Nejlepší a nejvěrnější přítel

O psovi se říká, že je nejlepší nebo nejvěrnější přítel člověka. Občas se ale zapomíná, že to je také jeho nejlepší, nejvěrnější a možná nejdůležitější pomocník. Pes vždy nastoupil a nastoupí tam, kde nás pomyslná pata tlačí a s jeho pomocí lidé po tisíciletí řeší problémy, které je v životě provázejí. Dá se říci, že historie lidského rodu a historie psa domácího jsou úzce provázány a že lze najít souvislost mezi vznikem různých plemen psů a rozvojem lidské společnosti.

Psi_a_lide

Začátky soužití člověka a psa

Soužití člověka a psa, nebo přesněji řečeno domestikace psa, začalo v dobách dávných, kdy obě smečky, psí i lidská, pochopily, že spolupráce při opatřování potravy může být pro obě strany výhodná. Určitě se nejednalo o cílený chov. Pouze pes přišel na to, že tam, kde loví lidská smečka, mohou být zajímavé zdroje potravy, a člověk si naopak uvědomil, že psí smečkou štvané zvíře je unavené, ztrácí bdělost a snáze se uloví. Krásně toto období popsal pan Karel Čapek v knížce Měl jsem psa a kočku. Pak přišel člověk na to, že se ke zvěři dostane snáz, pokud mu ji někdo vyhledá a nažene. Pro lovce vybaveného lukem, šípem, kuší, oštěpem či tesákem znamenala spolupráce se psem větší šanci na kořist, než pokud lovil sám. Tady někde byl položen základ pro plemena honičů.

Lidská společnost se vyvíjela a od původních lovců a sběračů se posunula do období začínajícího zemědělství. To znamenalo nejen pěstování různých plodin, ale také chov hospodářských zvířat. Pes našel další uplatnění. Pásl a také chránil stáda svého majitele. Začala vznikat plemena pastevecká a honácká. Člověk se usazoval v úrodnějších oblastech, ti šikovnější začali mít nějaký majetek a potřebovali někoho, kdo by jej hlídal. Majetek, znamenal boj. Začaly řinčet pomyslné zbraně a ke slovu přišla plemena hlídacích psů a plemena psů válečnických.

Archeologické nálezy dokazují, že zhruba 4 500 let před naším letopočtem existovalo pět základních typů psů. Jednalo se o mastify, vlku podobné psy, chrty, ohaře a pastevecké psy. Z uvedeného rozdělení lze odvodit příčiny, pro které naši předkové psy chovali.

Lidská společnost se posunula do středověku a objevil se nový faktor – pes jako jakýsi projev luxusu. Začala se chovat společenská plemena. Byla nejen dokladem toho, že jejich majitelé mají finance na to, aby se zabývali z tehdejšího pohledu „neužitečným“ zvířetem, tedy tvorem, který se nedal jíst a neodváděl žádnou práci. Malý společenský pes nebyl prezentací majetku, ale leckdy zaháněl smutek a zahříval lůžko osamělým dámám z vysoké společnosti, jejichž manželé se vyžívali ve válkách.

Cílený chov

Postupem času lidé přišli na to, že pro určitou práci nadaný pes, který se spojí se stejně nadanou fenou, mívají pracovně vynikající potomstvo. Člověk začal uplatňovat cílený chov. Původní chovatelé přemýšleli hlavně nad povahou psů. Jejich vzhled je příliš netrápil, ale i této oblasti se přece jen věnovali. Nešlo o to, zda se jim pes líbí či ne, ale stavba jeho těla musela odpovídat práci, pro kterou byl určen. Nároky na psa ovlivňovaly i klimatické podmínky v oblasti, ve které žil jeho pán.

FCI skupiny psů

Pastevec potřeboval psa, který nenapadal zvířata, o která se měl starat, tedy skot a ovce. Psi, kteří pásli v horských oblastech, museli být schopní ochránit své stádo před zvěří, hlavně pak před vlky. Pracovali celý rok, a to ve dne i v noci, a tak potřebovali srst, která je ochránila před nepřízní počasí. Správný pastevecký pes musel spolupracovat s člověkem a reagovat i na nepatrné povely. Musel být schopen pracovat ve smečce, nesměl se tedy prát se svými čtyřnohými kolegy. Pasteveckých plemen byla a je celá řada. Dnes je najdeme v FCI skupině č. 1.

Pes, který měl hlídat obydlí nebo latifundie svého pána, musel mít sílu, jinak by se ho asi nikdo nebál. Musel být ostražitý a nedůvěřivý vůči cizím lidem. Svého pána a jeho rodinu ale respektoval. Zástupce původních hlídacích nebo přesněji řečeno strážních psů najdeme dnes v FCI skupině č. 2.

Sedlák na skotském vřesovišti chtěl samostatného psa ochotného následovat zvěř pod zem. Musel to být pes nebojácný, odolný, temperamentní a schopný se pod zemí sám rozhodovat. Nesměl být moc velký, jinak by se do nory nevešel. Tyto nároky splňovala plemena teriérů a ve střední Evropě vyšlechtěný jezevčík. Dnes je najdete v FCI skupině č. 3 a 4.

Eskymák hledal psa schopného pomáhat při lovu, ale také při přemístění nákladů nebo tahání saní. Jeho pes musel být silný, odolný proti mrazům a mít tvar a uložení očí takové, aby ho nepostihla „sněžná“ slepota. Psi určení pro práci v mrazivých oblastech našli své místo spolu s původními plemeny v FCI skupině č. 5.

Plemena honičů, která jsou asi nejstaršími plemeny vůbec a mezi kterými má snad většina států své národní plemeno, byla využívána po celém světě. Mezi úkoly honičů patřilo a patří zvěř najít a nahnat ji svému pánovi tak blízko, aby ji mohl ulovit. Honič je ochotný sledovat zvěř leckdy i desítky kilometrů a nenechá se od ní většinou odvolat. Podle typu lovené zvěře, se do určité míry měnil vzhled jednotlivých plemen. Od toho se odvozovala plemena vysokonohých a nízkonohých honičů. Honiči pracovali hlavně v lesních porostech a orientovali se převážně čichem. Občas obdivujeme hebké ušní boltce většiny honičů a uniká nám, že takové dlouhé „ucho“ funguje u psa trochu jako dámský vějíř. V případě psa běžícího se skloněnou hlavou nahání pachy přímo pod čenich. Honiči dnes tvoří početnou FCI skupinu č. 6, ve které je ještě doplňují plemena barvářů. Ta byla vyšlechtěna pro dosled postřelené, tedy barvící zvěře. Součástí vývoje lidské společnosti byl i vývoj zbraní.

DesateroDokud člověk lovil lukem a oštěpem, vyhovovala mu plemena honičů. V okamžiku, kdy se objevily střelné zbraně, objevila se i potřeba úplně jinak pracujícího psa. Vznikala plemena, od kterých se očekávalo, že nalezenou zvěř jasně označí a teprve na příkaz lovce zvednou. Nabití zbraně bylo náročné a pes, který vykazoval tak zvaný „klid před zvěří“, lovci poskytoval potřebný čas. Psi označovali zvěř dvěma způsoby, a to usednutím nebo vystavováním. První způsob dal jméno plemenům setrů, od druhého se odvozuje název stavěči, který se pro plemena, která dnes známe jako ohaře, používal. Vystavující pes patří k častým motivům na obrazech s loveckou tematikou. Vypadá, jako by strnul v polovině kroku. Správný ohař zvěř nejen najde a vystaví, ale pokud ji jeho pán střelí, pes ji přinese. Plemena ohařů se chovala na šlechtických dvorech a byla pýchou svých pánů. Ohař musel mít rychlost, vynikající čich a musel být dobře cvičitelný. Dnes tvoří ohaři samostatnou FCI skupinu č. 7.

Velké uplatnění v oblastech, které charakterizovaly pole, louky a remízky, našla plemena slídičů. Jejich základní vlastností je zvěř najít – vyslídit – a střelenou zvěř aportovat. Slídiči museli být vytrvalí, neagresivní a poslušní. Lovec hledal pomocníka nejen při lovu zvěře v lese nebo na poli. Existuje i vodní zvěř a vyhledat ji v rákosí a střelenou přiaportovat i z velké vodní plochy, to už chtělo specialistu. A tak začali vznikat psi vodní. Byli pracovití, vytrvalí, výborní aportéři a byli vybaveni vodě odolnou srstí. Na honech se výborně uplatňovali i psi, jejichž základním úkolem bylo vše, co se uloví, přinést. Byla vyšlechtěna plemena tak zvaných přinašečů (retrieverů). Nesměli to být žádní vše živé pronásledující psi. Vítaná ale u nich byla paměť aportéra. Správný retriever přinese zvěř, a přitom si pamatuje, že na stejném místě leželo ještě několik střelených kusů, a vrací se pro ně. Slídiči, psi vodní a přinašeči jsou zařazeni v FCI skupině č. 8. Je to skupina, kterou tvoří bez ohledu na svoji specializaci plemena výborně ovladatelná a neagresivní vůči ostatním psům a lidem. I proto dnes celá řada z nich našla uplatnění v oborech hodně vzdálených jejich původnímu využití, jako jsou doprovodní psi pro handicapované.

Plemena, která dnes známe pod označením společenská nebo také „psi na klín“, vznikla různým způsobem. Někdy byla přímo jako společenská vyšlechtěna, někdy se do zajímavé kategorie přesunula a své původní zařazení si dnes už ani nepamatují. Klasickým příkladem je pudl. Pro svoji učenlivost a lásku k člověku všech věkových kategorií je symbolem společenských plemen. I jeho chovatelům ale možná uniká, že pudl byl původně psem určeným pro vodní práci a této činnosti dodnes odpovídá typ srsti i její občasná úprava. Společenská plemena jsou zařazena do FCI skupiny č. 9, je jich opravdu hodně a pocházejí snad z celého světa.

Lovec v asijských rozlehlých, ale dobře přehledných stepích nebo na okrajích afrických pouští potřeboval psa rychlého a s výborným zrakem. Jeho čtyřnohý pomocník hledal zvěř spíše očima než čichem. Musel to být pes lehčí konstituce, čekala se od něj rychlost a vytrvalost. Musel být také nenáročný na příjem tekutin a potravy. To všechno jsou vlastnosti typické pro chrty. Podle původního pracovního zaměření by mohli patřit mezi honiče. Od kolegů z FCI skupiny č. 6 je ale odlišuje styl práce (orientují se více zrakem než čichem) a také to, že jako lovečtí psi se dnes používají ojediněle a své místo našli na dostihových oválech. Chrti tvoří samostatnou a svébytnou skupinu č. 10.

Výše uvedené členění není do detailu přesné. Celá řada plemen by se dala řadit do kategorie víceúčelových a dokázala svému majiteli pomáhat nejen při lovu, ale také hlídat jeho majetek. Dobrým příkladem je např. výmarský ohař. Jsou plemena, která vnímáme jako hlídací, ale jejichž úkolem bylo i držet obydlí svého pána bez obtížných hlodavců. Do této kategorie patří např. knírači. I některá společenská plemena měla mimo mazlení se s pánem či paničkou další pracovní využití. Např. francouzský buldoček byl psem hlídajícím pařížské kurtizány.

Je důležité vybrat si správného psa

Historie vzniku jednotlivých plemen je nesmírně zajímavá a hodně vypovídá o lidech, kteří se jejich chovem zabývali. Je velmi důležitá i z pohledu těch, kdo se právě rozhodli, že si pořídí psa. Asi si teď někdo říká, že je mu úplně jedno, proč nějaké plemeno vzniklo. On přece chce psa, který se mu líbí. Původní využití plemen ale hodně hovoří o jejich povaze, a to je záležitost nadmíru důležitá. Orientaci v plemenech hodně usnadní rozdělení do skupin FCI. Má-li někdo zájem o plemeno dobře cvičitelné, laskavé vůči lidem i ostatním zvířatům, určitě neudělá chybu, sáhne-li do FCI skupiny č. 1. Hledá-li psa, který bude hlídat jeho majetek i rodinu, může volit plemeno z FCI skupiny č. 2. Pokud si někdo pořídí teriéra, musí počítat s tím, že bude mít zájem o zvěř, že bude honit a dávit slepice a že bude mít spoustu energie a nebude úplně jednoduché jej zvládnout. Pořídí-li si zájemce jezevčíka, musí si uvědomit, že to je norník, který se musel hluboko pod zemí rozhodovat sám, nemohl čekat na povel svého pána, a nebude tedy čekat ani na povely současného majitele. Jezevčík prostě má svoji hlavu. Osloví-li někoho elegance ohaře, musí počítat s tím, že si bere plemeno, které potřebuje pohyb a zaměstnání a kterému pobyt omezený na malý prostor nebude svědčit.

Ten, kdo si pořizuje psa, by prostě měl přemýšlet nad tím, co jej s novým čtyřnohým členem rodiny čeká. Psa bude mít 10–15 let. Je lepší předejít případným problémům a sáhnout po plemeni, které dokážeme zvládnout a kterému budeme moci vytvořit podmínky odpovídající jeho potřebám.

Vladimíra Tichá

Foto: Mirka Škarková