V sobotu 15. dubna se konalo Mistrovství republiky Rottweiler klubu ČR, a to stejně jako v roce 2016 pod patronátem Kynologického klubu Přestavlky na místním fotbalovém hřišti. Rolí rozhodčích se ujali Martin Matoušek a Jaroslav Petráček, závod figurovali Josef Kubec a Tomáš Louda. V kategorii IPO1 nakonec nastoupilo šest dvojic, v IPO3 deset.

1. místo v kategorii IPO3 s přehledem obsadil a Mistrem republiky pro rok 2017 se stal Michal Smolík se psem Aragorn Divoká růže (95, 80, 91). Kategorii IPO1 opanovala svým přesvědčivým výkonem Alena Sanktusová se psem Greif Nivanus (94, 90, 89), které následovali na 2. místě Jiří Seďa a Bandito vom Eisernen Kreuz a na 3. místě Tereza Gavendová s Tessi Mischi En od Kačky. 2. místo v IPO3 vybojovali Jaroslav Marek a Erebos Dagbej, 3. místo pak Romana Ouzká a Yoshi Argi Horký dech.

Pojďme si v tomto dvojrozhovoru představit letošní mistry republiky Rottweiler klubu pro kategorii IPO1 a IPO3 – Michala Smolíka a Alenu Sanktusovou! 🙂

 

Vzhledem k tomu, že vás všichni čtenáři nemusejí znát, ráda bych vás nejdříve poprosila, abyste se představili – snad nebude tajné říct něco málo o tom, odkud jste, čím se živíte, jaké je vaše vzdělání, práce, číslo bot? 😉 …dělám si legraci samozřejmě 🙂

M: Narodil jsem se 23. 10. 1983 v Turnově. Žiji v Mnichově Hradišti, jsem zde členem místní ZKO, kde jsem se poprvé seznámil se sportovním výcvikem a kynologií všeobecně. Vzdělání vysokoškolské – vystudoval jsem Provozně ekonomickou fakultu na České zemědělské univerzitě v Praze, kde jsem získal titul inženýr. Pracuji v mezinárodní kamionové dopravě, jsem šťastně ženatý a s manželkou vychováváme dvouletého syna.

A: Jmenuji se Alena Sanktusová. Bydlím v domku nedaleko Děčína, kde pracuji jako recepční v rehabilitačním středisku. Vystudovala jsem integrovanou střední školu obor management obchodu. A právě za maturitní vysvědčení jsem dostala svého prvního psa, bernského salašnického psa bez PP – Jessie. Díky ní jsem objevila kouzlo sportovní kynologie. Asi po dvou letech jsem si pořídila svého druhého psa, rottweilera Greifa Nivanus.


 

Jak byste popsali své psy? Čím vám vyhovují, co s nimi máte společného, jakou vlastnost na nich milujete a která vás na nich naopak třeba zlobí?

M: Argo je druhým psem, se kterým dělám sportovní výcvik. A nebylo to s ním vůbec jednoduché – jak v začátcích, tak vlastně doteď. Popravdě jsme si od začátku ve výcviku vůbec nesedli, byl naprosto jiný než můj první pes, se kterým jsem ho bohužel neustále srovnával. Jednu dobu jsem byl skoro rozhodnutý, že s výcvikem skončím a psa budu mít jen „na zahradě“ jako kamaráda a společníka. Naštěstí mám okolo sebe lidi, kteří byli přesvědčeni, že by to byla chyba, a přemluvili mě to nevzdávat a pokračovat, za což jsem jim dnes vděčný.

Jako typický rotvík je Argo tvrdohlavý až odmítavý k tomu, co se mu nezdá jako zajímavá a pro něj přínosná činnost :-). Takže neustálá práce na pozitivní motivaci je každodenní nutností :-). Ačkoli to bude možná znít divně, je i velký lenoch a flegmatik, což mě někdy přivádí ve výcviku až k šílenství :-). Na druhou stranu je to vyrovnaný a povahově velmi silný a sebevědomý pes – zároveň však nekonfliktní k ostatním psům i lidem. Svou zálibou v drbání je až nesnesitelně dotěrný :-).

A: Greif má nejen dobré vlohy pro cvičení, ale je hlavně výborný „parťák“ do života. Společného máme asi to, že oba rádi spíme :-). A kvůli čemu se na něj zlobím? Až zbytečně moc miluje náš kožený gauč, na který i přes zákaz pořád skáče :-).

 

 

Jakou zkušenost srottweilery máte a proč tato volba?

M: Prvním mým psem na výcvik byl Reno bez PP – pes, se kterým jsem poprvé přišel na cvičák – jak už to tak bývá – jen kvůli základní poslušnosti. Postupem času mě výcvik psů doslova nadchnul. S pomocí kamarádů na cvičáku jsem se dopracoval až ke složení prvních zkoušek a okusil i první závody – „pouťáky“, převážně podle ZVV1. Nakonec jsme jich pěkných pár docela úspěšně absolvovali, a dokonce vyhráli i Krajskou ligu středočeského kraje v ZVV1. Poté jsem se vrhnul na skládání zkoušek podle mezinárodního zkušebního řádu IPO a u toho zůstal až dodnes.

Rottweilera mám proto, že se mi jednoduše jako pes velmi líbí svou tělesnou stavbou a respektem, který svým zjevem budí. I když cvičit s nimi není zrovna lehká práce – kvůli jejich povaze – chce to velkou trpělivost, vše jde tak nějak pomaleji než třeba u německého ovčáka. Nikdy jsem však o změně plemene ani na chvíli neuvažoval.

A: Se sportovní kynologií jsem s Jessie začala zhruba před čtyřmi lety. Spolu jsme úspěšně složily několik zkoušek. „Berňák“ není ovšem vhodné plemeno pro sportovní kynologii, a proto jsem začala časem přemýšlet o pracovním plemeni. V té době jsem začala trénovat se Zuzkou Smrčkovou, která cvičila s Eicem Nivanus, a vzhledem k tomu, jak jim to společně šlo, moje volba byla jasná: Můj další pes bude rottweiler.

 

Čím je pro vás rottweiler jedinečný a výjimečný?

M: Rottweiler je pes velmi přemýšlivý, nikdy nedělá věci jen tak bezdůvodně. Dlouho zůstává v klidu, neplýtvá energií zbytečně. Když se však rozhodne k akci, bývá naprosto nekompromisní. Je také výborný společník, kamarád a ochránce, ale pouze v případě, že mu v období dospívání vysvětlíte, kde je jeho místo ve smečce :-). Tyto vlastnosti nejsou ve výcviku úplně ideální, chce to opravdu hodně práce a trpělivosti, ale když se to povede, je to radost :-).

A: Každý pes je svým způsobem výjimečný. Rottweiler mě okouzlil svým vzhledem, také svou houževnatostí a pracovitostí, ale hlavně svou bezmeznou láskou a věrností právě svojí rodině. Jak jsem již psala – je to skvělý „parťák“, a zároveň pes pro trénink IPO. …i když je někdy dost svéhlavý, ale právě to je pro mne výzva.

 

Pořizovali jste si svého psa s ambicemi věnovat se sportovní kynologii, nebo dokonce i vrcholově?

M: Určitě to tak nebylo, dokonce si ani nemyslím, že teď nějakou vrcholovou kynologii předvádíme :-D. Prostě nás to baví, jsem rád s fajn lidmi okolo toho všeho výcvikového a tréninkového kolotoče. Letošní úspěch je taková ta odměna pro všechny, kteří jsme se na tom podíleli.

A: Na vrcholový sport jsem tenkrát vůbec nemyslela. Cvičení mě hlavně bavilo a ráda jsem se scházela a scházím s fajn partou lidí se společným koníčkem.

 

Jak jste se svým psem začínali cvičit? Co je podle vás důležité v přípravě psa pro sportovní kariéru?

M: Pominu li, že máte zdravého psa s chutí pracovat, je podle mě jednoznačně nejdůležitější mít okolo sebe ty správné lidi, kteří vám chtějí pomoci k úspěchu. Dávají rady ve výcviku, tlačí a motivují vás kupředu a radují se s vámi z každého dílčího pokroku. Velmi důležitá je rovněž kvalitní a vyvážená strava a fyzická kondice. Já sám dbám na dobrou fyzickou připravenost psa pravidelným běháním a v letních měsících vydatným plaváním. …a každý potřebuje i trochu toho štěstí :-).

A: S „Grifonkem“ jsem prakticky začala cvičit hned, jak jsme dorazili domů. Začala jsem s pozitivním tréninkem formou odměn a pamlsků. Myslím, že je dost důležité si psa nakontaktovat na sebe už od štěňátka. Při přípravě psa se kromě běžného tréninku zaměřuji na kondici a správné a kvalitní krmení. Také je velmi důležité mezi tréninky a před závody dostatečný odpočinek.

 

Je pro vás vlastně nějaká kariéra, ať už ve sportu nebo jinde, důležitá? Vrátím se trochu na začátek a zeptám se v kontextu této otázky na to, co je tedy pro vás v životě důležité?

M: Pro mě je teď momentálně nejdůležitější kariéra otce a dává mi pěkně zabrat :-). Nechci tu plácat nějaké oklepané klišé, že je to zdraví (i když je to pravda :-). Pro mě osobně je důležitá rodinná a životní pohoda. Pokud je člověk v pohodě, má čistou hlavu a pozitivní myšlení, tak jde všechno o hodně lépe. Jsem vděčný i za podporu toho, co dělám, své manželce, protože někdy to se mnou je peklo :-). A snažím se nepustit si do života stres.

A: V životě je pro mě nejdůležitější zdraví, jak mé rodiny, blízkých, tak i mých psů. Snad to nebude znít jako klišé, ale myslím, že je to opravdu to nejdůležitější, bez něj si totiž nemůžete užívat. K tomu, že si vážím zdraví, přispívá určitě i náplň mé práce v rehabilitaci a také některé životní události.

 

Jak podstatné místo ve vašem žebříčku hodnot zabírá kynologie a váš pes?

M: My se i s Argem výcvikem a vším tím okolo především bavíme a rád bych, aby to tak i zůstalo :-).

A: Psi hrají v mém životě velkou roli, ale ráda trávím čas především se svým přítelem, kamarády a svou rodinou.

 

Pojďme se ohlédnout za mistrovstvím republiky. Michale, Ty jsi už loni závodil v IPO1, jak na svůj výkon vzpomínáš? Na čem všem jste za uplynulý rok pracovali? Álo, Ty jsi byla loni na MR jako divák – měla jsi v plánu za rok nastoupit jako závodník? Máte oba nějaké plány, nebo rozhodnutí necháváte na vývoji a okolnostech?

M: Minulý rok jsme moc parády neudělali :-). Musím přiznat, že jsme nastupovali ne úplně ideálně připraveni, a to se taky projevilo hlavně na stopě, kterou jsme ani nedokončili. Spíš šlo o to zkusit si atmosféru většího závodu a získat zkušenosti.

Letos to bylo o chlup lepší – i tu stopu se nám povedlo dokončit :-). Ale s přípravou jsme na tom nebyli o moc lépe. IPO2 jsme složili teprve letos 17. března a i na závody jsme jeli s tím, že si to zase jen zkusíme, jen teď v kategorii IPO3 a třeba i splníme limit zkoušky. Nakonec to zase nebyla až taková ostuda :-).

A: Ano, je pravda, že mě to minulý rok napadlo. Chtěla jsem zažít ten pocit postavit se na plac a předvést naše snažení před zraky diváků. V té době jsem měla psa relativně mladého a sama jsem se na něm stále učila a učím. Plány určitě mám, ale zároveň to nechávám na okolnostech, stát se totiž může cokoliv, tak si to s Grifonkem zkrátka užíváme.

 

Ráda bych vás oba vyzvala, abyste zhodnotili své letošní výkony, a to ve všech třech disciplínách – co se povedlo, nepovedlo, čím vás vaši parťáci překvapili, ať už dobrém, nebo horším slova smyslu…

M: Jednoznačně největší radost mi udělala stopa, vzhledem k tomu, že ještě dva týdny před závodem mi pes nebyl schopen „trojkovou“ stopu odejít. Takže takový malý zázrak :-). Poslušnost byla nejslabší, ale z toho jsem nijak překvapen nebyl, dost věcí jsme prostě neměli dotáhnuté do konce a i tréma udělala své, takže musíme na sobě máknout oba :-). Obrana bývá Argovou nejsilnější disciplínou, nějaké chyby tam určitě byly, ale nic, co by nešlo dotáhnout lépe, takže vlastně spokojenost :-).

A: Byl to můj první větší závod, nevěděla jsem přesně, co očekávat. Trénink je trénink, ale postavit se na závodní plac, to je něco úplně něco jiného. První disciplínou byla poslušnost. Myslím, že „Grifonek“ odvedl skvělou práci, za kterou se nemusíme stydět, i když mě hodně překvapil u aportů, které mi neochotně pouštěl. Nevím, co se mu honilo hlavou, ale aport mi dávat nechtěl :-). Na obraně myslím, že předvedl slušný výkon. Některé nedostatky musíme dopilovat, ale celkově jsem s obranou také spokojená. Stopou mě Grif opravdu potěšil. Měl skvělé nasazení a tempo vyčuchání, předměty označil rychle a bez váhání. Kdo nás zná, ví, jaké máme problémy se stopováním, proto to pro mě byl zážitek. Intenzivní trénink stop nám vynesl ovoce. Tímto bych ráda poděkovala svému týmu, Tiborovi Knoflíčkovi za pomoc při tréninku stop a poslušnosti, s těmi mi zároveň pomáhala Zuzka Smrčková. Neméně důležitá byla pomoc i Máry Urbana na obranách :-). Ještě bych chtěla poděkovat rozhodčím Martinovi Matouškovi a Jaroslavu Petráčkovi za skvělý přístup k závodníkům. Také figurantům a pořadatelům kynologického klubu Přestavlky za skvělou organizaci závodu.

 

Měli jste trému? Byli jste před výkonem nebo při něm nervózní?

M: Určitě nějaká byla, ale nic, co by nešlo zvládnout :-).

A: Lhala bych Ti, kdybych řekla, že ne… Myslím, že na každého závodníka před startem padne nervozita. Jakmile jsem ale udělala první krok na place, všechna nervozita opadla. V tu chvíli jsem vnímala jen sebe a Greifa. Odteď si také dost vážím závodníků, kteří se na takový závod přihlásí.

Jaký je to pocit po výkonu a jaký pak stát na bedně? 🙂

M: Kdybych řekl, že to není krásný pocit, tak bych lhal. Jsem rád za všechny, kteří mi v tréninku pomáhali, že jsme to dokázali letos přetavit v úspěch.

A: Řeknu Ti, že pocit je to parádní :-). Ještě lepší je ale vidět svůj tým, který ti fandí a je s tebou od začátku do konce. „Bedna“ je odměna za naši tvrdou práci a současně motivace k dalšímu tréninku.

 

 

Co s vámi při výcviku dělá zdar a nezdar? Předpokládám, že úspěch motivuje :-), ale co když se nedaří? Jste pořád v pohodě, nebo sem tam i ztratíte hlavu a nervy?

M: Úspěch motivuje, ale také zavazuje. Všichni pak od Vás očekávají, že úspěchy budou pokračovat, takže jste pod větším tlakem. Osobně mi spíš vyhovuje role outsidera, ale s tím je teď bohužel asi konec :-). Beru to tak, že výcvik je pro mě koníček, když nejde něco teď, půjde to třeba později. Snažím se v tomhle mít pořád nadhled – nejsem typ člověka, který vyznává tvrdý dril a vše podřizuje úspěchu. Pro mě je důležité, abychom se výcvikem hlavně bavili.

A: I když se někdy nedaří, tak se vše snažím vyřešit s chladnou hlavou, a většinou se mi to daří.

 

Co používáte ve výcviku za motivaci a jak často kterou disciplínu trénujete? Která vás baví nejvíc a která myslíte, že vašeho psa?

M: U mého psa se mi stejně nejvíc osvědčily pamlsky, co se poslušnosti týče. Nějakou dobu jsme trénovali i na balonky a pešky, ale nakonec se stejně vrátili k pamlskům. Ne že by ho balonky nebavily, ale rotvíci jsou všeobecně na žrádlo úplně vyšinutí a udělají za něj téměř cokoliv :-). Trénovat se snažíme alespoň 3–4x týdně, ale před závodem je to každý den – hlavně stopy. Nejvíc Arga jednoznačně baví obrany, ale poslední dobou jsme udělali i velký pokrok na stopách. Naopak poslušnost je disciplína, se kterou se trošku pereme, jsou tam velké rezervy :-).

A: Trénujeme hlavně stopy, protože v nich máme ještě určité rezervy. Někdo by si mohl možná myslet, že je třeba dobré hodně a často trénovat, ale já jsem se přesvědčila, hlavně tedy u rottweilera, že méně je někdy více. U Greifa tomu určitě tak je, a proto i poslušnost obvykle cvičíme jen jednou týdně. Obrany děláme většinou také tak. Motivace je v tréninku ten nejdůležitější motor pro každého psa. V našem případě je největší motivací rukáv, proto i pár cviků v poslušnosti děláme „přes kousání“ v kombinaci s balónkem a pamlsky. Podle mě je nutné vždy konkrétní trénink přizpůsobit konkrétnímu psovi, a tím se snažím řídit. Není žádná univerzální metoda, která se dá aplikovat na všechny psy, ale základem je vědět, co je pro toho Vašeho psa právě tím hnacím motorem. A co nás nejvíc baví? U Greifa jsou to jednoznačně obrany, i když poslušnost ho taky hodně baví. A já mám ráda všechny tři disciplíny, proto také cvičím IPO :-).

 

Jaké máte dál cíle a ambice, pokud jsou a pokud nejsou tajné?

M: Tuto otázku bych rád přeskočil, jelikož by někteří, co mě znají, mohli z mé odpovědi padnout smíchy pod stůl :-).

A: Ráda bych s Grifonkem složila zkoušku nejvyšší, IPO3.

 

Máte kromě cílů a ambicí i své sny? Jste založením pragmatická povaha, optimistická, pesimistická, jaká? 🙂

M: Jsem realista, a jako každý mám i já své sny. Mám to štěstí, že většinu z nich jsem si už stačil splnit :-).

A: Ano, sny určitě mám, kdo je nemá? Ale prozrazovat je nebudu. 🙂 Má povaha? Myslím, že jsem optimistická, cílevědomá i ambiciózní. Někdy dost sebekritická. V životě taky ne vždy vychází vše tak, jak si přejeme, i s tím musí člověk umět žít… Například Greif má DKK 2/1 (což je pořád lehký stupeň), což do chovu dobré není, ale ve výcviku to ničemu nebrání. A tak přestože byl tento výsledek pro mne velké zklamání (nebudu lhát, opravdu bylo, velké), nic se nezměnilo, makáme dál a má láska k tomuto skvělému psovi se nijak nezměnila. Chovný sice nebude, ale naše ambice a sny – které ovšem neprozradím, aby mi to nepřineslo smůlu 🙂 – si společně splníme.

 

Co vás dokáže rozesmát a pobavit? Jak rádi relaxujete a trávíte volný čas?

M: Mám rád společnost lidí, kteří mají podobný smysl pro humor. I mezi pejskaři jich znám hodně. Jediným problémem pro mne zůstává, že po pár skleničkách už je debata jen a výlučně o psech a výcviku, a to já prostě nedávám :-D. Pokud mám volný čas, snažím se ho trávit s rodinou – s manželkou a synem. Relaxuji na motorce nebo si jdu zacvičit.

A: Svůj čas nejraději věnuji svému příteli, který mě v tomto sportu hodně podporuje a respektuje, i když život s „pejskařem“ není lehký. Nejvíce času však trávím na cvičáku :-). Směji se ráda, takže jakákoli příjemná zábava je pro mě i relaxem.

 

Nějaké životní krédo a vzkaz čtenářům, ať už mají nebo nemají rottweilera? 🙂

M: Žádné životní krédo nemám. Chtěl bych poděkovat za rozhovor – je to vůbec první, tak na to prosím berte ohled :-). Chci všem popřát, aby měli při výcviku to štěstí mít okolo sebe tak fajn lidi, jako mám já. Bez nich bychom totiž tenhle rozhovor nikdy neudělali :-).

A: „Žij přítomností, sni o budoucnosti, uč se minulosti.“

 

Děkuji za rozhovor,
Draha Mašková

Foto: Adéla Šenková, Lucie Tobiášová, Hana Toušková, Hana Břízová, Ála Sanktusová, Tomáš Kuchynka a Michal Smolík