Manželé Simona a Jaroslav Kratochvílovi jsou zakladateli a pořadateli Kynologického festivalu v Dobříši, sami jsou ovšem také aktivní kynologové a Jaroslav je prezidentem Czech Malinois Clubu.

simona-jardaO víkendu 27. a 28. srpna nás čeká již 11. ročník Kynologického festivalu v Dobříši, mezi sportovními kynology prestižního závodu všech plemen v kategorii IPO3, známého prostě jako „CACIT Dobříš“. Jak nápad uspořádat tento závod vlastně vznikl?

JAROSLAV: Dlouhá historie…  Na začátku devadesátých let jsem závodil s německým ovčákem a měl jsem možnost se zúčastnit několika CACITů v České republice, Belgii a Rakousku. Tehdy to byla trochu jiná doba, Československo bylo po revoluci populární a na CACIT v Praze na Viktorce se sjíždělo mnoho špičkových psovodů z celé Evropy. Obdobný byl podzimní CACIT v belgickém Meerhoutu, kterému se říkalo „odveta za mistrovství světa“ a kvalita startovního pole tomu odpovídala. Poté jsem deset let chodil psy jen venčit (zjistili jsme se Simonou, že intenzivní práci se psy nelze skloubit s malými dětmi a děti dostaly přednost :-). Po návratu k pejskařině jsem zjistil, že závody CACIT z kalendáře v České republice tak nějak vymizely a kdykoli jsem někde viděl hezký stadion, říkal jsem si, že by bylo fajn takovou akci k nám vrátit.

Jak dlouho zrála ta prvotní myšlenka na uspořádání takovéhoto mezinárodního závodu a kolik práce a času předcházelo prvnímu ročníku?

JAROSLAV: V roce 2006 jsme byli se Simonou členy Kynologického klubu v Letech, který shodou okolností sousedí s pěkným místním fotbalovým hřištěm. Vzhledem k tomu, že v klubu byla parta dělných lidí, napadlo mne zkusit převést sny v realitu. Simona po prvotním prohlášení, že jsem se určitě zbláznil, do toho se mnou šla naplno a od začátku byla nepostradatelnou oporou. S nápadem jsem seznámil výbor klubu a ten ho po nějaké době uvažování také podpořil. Podotýkám, že v té době o tom, co je třeba pro uspořádání závodu udělat, nevěděl nikdo z nás nic.

Když jsem s myšlenkou udělat mezinárodní závod CACIT seznámil předsedu ČKS, Jardu Šmolíka, řekl mi „OK, ale od nás nic nečekej“. Tomuto prohlášení zůstal on i ČKS věrni celá léta.  Jsem velice vděčný za pomoc s oficiální stránkou akce a s kontakty na zahraniční rozhodčí panu Ferdinandu Ritterovi, tehdejšímu místopředsedovi ČKS. Tento člověk s neuvěřitelným kreditem mezi světovými kynology a rozhledem nám se začátky pořádání závodu nezištně moc pomohl. Takže – přípravy prvního ročníku trvaly skoro rok (závod se musí nahlásit do konce září předchozího roku). Přesto vlastní akce byla do značné míry improvizace, neboť tak velká akce vždy přinese spoustu nečekaných problémů, které je třeba řešit teď a hned. Od začátku jsme (v ten první rok možná s trochou zdravé drzosti) prezentovali závod jako prestižní, a tak k jeho organizaci přistupovali. Díky mojí Simoně, která za mnou stála a pomohla se vším, co bylo třeba a na co jsem neměl sil, a partě lidí z KK Lety první ročník dopadl nad očekávání a já s údivem zjistil, že všichni zúčastnění ten závod opravdu jako prestižní berou.

Eyron-zkoušky Simona-2

Za těch více než deset let jde již vše ve vlastních kolejích, přesně víte, co a jak – jak tedy probíhají přípravy nyní ve srovnání se situací před deseti lety a co řešíte jinak nebo třeba nově? V čem se situace změnila, pokud srovnáme současnost a dobu před těmi jedenácti lety?

SIMONA: Hlavní rozdíl je v tom, že první 3 ročníky jsme dělali ve spolupráci s KK Lety a čtvrtý ročník se ZKO Domažlice 2. Na všechno bylo při přípravách více lidí. Na druhé straně vše bylo výsledkem určitého konsensu, který občas úplně neodpovídal našim představám. Nyní jsme na všechno s Jardou až na výjimky sami (to se netýká samotného závodu, kde máme skvělý tým), takže si vše děláme dle svých představ a za případné nedostatky můžeme nadávat jen sami sobě. Dnes je to tedy náročnější, ale jaké si to uděláme, takové to máme.

I člověk bez vlastních zkušeností s pořádáním akcí jistě tuší, jak velkou práci takovýto závod obnáší. Když byste měli zdůraznit nebo shrnout pár hlavních faktorů, které by to byly?

JAROSLAV: Peníze, peníze a zase peníze. Vzhledem k tom u, že každý ročník začíná s rozpočtem na nule (zatím se nám nikdy nepovedlo našetřit si na další rok  a musíme se postarat, aby na nule také skončil. Když se to nepovede, musíme sáhnout do svého… Je to každoročně boj o to, jak porovnat příjmy od sponzorů, startovného, vstupného a další s výdaji (odkud si můžeme dovolit pozvat rozhodčí, kde budou bydlet, kolik bude stát nájem hřiště…). Dělat závod, za kterým nestojí žádná instituce, má sice výhodu nezávislosti, ale problém nutnosti sehnat veškeré zdroje svépomocí. To ostatní je už z mého pohledu „hračka“. Všechno jsou to věci, které již umíme a máme je rozdělené. Je to nekončící kolotoč, který se točí celý rok (podzim – zima: přihláška, výběr rozhodčích a figurantů, sponzoři; jaro: propozice, přihlášky, zahraniční účastníci, web; léto: vše k administrativě závodu, propagace, média, materiál, vlastní závod, po závodě mediální výstupy, reporty pro sponzory, účetnictví atd.) a tak stále dokola. Vše je ale dané a stačí si „jen“ najít čas to udělat.

SIMONA: Ano, někdy se mi o penězích pro závod i zdá… Tady bych, a nejen formálně, ale z celého srdce, chtěla poděkovat všem, kteří nám s financováním pomáhají – především Město Dobříš, firmy Royal Canin a HST. Bez nich by to opravdu nešlo.

Je něco, čeho se obáváte? Jak máte rozdělené „role“ v přípravě závodu a i v jeho průběhu?

JAROSLAV: Obávám se snad jen toho, že nás to přestane bavit nebo to přestane bavit s námi tu super partu lidí, kteří se každý rok k uspořádání závodu sejdou. Po čtvrtém ročníku jsem dospěl k „sebevražednému plánu“, že na našem závodě budu kromě pořádání také závodit. Z toho vyplynulo, že Simona zdědila mou funkci ředitele závodu a po prvotních rozpacích, že má celému tomu cirkusu velet, se velmi rychle zorientovala. Brzy jsem zjistil, že je lepší ředitelkou závodu, než jsem byl já.  Dnes je to tak, že Simona CACITem žije v podstatě celý rok, leží na ní hlavní tíha a já pomáhám, kde je třeba.

Jaký je váš osobní vztah k tomuto závodu, co je kompenzací toho množství práce?

JAROSLAV: Pro mne to vždycky byla a je především zábava. CACIT je opravdu takové naše „čtvrté dítě“. Nejvíc pro mě je ta atmosféra závodu, že lidi baví a užívají si ho, ať už přicházejí jako závodníci, diváci nebo se podílejí na jeho pořádání.

Simona01-1 Jarda04

SIMONA: Možná se to bude zdát nadnesené, ale vždycky jsem věřila, že člověk by měl nejen brát, ale i dávat a dělat něco jen tak nezištně pro své okolí. A tohle je ten můj díl… A že do Dobříše jezdí všichni rádi, to je ta třešnička na dortu.

Máte tři dcery, pokud mohu poodhalit soukromí – i ony jsou do organizace zapojeny? Jak se vlastně pořadatelství a vůbec Vaše kynologická „angažovanost“, Jardo, promítá ve vašem osobním životě?

JAROSLAV: No, to je možná otázka spíš pro Simonu. Nicméně, jsem moc vděčný za to, že mne rodina ve všem, co dělám, maximálně podporuje. Z druhé strany – kynologie pro mne vždy byla, je a bude pouze koníček, který nikdy neřadím před rodinu.

SIMONA: Jsem moc ráda, že nám holky pomáhají rády a jaksi samozřejmě berou už CACIT za jakousi naši rodinnou akci. Původně vznikla skupinka osob složená z dětí z nouze, protože jsme tam prostě neměli koho postavit. Ale ujalo se to a dneska by si to holky nedaly za nic vzít. Myslím, že obecně kynologie naši rodinu spíš stmeluje, holky také „pejskaří“, byť jinak než my (výstavy, agility).

Jardo, nyní otázka čistě na Vás – jste prezidentem Czech Malinois Clubu (CMC) – jak dlouho zastáváte tuto funkci a jakou cestou klub vedete? Co považujete za svůj největší úspěch?

JAROSLAV: Prezidentem CMC jsem třetím rokem a přiznávám, že mne práce pro náš klub velice baví. Podařilo se dát ve vedení klubu dohromady lidi, kteří mají stejnou vizi a snad se daří věci posouvat správným směrem. Hlavní myšlenkou, kterou se snažíme uvést v život, je, že klub by měl veškerou svou činností přispívat k tomu, aby psi, kteří jsou chováni jeho členy, byli maximálně kvalitní po stránce zdraví a povahových vloh. Mým snem je, aby bylo obecně známo a platilo, že když si někdo pořizuje štěně z chovatelské stanice člena CMC, má vysoké předpoklady pro to, aby to bylo zvíře zdravé, pevné a vyrovnané v povaze, se širokou možností pracovního i sportovního využití. Je to ještě dlouhá cesta, ale myslím si, že jsme dobře vykročili.

Ještě bych neměl zapomenout na loňské Mistrovství světa FMBB v Písku. CMC byl jedním z hlavních pořadatelů a mohli jsme se Simonou zúročit zkušenosti s přípravami CACITů. Byla to obrovská akce, která se podle ohlasů velice povedla. Já to beru jako velkou zkušenost, na kterou budu rád vzpomínat.

Umíte si představit, že by jeden z vás nebyl pejskař, resp. byl „nepejskař“?  Jak by takový společný život mohl vypadat?

JAROSLAV: Představit si to určitě umím. Přesto, že nás se Simonou dali psi dohromady, určitě to nebyl hlavní důvod, proč jsme spolu, spousta věcí byla důležitějších.  No, a protože jedna z vlastností, kterých si na Simoně cením, je tolerance, tak ano, umím si představit, že by byla nepejskařka. Na druhé straně je super, že cvičíme spolu a jsme si zároveň pomocníky, „druhýma očima“, korektory a mentory výcviku.

SIMONA: Já neumím.  Moc mi vyhovuje, že máme zájem, který nás spojuje, místo aby nás rozděloval. Kdybych pokaždé, když odjíždím se psem, měla pocit, že kradu čas rodině, asi bych toho natrénovala daleko méně. Naopak Jarda je můj hnací motor, který mě vybudí např. jet na stopu, i když je hnusně, zima, prší a všechno se vám chce dělat víc než se někde brodit bahnem. Ale on mi nedá možnost nejet a pak jsem za to ráda…

Vraťme se ještě k závodu :-). CACIT Dobříš je mezinárodní závod – jak vysoké jsou počty zahraničních účastníků a jak o sobě dáváte vědět do zahraničí?

JAROSLAV: Teď jste, Draho, narazila na věc, která mně trochu trápí. Jak jsem již říkal, na začátku devadesátých let byly závody CACIT v Československu plné kvalitních zahraničních účastníků a myslel jsem si, že když budeme dělat dobrý závod, situace se bude opakovat. Bohužel, doba je dnes jiná, lidé jezdí daleko méně závodit jen tak, pro potěšení a zábavu, špičkoví závodníci u nás i v zahraničí jezdí takřka výhradně na kvalifikace a mistrovství, a to závodům typu CACIT příliš nesvědčí. Zkoušel jsem leccos, od kontaktů přes rozhodčí, kteří závod posuzovali, přes oslovování na akcích až po oslovení přes české špičkové psovody. Realita je ale taková, že cizinců přijíždí méně, než bych chtěl. Trochu mi připadá, že někteří z nich přijíždí s mylnou představou o úrovni akce, a když zjistí, že zde nejsou takovou hvězdou, jak si představovali, už nepřijedou. Je pár závodníků ze zahraničí, kteří přijíždí opakovaně, protože je závod baví, a jsme za ně rádi. Pokud je mi známo, tak stejný problém řeší obdobné závody i v zahraničí.

Jarda03 Jarda02

Jaký z ročníků je pro vás nezapomenutelný? Který byl například nejnáročnější, který z nějakého důvodu například nejemotivnější, který pořadatelsky nejsložitější?

SIMONA: Nezapomenutelným pro mě byl ročník 2013. Tehdy jsme viděli na place asi nejlepší výkony, co kdy CACIT zažil, na bedně stáli dva naši kamarádi, Martin Plecháček a Petr Foltyn, a emoce hrály naplno. Zároveň to pro mě byl ročník nejnáročnější, měla jsem po úraze sešroubované rameno, bolestí jsem nemohla ani mluvit a tíha organizace na mě tehdy dopadla ve vší své intenzitě…

Pořadatelsky nejsložitější byl jednoznačně ročník 2010, kdy jsme poprvé byli s Jardou na přípravy úplně sami a museli si prošlápnout úplně novou cestu. Tehdy nás k naší velké radosti podpořilo i Město Dobříš v čele s panem starostou Mgr. Melšou. Také jsme sestavovali nový pořadatelský tým, který se skvěle osvědčil a s malými obměnami funguje dodnes. Budiž mu za to dík!

Jak dál vidíte budoucnost tohoto závodu, resp. jak byste si ji přáli?

SIMONA: No, jak o tom tak přemýšlím, ráda bych ukončila jeho pořádání dříve, než budu chodit o holi a slintat do talíře…

JAROSLAV: Především doufám, že pořádání závodu nepřestane bavit mně ani Simonu, hned poté, že nám zůstane věrná skvělá parta lidí, která akci s námi pořádá. A co dál? Budu moc rád, když se na CACITu každý rok předvede co nejvíc nových, mladých psů, pro které je tato akce startem jejich závodní kariéry a první prověrkou toho, co natrénovali. Kdo mně zná, ví, že věci, které jsou stále stejné, mne po čase nudí, takže v budoucnu určitě něco nového ještě vymyslíme.

Proč by si diváci neměli nechat ujít 11. ročník? 

SIMONA: To protože bude nejlepší! Když se podíváte na startovní listinu, více než 50 závodníků je opravdu hodně a některá jména slibují i pěknou podívanou. Je tam hodně mladých psů se splněnou zkouškou IPO2 a tam se můžeme dočkat nemalých překvapení! Nejeden špičkový pes začínal právě na CACITu. Nevím jak Vy, ale já sama se těším!

Ano, já se samozřejmě také těším!  A nějaký vzkaz na závěr, poděkování, vaše motto?

JAROSLAV: Myslím si, že jsme v rozhovoru snad zmínili všechny, kteří mají náš dík za pomoc závodu v nejrůznějších podobách (jestli jsme na někoho zapomněli, omlouváme se). Jsme moc rádi, že závod má pro všechny příjemnou atmosféru, baví je a doufáme, že to tak bude i v budoucnu. Závod CACIT je pro mne potvrzením mého kréda, že každá vložená energie se člověku vrátí.

Rozhovor: Draha Mašková
Foto: Pavel Vinš, Tom E. Lebowski


Pokračováním v prohlížení tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookies.By continuing to use the site, you agree to the use of cookies. Více informací.More information.

Nastavení cookie na tomto webu je takové, že "umožňuje ukládání cookies", aby vám poskytlo nejlepší možnou stránku pro prohlížení. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení souborů cookie nebo klepnete na tlačítko "Přijmout" níže, souhlasíte s tím.The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

ZavřítClose