názoru doma nechat špatnou náladu a neukazovat pak účastníkům, že on je dnes pánem tohoto dne – řekl bych, že na to není nikdo zvědavý :-).

Snažil jsem se vždy posuzovat tak, jak vidím konkrétní výkon, bez toho, abych se díval na konec vodítka. Možná si někteří myslí něco jiného, ale je to tak. Není vůbec jednoduché si při soutěži udržet tzv. laťku, posuzovat třeba několik dnů za sebou, od rána do večera.

V dnešní době, kdy je k dispozici ke zhlédnutí na internetu snad každý větší závod z celého světa, jsme trvale pod palbou kritiky (a neříkám, že je to špatně!) – někdy si za to můžeme sami, někdy vznikne lidská chyba, kterou odhalí až videozáznam, ale to už je tak trochu pozdě.

 

Vzpomenete na nějaký zážitek, který Vás v roli rozhodčího pobavil a rozesmál?

Těch vtipných okamžiků bylo mnoho, faktem je, že většinou ne moc pro samotné psovody.

Ale na jeden jsem si vzpomněl – na hlášení se dostavila paní myslím s boxerkou a začala: „Pane rozhodčí, psovod se psem atd. Jsme připraveni ke cvikům poslušnosti dle zkoušky BH, hlásím, že jsme už pětkrát vypadly…“ No a co myslíte, jak to dopadlo? 😀

 

Jste dost možná nejpřísnější český rozhodčí z výkonu a jako rozhodčí budíte veliký respekt. Není někdy příliš těžké udržet si laťku náročnosti a jisté kritičnosti, s níž výkony posuzujete?

Nevím, jestli je to pravda a zda je to dobře, či špatně? Já bych tedy věděl o jiných :-D.

Asi se tyto odpovědi budou prolínat, ale nikdy jsem neměl problém s tím, koho posuzuji, měl jsem možnost posuzovat svého bratra, kolegy ze zaměstnání, své velké přátele, ale i ty, se kterými se zrovna nemusíme. To je prostě úděl a úkol rozhodčího – být nestranný a posoudit konkrétní výkon bez ohledu na výkonnost z předchozích soutěží nebo získaných titulů.

Lidé by si hlavně měli uvědomit, že rozhodčí je jen člověk, který chybu někdy udělat může, jde o to, aby bylo rozpoznáno, zda mu některá věc unikla náhodou, anebo šlo zcela záměrně o zakrytí chyby, toto si ale dnes už při plném stadionu málokdo dovolí.

Obecně známá věc, jsou body – spokojenost = dobrý rozhodčí, nejsou body, poukazuje se na další soutěžící, kteří dle názoru dotyčného nespokojeného takový počet neměli dostat. To zde bylo, je a bude.

 

 

Jak lze skloubit čas pro vlastní výcvik, chov, rodinu a ještě kvůli kynologii cestovat po světě?

Občas opravdu není lehké skloubit vše dohromady :-).

Co se týká samotného posuzování, prožívám teď, i když posuzuji vlastně poměrně krátkou dobu, syndrom vyhoření… Víte, tak jako každého baví dívat se na skvělé výkony, tak to bývá i s posuzováním. Když se dívám na opravdu dobrého psa, který předvádí skvělý výkon, mám úplně husí kůži a jsem ochoten některé malichernosti odpustit. Ale to bývá na soutěžích, a bohužel posuzování zkoušek je až na výjimky něco úplně jiného…

Dříve také nebyli docvičení psi, ukázali se i špatní psi, také jedinci postižení nevhodným tréninkem, nebo něco nevyšlo, ale bylo to spíše výjimkou. Dnes mám ale pocit, že i na ty nejzákladnější zkoušky nastupují psovodi s totálně nepřipravenými psy, kteří spoléhají na štěstí – nevím na jaké – když psi kolikrát ani netuší, proč je jejich psovodi na zkoušky přivedli. Tyto opravdu nerad posuzuji, není co. Mám takový pocit, že se dnes opravdu rozmohlo, že rozhodčí tolerantní (tj. hluchý a slepý) = dobrý rozhodčí. Správně posuzující rozhodčí, ovšem přísný, už si tady nepískne.

Pro tento rok jsem se rozhodl neposuzovat, a pokud se mi to zalíbí pro velké množství volného času :-), ukončím i tuto činnost, a některým tak udělám možná i trochu radosti :-D.

 

Odlehčím téma a položím Vám pár osobnějších otázek :-). V kolik hodin například ráno vstáváte a v kolik chodíte spát? 🙂 Co třeba rád sledujete v televizi?

Ráno vstávám kolem půl sedmé, v sezoně samozřejmě dříve, a spát jdu různě – třeba teď, kvůli práci na rozhovoru, ve dvě v noci :-).

Televize: dokumentární, příroda, cestopisné filmy, vlastně různé dobré filmy, ale horory ne, bojím se :-D.

 

Máte čas přečíst si knížku? Prozradíte Vaše oblíbené jídlo a třeba hudbu?

Ještě do vojny jsem díky mé mamce přečetl velké množství různých knih, teď jsem rád, že občas přečtu nějaký článek v časopise či na netu.

Jídlo: obrovská závislost na sladkém…

Hudba: dříve ortodoxní rocker, spíše metalista :-D, dodnes celkově rocková muzika.

 

Máte nějaký nešvar, kterého byste se rád zbavil?

Těch je… ;-).

 

 

Co máte rád na kynologii a lidech, kteří k ní patří? Uměl byste si svůj život bez všeho toho pejskařského kolotoče vůbec představit?

Kynologie je asi mým osudem, nedokážu si představit něco jiného. Samozřejmě, že životní hodnoty už člověk bere úplně jinak než kdysi, ale stále je to obrovský koníček, kterého bych se dobrovolně nikdy nechtěl vzdát, a pokud bude i nadále sloužit mně i mé rodině zdraví, bude tato činnost hned na druhém místě, tak jako doposud.

Na první část otázky se mi popravdě nechce moc odpovídat a přemýšlím o tom, jak by vypadala má odpověď, kdyby byla položena obráceně…

 

Respektuji to a nebudu ji pokládat obráceně. Na úplný závěr Vás ale poprosím o vzkaz pro naše čtenáře a moc děkuji za rozhovor :-).

Všem čtenářům bych rád popřál hodně zdraví a štěstí v osobním životě. V tom pejskařském, ať jim kynologie přináší jen radost a potěšení s tím nejúžasnějším přítelem člověka, kterým pes zcela jistě je…

 

Rozhovor: Draha Mašková
Foto: Tereza Suchánková a archiv autora,
www.martinpejsa.com


Pokračováním v prohlížení tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookies.By continuing to use the site, you agree to the use of cookies. Více informací.More information.

Nastavení cookie na tomto webu je takové, že "umožňuje ukládání cookies", aby vám poskytlo nejlepší možnou stránku pro prohlížení. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení souborů cookie nebo klepnete na tlačítko "Přijmout" níže, souhlasíte s tím.The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

ZavřítClose